ECLI:CZ:US:2007:3.US.862.07.1
sp. zn. III. ÚS 862/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V. U., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2007, č.j. 13 Co 560/2006-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 32 P 37/2006 se podává následující.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 9. 2006, č.j. 32 P 37/2006-130 byl zamítnut návrh matky nezletilých dětí na zvýšení výživného pro nezletilé G. a G. V., dříve stanoveného týmž soudem jejich otci, stěžovateli.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím tento rozsudek změnil tak, že s účinností od 1. 10. 2006 zvýšil výživné, naposledy stanovené stěžovateli (otci) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2004, č.j. 33 Nc 14/2004-67, pro nezletilého G. z částky 3 000,- Kč na částku 5 000,- Kč a pro nezletilou G. z částky 2 500,- Kč na částku 3 500,- Kč (výrok I.); současně rozhodl o povinnosti stěžovatele k úhradě nedoplatku na výživném za období od 1. 10. 2006 do 28. 2. 2007 ve výši 10 000,- Kč pro nezletilého G. a ve výši 5 000,- Kč pro nezletilou G. (výrok II.). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud, poté co doplnil dokazování, shledal návrh matky oprávněným, byť "podmínky pro zvýšení výživného nenastaly v době, kterou označila ..., nýbrž až k 1. 10. 2006". Soud prvního stupně dospěl podle něj ku "v zásadě správnému závěru, že k 1. 1. 2006 nedošlo na straně žádného z účastníků .... k tak zásadní změně poměrů, která by se mohla odrazit ve zvýšení výživného" a v takto (podrobně popsané) "nezměněné podobě" tento stav trval "až do září 2006". V odvolacím řízení však bylo zjištěno, že od října 2006 došlo - při zachování stávajících poměrů matky a nezletilých dětí - k "markantnímu zvýšení příjmů otce" tím, že jeho "manažerská provize" se zvýšila na dvojnásobek a činila v posledním čtvrtletí 2006 v průměru 150 000,- Kč měsíčně. Tuto okolnost považoval odvolací soud za natolik závažnou změnu, že se podle jeho názoru "nemůže neodrazit v rozsahu alimentační povinnosti otce"; při rozhodování o výživném přihlédl též k aktuálnímu (nepříznivému) zdravotnímu stavu dětí, který (přechodně) způsobuje, že je u matky "v podstatě vyloučené, aby docházela pravidelně do zaměstnání". Nově stanovené výživné odpovídá podle odvolacího soudu jak odůvodněným potřebám dětí, tak schopnostem a možnostem obou rodičů (§85 odst. 2, §96 odst. 1 zákona o rodině).
Stěžovatel v ústavní stížnosti v první řadě namítl, že odvolací soud byl nesprávně obsazen, neboť senát 13 Co rozhodoval ve složení, jež neodpovídá platnému rozvrhu práce. Především však má stěžovatel za to, že odvolací soud nesprávným způsobem "porovnal" jeho schopnosti a možnosti; na rozdíl od (předchozího) určení výživného, kdy soud vycházel z jeho "čistého příjmu za celý finanční rok, vyjádřeného v daňovém přiznání", vzal odvolací soud za rozhodný jen "hrubý příjem, navíc za několik měsíců, kdy...fakturoval". V postupu soudu proto spatřuje "nepřípustně užitou libovůli v rozhodování", vycházející z nesprávného použití institutu změny poměrů podle §99 odst. 1 zákona o rodině.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
O nepřípustné ústavněprávní konsekvence - zejména z hlediska stěžovatelem dovolávaných ústavně zaručených práv - by mohlo jít až v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných principů dokazování (§120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výklad a aplikace předpisů obecného práva je pak protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu, ať již při vytváření skutkového základu tak při právním posouzení věci, jmenovitě změny poměrů ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině, v dané věci splněny nejsou.
Ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé Ústavní soud pokládá za přiléhavé dodat následující.
Ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině co do rozhodných hledisek "odůvodněných potřeb" oprávněného a "schopností, možností a majetkových poměrů" povinného je příkladem normy s tzv. relativně neurčitým předpokladem (hypotézou), jejíž výklad vystihuje požadavek stanovit - a to jen demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo určením neuzavřené množiny obecných hledisek - kritéria, s jejichž pomocí se lze k normativně užitému pojmu přiblížit. Z takto identifikovaného pojmu vycházející právní posouzení věci pak lze - z povahy věci - mít za nesprávné jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že vymezená kritéria definovaný pojem ve skutečnosti nepředjímá (jsou mu irelevantní nebo dokonce s ním obsahově či účelem nesouladná) nebo jsou-li vymezená kriteria ve svém souhrnu neúplná (jiná, rovněž relevantní, byla opomenuta). Ani to samo však ještě nezakládá důvod k zásahu Ústavního soudu, neboť může jít jen o "podústavní" nesprávnost. Takovým důvodem je až situace zjevného excesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny, jestliže podaný právní výklad lze ztotožnit s nepřípustnou svévolí, resp. libovůlí. Nad tento rámec je naopak namístě respektovat meze zákonem otevřené možnosti soudního uvážení. Z toho též plyne, že není samo o sobě rozhodné, že význam těch kritérií, která soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Odvolací soud nepřehlížel, že neposuzuje (jen) výživné jako takové (§96 odst. 1 zákona o rodině), nýbrž - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů, jakož i způsobilost dovozené změny poměrů původně stanovené výživné ovlivnit (§99 odst. 1 zákona o rodině). Námitka stěžovatele, že naopak "nepřípustně reparoval" dřívější rozhodnutí o výživném, tak obstát nemůže; z odůvodnění napadeného rozhodnutí bez jakékoli pochybnosti plyne, že odvolací soud vycházel ze standardního (a korektního) výkladu aplikovaného institutu, a pozornost věnoval právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní.
Je pak namístě úsudek, že ani z hledisek podústavního ani ústavního práva není zpochybnitelný skutkový závěr odvolacího soudu o změně poměrů na straně stěžovatele (ku dni 1. 10. 2006), jakož i závěr právní, že zakládá důvod nové úpravy výživného ve smyslu ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině. Rovněž metodu rozhodných zjištění, již odvolací soud použil, za výraz "nepřípustně užité libovůle", jak tvrdí stěžovatel, pokládat nelze; závěr, že příjmy v posledním čtvrtletí roku 2006 svojí konkrétní výší (i když v podobě "hrubých měsíčních příjmů") jsou způsobilé reflektovat nové ("změněné") poměry s adekvátní perspektivou stabilizovanosti, znaky závěru "excesivního" (viz výše) zjevně nemají. Okolnost, že předchozí stanovení vyživovací povinnosti vycházelo ze zjištění "čistého příjmu za celý finanční rok", nemůže samozřejmě odůvodnit názor, který prosazuje stěžovatel, že další úprava výživného může být založena zase jen na základě zhodnocení příjmů (až) ročních.
Také výhrady stěžovatele ohledně nesprávného obsazení odvolacího soudu (přesněji senátu 13 Co) nemohou obstát; ve věci stěžovatele totiž rozhodoval senát určený k tomu rozvrhem práce, včetně jeho složení [42 odst.1 písm.a), d) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění předpisů)], jestliže v souladu s rozvrhem práce Městského soudu v Praze na r. 2007 (dostupného na www.justice.cz) byl doplněn o JUDr. Alenu Svátkovou, soudkyni senátu 17 Co, určeného rozvrhem práce k zastupování v senátu 13 Co.
Ze zásady subsidiarity ústavněprávního přezkumu však především plyne, že námitka, že soud byl nesprávně obsazen, nemůže být ústavní stížností efektivně uplatněna, aniž by ji stěžovatel předtím vznesl prostřednictvím žaloby pro zmatečnost [§229 odst. 1 písm. f) o.s.ř., §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. V této části je tudíž ústavní stížnost nadto návrhem nepřípustným (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Jinak se z řečeného podává logický závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat; zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu