ECLI:CZ:US:2003:4.US.237.03
sp. zn. IV. ÚS 237/03
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Ing. J. Č., a H. B., zastoupených Mgr. D. K., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, čj. 28 Cdo 458/2002-266, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, čj. 14 Co 219/01-256 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 5. 2001, čj. 12 C 131/98-233, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva financí ČR, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 4. 2003 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2003, čj. 28 Cdo 458/2002-266, kterým bylo jako nepřípustné odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2001, čj. 14 Co 219/01-256, s odůvodněním, že v projednávané věci nejde o otázku, jež by nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo že by řešení právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem.
V předmětné věci Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 15. 5. 2001, čj. 12 C 131/98-233, zamítl žalobu stěžovatelů s návrhem, aby žalovaná Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí ČR, byla povinna zaplatit každému ze žalobců 535.657,-Kč, a to formou vydání cenných papírů, které mají povahu státních dluhopisů v této hodnotě. Stěžovatelé se uvedených částek domáhali podle ust. §13 zák.č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění, jako oprávněné osoby podle §3 odst. 4 písm. c), s odvoláním na ust. §6 odst. 2 ve vztahu k ust. §2 odst. 1 písm. e) cit. zákona. Městský soud v Praze o odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně rozhodl tak, že zamítavý rozsudek soudu prvého stupně ohledně částky 267.828,75 Kč každému ze žalobců potvrdil, ohledně zbývající částky 267.828,75 Kč každému ze žalobců a ohledně nákladů řízení rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud takto rozhodl s odůvodněním, že pokud jde o částku 535.657,-Kč, nárok byl prekludován, neboť se týkal strýce žalobců O. Č., a oprávněná osoba po strýci (E. K.) svůj nárok na finanční náhradu neuplatnila.
Stěžovatelé navrhli zrušit cit. rozsudek odvolacího soudu v té části, jež nabyla právní moci, (jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti) a soudu prvého stupně.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny a právo na spravedlivý soudní proces. V odůvodnění ústavní stížnosti nejdříve zrekapitulovali dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a jeho výsledky. Uvedli, že se závěry soudů prvého stupně i soudu odvolacího nesouhlasili a nesouhlasí, a poukázali na své argumenty, uplatněné v řízení před těmito soudy. Rozhodnutí odvolacího soudu o částečném potvrzení rozsudku soudu prvého stupně, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně jedné poloviny žalované částky, požadované každým z nich, považují za rozporné se zákonem o mimosoudních rehabilitacích, a ve svém důsledku za porušení ústavních principů ochrany vlastnického práva. Poukázali na judikaturu Ústavního soudu (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 6/95), zejména pokud jde o nezbytnost zamezit přepjatému formalismu v rozhodování obecných soudů v restitučních věcech, a uvedli, že napadená rozhodnutí jsou nespravedlivá.
Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že tvrzením stěžovatelů obsaženým v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. K ustanovení §5 odst. 1 věty třetí zákona o mimosoudních rehabilitacích bylo opakovaně judikováno českými soudy všech stupňů, že uplatní-li nárok na vydání věci jen jeden z podílových spoluvlastníků a druhý spoluvlastník (další spoluvlastníci) nikoliv, nemůže být celá věc vydána některému (některým) z podílových spoluvlastníků. Správně proto - a ve shodě s judikaturou - odvolací soud dovodil, že přirůstání podílu oprávněné osoby vůči oprávněné osobě, která svůj restituční nárok neuplatnila, nelze použít. Finanční náhradu podle §13 odst. 1 cit. zákona o mimosoudních rehabilitacích oprávněná osoba po O. Č. (E.K.) neuplatnila. Lze se tedy plně ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že ohledně částky 267.828,75 Kč, kterou požadoval každý z žalobců, tedy ohledně jedné poloviny celkem žalované částky, není žaloba po právu. Z uvedených důvodů dovolání odmítl, neboť dovoláním napadené rozhodnutí nemělo po právní stránce zásadní význam. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Ministerstvo financí ČR, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. uvedlo, že dle jeho názoru k porušení ústavních práv stěžovatelů nedošlo. Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatelů s tím, jak obecné soudy posoudily, na základě jimi provedených důkazů, právní otázky. Závěrem navrhlo, by Ústavní soud ústavní stížnost usnesením odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 12 C 131/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy. Věc stěžovatelů byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu, uplatněn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání, na jehož základě věc posoudil soud, jehož posláním je sjednocování a kontrola judikatury obecných soudů - tedy Nejvyšší soud ČR, byť dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl. V právních závěrech tohoto soudu neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z uvedených důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelů o porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jako zjevně neopodstatněné. Stejně tak Ústavní soud neshledal jakýkoliv zásah do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost v tomto směru ostatně neobsahuje jakoukoliv podrobnější ústavněprávní argumentaci. Navíc v tomto směru Ústavní soud vyslovil opakovaně, jak je třeba chápat obsah čl. 11 Listiny. Pokud je v čl. 11 Listiny chráněno vlastnické právo jako takové, musí jít zpravidla o vlastnické právo již konstituované a tedy již existující, a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně, ať by již byl tento nárok opřen o jakýkoliv právní důvod (viz např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5, svazek 1, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 68/94, publikovaný pod č. 63, svazek 2 Sbírky, a řada dalších).
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2003
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu