ECLI:CZ:US:2007:3.US.805.06.1
sp. zn. III. ÚS 805/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. D. B., zastoupeného JUDr. I. W., proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou ze dne 29. 8. 2006, č.j. ZT 381/2006-6, a usnesení Policie ČR, okresního ředitelství ve Žďáře nad Sázavou, služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality ze dne 8. 8. 2006, ČTS:ORZR-293/KPV-OHK-2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), jež směřuje proti rozhodnutím označeným v záhlaví, stěžovatel namítá, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článcích 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným usnesením stěžovatel vytkl, že jsou nedostatečně odůvodněná, protože "rozhodovací důvody jsou v nich konstruovány pouze obecným a povšechným způsobem", a rozhodnutí stížnostního orgánu nadto považuje za "neúplné a nepřezkoumatelné". Rozhodující orgán se totiž nezabýval jeho "nikoliv bezvýznamnými námitkami" [že se nemohl dopustit trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (podle §148 odst. 1 tr. zákona) protože povinnost, jejíž porušení je namítáno, mu nebyla uložena zákonem a nevyplývala ani z plné moci či firemního předpisu] a z jeho rozhodnutí "není patrný rozsah provedeného přezkumu" (na podporu svých závěrů stěžovatel cituje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. ÚS 590/03 a III. ÚS 554/03).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo usnesením policejního orgánu podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 1 tr. zákona; rovněž napadeným usnesením státní zástupkyně byla podle §148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu (jako nedůvodná) zamítnuta stěžovatelova stížnost.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda orgány činné v trestním řízení svými rozhodnutími nesplnily podmínky vyplývající z ustanovení §158, §160 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, čímž se dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence; tj. zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, jichž se stěžovatel dovolává.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 674/05).
Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
Stěžovatel přehlíží, že není smyslem usnesení o zahájení trestního stíhání vyřešit všechny sporné otázky skutkové a právní, které se jím otevírají; rozdílný názor orgánů činných v trestním řízení o trestněprávním hodnocení vymezeného skutku vybočení z mezí čl. 8 odst. 2, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny sám o sobě nezakládá, a to rovněž proto, že napadenými rozhodnutími není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně po jeho ukončení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu. To platí i o posouzení námitky, již stěžovatel uplatnil v přípravném řízení, že se trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. nemohl dopustit, neboť mu ve skutečnosti nebyly uloženy povinnosti, které skutková podstata tohoto trestného činu předpokládá; neplatí totiž, že již na usnesení o zahájení trestního stíhání lze klást rigorózně požadavek úplného, resp. konečného vyřešení adekvátních skutkových otázek.
Co do námitky nedostatečného odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání je nutné především vyjít z toho, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. "Trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (viz III. ÚS 554/03). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž usnesení o zahájení trestního stíhání slouží.
Hodnoceno z těchto hledisek ústavněprávního přezkumu napadené usnesení policejního orgánu nelze nic zásadního vytknout. Policejní komisařka ve výroku napadeného rozhodnutí adekvátně popsala skutek, pro který je stěžovatel stíhán, aby nemohl být zaměněn se skutkem jiným, obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku, jakož i zákonné označení trestného činu, který je v něm spatřován. V odůvodnění usnesení je též dostatečně konkrétně uvedeno, o jaké skutečnosti se uvedené závěry opírají, a lze proto uzavřít, že napadené usnesení požadavkům stanoveným v §134 odst. 2 tr. řádu vyhovuje.
Námitce, spočívající v nedostatečném odůvodnění usnesení státní zástupkyně o stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, lze přisvědčit potud, že svojí stručností očekáváním, jež stěžovatel vyvozuje z citovaných rozhodnutí Ústavního soudu, formálně nevyhovuje. Nelze však pomíjet, že obsahová stavba odůvodnění rozhodnutí, jímž je rozhodováno o opravném prostředku, logicky reflektuje povahu (relevanci) námitek, jež ve stížnosti byly uplatněny. Jestliže stěžovatel uplatnil námitky, jež byly důvodně posouditelné - ve vztahu k účelu a smyslu napadeného usnesení a nárokům, jež na ně lze objektivně klást - jako nevýznamné (viz výše), pak není důvod považovat za nedostatečné takové odůvodnění, kdy stížností orgán dá (i stručně) toto hodnocení najevo tím, že přisvědčí - podrobnému a úplnému - odůvodnění rozhodnutí, jež přezkoumává. Tomu pak usnesení státní zástupkyně odpovídá potud, že v něm vyložila, na základě kterých důkazů dospěla k závěru o odůvodněnosti stěžovatelova trestního stíhání (a tedy nedůvodnosti jeho námitky), je-li je z něj patrno, v jakém rozsahu napadené usnesení přezkoumala a jaké okolnosti měla za podstatné. Odůvodnění tohoto usnesení tedy nelze upřít, že informaci, z jakých důvodů bylo vydáno stěžovateli nepříznivé rozhodnutí, podává.
Je tudíž namístě závěr, že obsah napadených usnesení nelze považovat za projev libovůle s následky porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, natožpak jiných práv, chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu