ECLI:CZ:US:2007:3.US.798.06.1
sp. zn. III. ÚS 798/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti A) Ing. J. Č. a B) H. B., zastoupených Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem Obilní trh 4, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. srpna 2006 č. j. 29 Co 197/2006-454, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. března 2006 č. j. 12 C 131/98-437, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí se sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadají stěžovatelé v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů, které podle jejich názoru porušily jejich právo na ochranu vlastnictví (ve smyslu článku 11 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina") a na spravedlivý proces (podle ustanovení článku 36 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé k otázce přípustnosti ústavní stížnosti uvádějí, že dovolání by bylo proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v projednávané věci přípustné jen ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto stěžovatelé tento mimořádný opravný prostředek nevyužili, ale obracejí se "přímo" na Ústavní soud. Po rekapitulaci dosavadního průběhu pravomocně skončeného řízení a jeho výsledků stěžovatelé uvádějí, že ve své žádosti ze dne 23. 9. 1991 o poskytnutí finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 87/1991 Sb."), adresované Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci, neuvedli jak žádnou konkrétní výši požadované náhrady, tak ani to, že předmětem náhrady má být nevydaný majetek po jejich otci - J. Č. Protože bylo v průběhu řízení nepochybně prokázáno, že původním vlastníkem majetkové podstaty firmy "Strojní závod tesařský, O. a J. Č.", byl jejich děd J. Č. (zemř.), jsou podle této skutečnosti i oni oprávněnými osobami po svém dědovi. Na základě této úvahy pak stěžovatelé dovozují, že ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb. měl "přirůst podíl další oprávněné osoby - E. K., která svůj nárok na náhradu neuplatnila, k jejich uplatněnému nároku v plné výši".
Z tohoto důvodu stěžovatelé soudu prvního stupně vytýkají, že měl při svém rozhodování vzít v úvahu usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2004 č. j. 29 Co 397/2004-363 a "rozhodnout o celém jimi uplatněném nároku". Důvodem k takovému postupu mělo být v řízení prokázané vlastnictví nemovitostí jejich dědou - J. Č., od něhož odvozují svůj restituční nárok.
Potvrzující výrok odvolacího soudu pak podle názoru stěžovatelů znamená porušení všech výše zmiňovaných základních práv, neboť značně formalistickým přístupem obou obecných soudů při rozhodování v předmětné restituční věci nebyla těmito soudy poskytnuta ochrana jejich "právu na restituci majetku".
II.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že o žalobě stěžovatelů rozhodovaly obecné soudy opakovaně, přičemž stěžovatelé (v dřívějším řízení v postavení žalobců) se žalobou domáhali po vedlejším účastníkovi (v dřívějším řízení v postavení žalovaného) poskytnutí náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb., za nemovitosti, které nebylo možné vydat. Stěžovatelé byli aktivně legitimováni k uplatněnému nároku jako právní nástupci původního spoluvlastníka firmy.
Ve sporu vynesené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 5. 2001 č. j. 12 C 131/98-233, Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001 č. j. 14 Co 219/01-256 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003 č. j. 28 Cdo 458/2002-266, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů, byly předmětem posouzení Ústavního soudu v rámci ústavní stížnosti. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2003 č. j. IV. ÚS 237/03 se zjišťuje, že předmětná ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] odmítnuta.
V mezidobí, tedy do doby podání nynější ústavní stížnosti, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 5. 2004 č. j. 12 C 131/98-330 zamítl žalobu o zaplacení částky 267 828,75 Kč každému ze stěžovatelů. Tento rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen usnesením ze dne 21. 10. 2004 č. j. 29 Co 397/2004-363. Odvolací soud ve zrušujícím rozhodnutí vyslovil závazný právní názor konstatující, že byl-li vlastníkem předmětných nemovitostí, za které je stěžovateli požadována finanční náhrada, děd stěžovatelů, což bylo v řízení prokázáno, pak oprávněnou osobou, když zemřel, byl jeho syn, tj. otec stěžovatelů. Protože i on již zemřel (v roce 1980), jsou na místě oprávněných osob jeho potomci ve smyslu části věty za středníkem ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Rozšíření nároku stěžovatelů o 267 828,75 Kč pro každého ze stěžovatelů, připuštěno nebylo z toho důvodu, že o předmětu řízení v této části, tj. o nároku po dědovi stěžovatelů, bylo již pravomocně rozhodnuto.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 23. 3. 2006 č. j. 12 C 131/98-437 o zaplacení částky 267 828,75 Kč pro každého ze stěžovatelů rozhodl tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost každému ze stěžovatelů zaplatit částku 181 945,75 Kč formou vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů. Žalobu ohledně uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi zaplatit každému ze stěžovatelů částku 85 883,- Kč ve shodné výše uvedené formě, obvodní soud zamítl.
