ECLI:CZ:US:2007:3.US.817.06.1
sp. zn. III. ÚS 817/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného JUDr. M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2006, č.j. 13 To 162/2006-228, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
K porušení uvedeného práva mělo dojít tím, že orgány činné v trestním řízení nesplnily povinnost "objasnit a vypořádat se" se skutečnostmi svědčícími v neprospěch i ve prospěch obžalovaného. Podle stěžovatele zejména soud prvního stupně "nenahlížel na celou záležitost ... nestranně"; při absenci jiných důkazů vyšel z výpovědí poškozeného a situaci "důkazní nouze" vyřešil "kompromisně" tím, že mu uložil "pouze" podmíněný trest. Stěžovatel polemizuje se závěry prvostupňového soudu o své nevěrohodnosti a naopak věrohodnosti poškozeného, a v podrobnostech poukazuje na "zásadní rozpory", které oproti tomu mají doložit nevěrohodnost poškozeného. Je proto názoru, že byl soudem prvního stupně uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zákona nedůvodně. Odvolací soud sice rozsudek okresního soudu zrušil a zprostil jej obžaloby, stalo se tak však jen z důvodu, že v obžalobě označený skutek není trestným činem (podle §226 písm. b/ tr. řádu) a nikoliv proto, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán (§226 písm. a/ tr. řádu). "Nepravdivým nařčením a nedůvodným trestním stíháním" se stěžovatel cítí být poškozen na svém "dobrém občanském jméně", cti a zdraví.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 1 T 13/2006 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 20. 4. 2006, č.j. 1 T 13/2006-232, uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce tří let, který byl podmíněně odležen na dobu čtyř let. K jeho odvolání Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu stěžovatele zprostil obžaloby, z důvodu podle §226 písm. b/ tr. řádu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
V prvé řadě se Ústavní soud zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nepodal dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu. Jelikož stěžovatel založil ústavní stížnosti na námitkách, které nejsou podřaditelné pod zákonné dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, na vyčerpání tohoto opravného prostředku není přiléhavé trvat. Ústavní soud dal tedy stěžovateli za pravdu, že by jeho podání zřejmě k meritornímu přezkumu nevedlo, a ústavní stížnost proto posoudil jako přípustnou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 405/03).
Těžištěm ústavní stížnosti je kritika nesprávných (neúplných) skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ohledně hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud vzhledem k tomu, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít zato, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Ačkoli - obecně vzato - se zásady spravedlivého procesu vztahují k soudnímu procesu jako takovému, ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) právě z hlediska ústavněprávního rozměru, a zejména, aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", tj. v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí", zejména nedosahuje-li, "nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).
Stěžovateli lze přisvědčit, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s jím předloženými čestnými prohlášeními "osob, které mají (o něm) povědomost" (soud prvního stupně) ani s návrhem na doplnění dokazování o svědectví uvedených osob (soud odvolací); v celkovém kontextu trestního řízení však tato pochybení nedosahují ústavněprávní relevance, a to též z toho důvodu, že informace o stěžovatelově osobnosti a jeho pověsti si soud prvního stupně opatřil jinak (viz pracovní posudky a znalecký posudek z oboru psychologie).
Ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek trestního řízení (běžnému) instančnímu přezkumu.
Ústavnímu soudu oproti tomu přísluší se omezit na úsudek, že důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při provádění dokazování a při hodnocení důkazů (ať už jde o hodnocení výpovědí stěžovatele a poškozeného, výsledku biologické expertízy či dalších důkazů), zde zjevně není. Soudy přijaté skutkové závěry mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech; není důvod nesdílet úsudek, že tyto důkazy tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Z provedeného znaleckého posudku vyplynulo, že obecná věrohodnost poškozeného není narušena, nebyly u něj zjištěny faktory chorobného charakteru, které by mu znemožnily podat pravdivou výpověď.
Z obsahu soudního spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí se Ústavnímu soudu nepodává spolehlivý podklad pro stěžovatelem uplatněné tvrzení, že obecné soudy v stěžovatelově věci nepostupovaly nestranně; nemá rozumnou oporu ani představa, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle. Napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nechybí smysluplné a logicky konzistentní odůvodnění. Stěžovatel měl přístup k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl podávat důkazní návrhy a ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování.
Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu