ECLI:CZ:US:2007:3.US.907.06.1
sp. zn. III. ÚS 907/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jiřího Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. S. Ch., proti sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky ze dne 9. 10. 2006, č.j. 580/2006-ODS-SPZ, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označené sdělení Ministerstva spravedlnosti, kterým byl informován o tom, že jeho podnět ke stížnosti pro porušení zákona byl odložen. Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud "zakázal ministru spravedlnosti pokračovat v průtazích při podání stížnosti pro porušení zákona v jeho cause"; je toho názoru, že při posouzení jeho podnětu nemá k dispozici "libovolné uvážení, zda státní moc uplatní či nikoli", a opak, jež odložením podnětu dal ministr spravedlnosti dosud najevo, je v rozporu s pravidly vyjádřenými v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soud") zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je významné potud, že právě tak je tomu v dané věci, neboť k téže otázce (způsobilosti odložení podnětu ku stížnosti pro porušení zákona být předmětem efektivní ústavní stížnosti) se již Ústavní soud vícekrát vyjádřil.
V usnesení ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 354/03, Ústavní soud konstatoval, že "stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti". Ať je či není podána, nemohou být dotčena ústavně zaručená práva jedince, neboť "jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek, umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum", přičemž "pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud rozhodne o podané stížnosti pro porušení zákona". Pravomoc svěřená ministru spravedlnosti, bez jakýchkoli omezujících podmínek (§266 tr. řádu), "svědčí toliko a výlučně jemu".
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona takový "stanovený postup" evidentně nepředstavuje a jeho posouzení ministrem spravedlnosti tudíž nepředstavuje, jak se domnívá stěžovatel, "uplatnění státní moci", jež by mohla být jakkoli reflektovatelná v poměrech jeho "práva" ve smyslu citovaného článku. Proto mu nesvědčí ani legitimace k ústavněprávní kritice postupu, který ministr spravedlnosti ve vztahu k jeho podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona zvolil, a to včetně té, již stěžovatel dovozuje z čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Tím se výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné odůvodňuje, důsledkem čehož je, že ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu (bez jednání) odmítl.
Sluší se poznamenat, že existuje i silnější důvod odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti, a to v doložení, že je návrhem, k jejímuž projednání Ústavní soud není podle §43 odst. 1 písm. d/ zákona o Ústavním soudu příslušný. Tak bylo rozhodnuto kupříkladu ve věcech sp. zn. II. ÚS 223/03, II. ÚS 335/03 nebo IV. ÚS 706/02, I. ÚS 225/05, a na tam obsažené odůvodnění zde postačí již jen odkázat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2007
Vladimír Kůrka
předseda senátu