V dalším řízení před soudem prvního stupně se již dokazování zaměřilo na zjištění výše náhrady podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., která by náležela stěžovatelům jako oprávněným osobám po jejich otci. Cena nemovitostí byla stanovena znaleckým posudkem na částku 727 783,- Kč. Protože nárok každého ze stěžovatelů představuje jednu čtvrtinu z výše uvedené částky, byla náhrada za nevydané nemovitosti určena částkou 181 945,75 Kč pro každého z obou stěžovatelů formou vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2006 č. j. 29 Co 197/2006-454 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými byla žaloba zamítnuta a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, potvrdil (výrok I.).
Městský soud v Praze dospěl k závěru, že odvolání stěžovatelů není důvodné, neboť soud prvního stupně se po zrušujícím usnesení v řízení řídil závazným právním názorem odvolacího soudu, který po doplnění dokazování vycházel ze zmíněného názoru, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami po svém otci, synu původního vlastníka nemovitostí, za které přísluší náhrada podle zákona č. 87/1991 Sb., proto mají právo na vyplacení finanční náhrady ve výši jedné čtvrtiny pro každého z nich. Celková výše náhrady přitom vychází ze znaleckého posudku. Ve výši částky, která překračovala přiznanou náhradu, byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
III.
Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelů ve vztahu k tvrzenému porušení základních práv a svobod dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Především je třeba zdůraznit, že úkolem Ústavního soudu není posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti nimž byla ústavní stížnost podána, ale jeho úkolem je zjistit, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, tedy do práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému obecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání.
Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatelé argumentují téměř shodně, jako tomu bylo v případě již zmiňované ústavní stížnosti sp. zn. IV. ÚS 237/03, a jimi uplatňované námitky směřují proti těm rozhodnutím obecných soudů, která již předmětem přezkumu Ústavního soudu byla a porušení ústavnosti v této souvislosti zjištěno nebylo. Nynější ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí se již tvrzeným nárokem na náhradu za spoluvlastnický podíl po strýci stěžovatelů, resp. po jejich dědovi, nezabývala, neboť o této části žaloby bylo již pravomocně rozhodnuto a dalšímu posuzování a rozhodování bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu ustanovení §159a odst. 5 o. s. ř.
I když podle ustanovení §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu se v případě řízení o ústavních stížnostech překážka rei iudicatae omezuje jen na věci, o nichž již Ústavní soud rozhodl nálezem, nikoliv usnesením, bylo by možno napadnout stejná rozhodnutí (ze shodných důvodů) pouze za situace, pokud by byly splněny zákonem o Ústavním soudu vyžadované podmínky, konkrétně např. zachování 60denní lhůty ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. O takovou možnost se však v projednávané věci nejedná.
Za této situace považuje Ústavní soud za svoji povinnost zabývat se nikoliv právní argumentací stěžovatelů vztahující se k ustanovení §5 odst. 1 věta třetí zákona č. 87/1991 Sb., nýbrž toliko ústavněprávními aspekty ústavní stížnosti.
Ke stěžovateli namítanému dotčení na základních právech a svobodách, vyplývajících z článku 36 odst. 1 Listiny (resp. ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy) Ústavní soud v intencích své judikatury připomíná, že neúspěch ve sporu nelze sám o sobě považovat za porušení základních práv a svobod. Podle závazného právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně po zrušujícím rozhodnutí doplnil dokazování o zjištění celkové výše náhrady za nevydané nemovitosti, z níž byly vypočteny podíly stěžovatelů. Protože o podílu stěžovatelů na finanční náhradě za nevydané nemovitosti bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, rozhodovaly obecné soudy v napadených rozhodnutích již jen o celkové výši ceny předmětných nemovitostí, kterou stěžovatelé, jak ve svém řádném opravném prostředku, tak ani v ústavní stížnosti, nečinily spornou.
K tvrzenému porušení vlastnického práva vyplývajícího z článku 11 Listiny lze uvést, že v případě uplatněného nároku na náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. vystupují stěžovatelé jako oprávněné osoby po svém otci v pozici subjektu, který uplatňuje pohledávku vůči povinnému, nikoliv jako restituenti. Článek 11 Listiny chrání výslovně již existující vlastnické právo, nikoli jen tvrzený nárok na náhradu. Z ustanovení článku 11 Listiny nelze dovozovat ústavněprávní ochranu práva na restituci majetku, jehož se stěžovatelé v projednávané věci domáhali.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu