ECLI:CZ:US:2007:3.US.927.06.1
sp. zn. III. ÚS 927/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. V., právně zastoupeného JUDr. V. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 5. 2006 sp. zn. 10 To 26/2006 a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. 3 Tdo 1016/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi mělo být porušeno jeho základní právo garantované dle článku 38 odst. 2 a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen ,,Listina").
Z návrhu stěžovatele a jeho příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl nejprve rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. 7 T 8/2003, odsouzen za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona. Za uvedený trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, přičemž byl tento trest odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem. Citovaný rozsudek, resp. výrok o vině týkající se stěžovatele, výrok o trestu týkající se stěžovatele a veškeré výroky, které měly ve výroku o vině svůj podklad, byly zrušeny při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle §37a tr. zákona rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 6 T 166/2003 a stěžovateli byl za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 3 písm. b) tr. zákona uložen společný trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové podal stěžovatel včas odvolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové podle §256 tr. řádu zamítnuto. Následně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce ještě dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, které tento soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné zamítl.
Porušení svých základních práv a svobod stěžovatel spatřuje primárně v postupu odvolacího soudu, který na den 9. 5. 2006 nařídil veřejné zasedání konané o odvolání a současně rozhodl, že stěžovatel (v trestní věci ,,obžalovaný" , resp. ,,obviněný") bude o konání veřejného zasedání o odvolání vyrozuměn. Toto vyrozumění bylo stěžovateli doručováno do vlastních rukou. Z důvodu nepřítomnosti stěžovatele byla zásilka obsahující vyrozumění tzv. uložena a uplynutím desátého dne od uložení považována za doručenou. Stěžovatel se tak dle svého tvrzení o konání veřejného zasedání vůbec nedozvěděl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že mu uvedeným postupem, kdy se stěžovatel vůbec nedozvěděl, že veřejné zasedání o odvolání bylo nařízeno, obecný soud upřel možnost volby, zda se bude před tímto soudem hájit a uplatňovat svá práva a znemožnil mu navrhovat důkazy, doplňovat je a vyjadřovat se k nim.
Stěžovatel obsáhle argumentuje ohledně práva obžalovaného být řádně předvolán k hlavnímu líčení. Dále zdůrazňuje, že v odvolacím řízení se prvostupňové rozhodnutí může podstatně změnit, a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného. Pokud obžalovaný podává odvolání, nemůže pochopitelně předvídat, zda odvolání nepodá rovněž státní zástupce a nemůže tak vědět, zda veřejné zasedání o odvolání bude probíhat pouze na základě jeho odvolání či nikoli. Stěžovatel shrnuje, jakým způsobem může obžalovaný ve veřejném zasedání konaném o odvolání aktivně vystupovat a uplatňovat svá práva a poukazuje na prvky apelace, přítomné v českém trestním procesu. Dále stěžovatel argumentuje judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Ústavního soudu ČR ohledně přítomnosti obviněného při rozhodování o dalším trvání vazby a analogicky vztahuje zásady tam formulované na řízení o odvolání. Opakuje, že v tomto řízení se s konečnou platností rozhoduje např. o tom, zda bude obžalovanému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Obžalovaný proto musí vědět, kdy se bude veřejné zasedání konat, aby v plném rozsahu mohl svá práva uplatnit. Pro co nejširší uplatnění práv obžalovaného proto dle přesvědčení stěžovatele nepostačuje, pokud soud obžalovaného o konání veřejného zasedání o odvolání pouze vyrozumí. V tomto případě se totiž nemusí vyrozumění do rukou adresáta nikdy dostat, což se také v projednávaném případě stalo.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí se Ústavní soud dále dozvěděl, že krajský soud konal veřejné zasedání v nepřítomnosti stěžovatele, protože si stěžovatel vyrozumění o veřejném zasedání nevyzvedl a zásilka s tímto vyrozuměním byla držitelem poštovní licence vrácena krajskému soudu. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení přitom uvedl, že stěžovateli bylo vyrozumění doručováno na kontaktní adresu pro doručování korespondence, kterou stěžovatel udal již v přípravném řízení a na níž byl doručen i opis odvoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud proto aplikoval tzv. fikci doručení podle ust. §64 odst. 2 tr. řádu, na něž v odůvodnění svého usnesení odkazuje.
Jelikož stěžovatel uplatnil výše uvedené námitky již v řízení o mimořádném opravném prostředku jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, zabýval se těmito námitkami ohledně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání již Nejvyšší soud. Ten v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení poukazoval na rozdíly v zákonném postupu obecných soudů podle toho, zda je obžalovaný k veřejnému zasedání konaném o odvolání předvoláván či zda je o takovém jednání odvolacího soudu toliko vyrozumíván. Dovolací soud poukázal na skutečnost, že v projednávaném případě krajský soud nařídil, jak již bylo uvedeno, veřejné zasedání na 9. 5. 2006. V souladu s ustanovením §223 odst. 1 věta druhá tr. řádu předseda senátu krajského soudu rozhodl, že o jeho konání budou vyrozuměni obviněný, státní zástupce, obhájce obviněného a poškozený. Jak Nejvyšší soud zmínil, v případě obesílání stěžovatele byl pro přípis užit vzor ,,7a" (viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21. 4. 1999 č. j. 1147/98 -OOD, kterým se uveřejňují skupiny instrukcí a Sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR pod č. 26/1999). Uvedený vzor obsahuje mj. poučení o tom, že veřejné zasedání se může konat v nepřítomnosti obviněného, tzn. že jeho přítomnost ve veřejném zasedání není nutná.
Nejvyšší soud osvětluje zásady ohledně doručování do vlastních rukou a tzv. uložení podle jednotlivých ust. §64 tr. řádu. Uvádí, že z obálky založené na č. l. 1461 trestního spisu je zřejmé, že stěžovatel zásilku doručovanou do místa bydliště nepřevzal (s poznámkou pošty ,,adresát nezastižen"). Na obálce je dále zřetelně vyznačeno, že uložení zásilky bylo oznámeno dne 28. 3. 2006. Pokud si stěžovatel doručovanou zásilku v odběrní lhůtě u pošty [§64 odst. 3 písm. c) tr. řádu] nevyzvedl, znamená to, že v daném případě nastaly zákonem předpokládané účinky doručení dnem 7. 4. 2006.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska souladu s kautelami práva ústavního a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecných soudů by byl dán pouze tehdy, pokud by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, Praha: C. H. Beck, 1995, str. 257).
Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Podle čl. 4 Ústavy "základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci". Článek 90 Ústavy stanoví, že "soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy".
Podle článku 36 odst. 1 Listiny "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu". Podle článku 38 odst. 2 Listiny "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem". Dále čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod garantuje právo každého, koho soud uzná vinným z trestného činu, dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výkon tohoto práva, včetně důvodů, pro něž může být vykonáno, stanoví zákon.
Ústavní soud připomíná, že řízení o odvolání se svou povahou a účelem v mnoha ohledech liší od řízení před soudem prvého stupně a zásady, jež plně ovládají hlavní líčení, se ve veřejném zasedání nemusí vždy uplatnit v plném rozsahu. Jde o řízení, v němž odvolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí na základě námitek stran z hlediska požadavků zákonnosti a odůvodněnosti (viz §254 odst. 1 tr. řádu) a dokazování provádí jen výjimečně (srov. §263 odst. 6 a §259 odst. 3 tr. řádu). Pokud jde o právo obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti, zaručené článkem 38 odst. 2 Listiny, jeho obsahem je zejména zajistit obviněnému možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. S ohledem na zmíněný charakter odvolacího řízení je přípustné, aby zákon stanovil odchylné podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání, přičemž v druhém případě nemusejí být tyto zákonné podmínky stanoveny tak přísně jako v případě prvém. Je ostatně příznačné, že zákonná úprava veřejného zasedání obsahuje o přítomnosti osob ustanovení speciální a neodkazuje na úpravu postupu soudu v hlavním líčení, tak jako to činí ohledně otázek uvedených v ust. §238 odst. 1 tr. řádu.
Podle §263 odst. 4 tr. řádu lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání u odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Jinak trestní řád ponechává v ustanovení §233 odst. 1 odvolacímu soudu na úvaze, kdy bude osobní účast obžalovaného při veřejném zasedání nutná a bude jej proto třeba předvolat. Tak tomu bude v případech, kdy soud považuje za nezbytné obžalovaného vyslechnout, vyzvat jej k vyjádření k odvolání jiné procesní strany a zejména bude-li třeba provádět další dokazování, aby odvolací soud sám mohl rozhodovat o skutkových otázkách (srov. §259 odst. 3 tr. řádu). Jedná se o situaci, kdy se postup soudu ve veřejném zasedání nejtěsněji přibližuje hlavnímu líčení a přítomnost obžalovaného je nezbytností, jak pro plné uplatnění jeho práv z hlediska zásady ústnosti a principů kontradiktornosti či rovnosti zbraní, tak i pro vlastní rozhodování soudu z hlediska poznání objektivní pravdy. Předvolání obžalovaného k veřejnému zasedání má za těchto podmínek obligatorně charakter písemnosti doručované do vlastních rukou v nejpřísnějším zákonem předvídaném režimu doručování tedy bez možnosti tzv. uložení dle ust. §64 odst. 2 a 3 tr. řádu.
V celé řadě případů však odvolací soud shledá, že z hlediska řízení o odvolání není přítomnost obžalovaného u veřejného zasedání potřeba. Tak tomu bude např. tehdy, jsou-li vady vytýkané rozhodnutí soudu prvého stupně v odvolání podaném ve prospěch obžalovaného takového charakteru, že odvolací soud bude rozhodovat na základě pouhé právní úvahy, popř. v úvahu připadá toliko kasace prvoinstančního rozhodnutí. Ovšem i za těchto okolností má odvolací soud povinnost dbát práv obžalovaného plynoucích z článku 38 odst. 2 Listiny a musí obžalovanému umožnit, aby se veřejného zasedání zúčastnil. Této své povinnosti soud učiní zadost, pokud obžalovaného jako osobu, jež může být rozhodnutím dotčena, o veřejném zasedání vyrozumí (§233 odst. 1 věta druhá věta druhá tr. řádu), a to za současného splnění podmínek podle §233 odst. 2 tr. řádu. Byl-li obžalovaný řádně vyrozuměn, nelze v jeho nepřítomnosti veřejné zasedání konat jen tehdy, pokud se náležitě omluví a prohlásí, že na své účasti u veřejného zasedání trvá.
Úkon vyrozumění, resp. jeho forma ovšem není trestním řádem blíže specifikována. Přípustný je takový postup soudu při vyrozumívání, který je nejefektivnější a nejspolehlivěji zajistí, aby se obžalovaný o konání veřejného zasedání včas dověděl. V zásadě tedy není nutná ani písemná forma (v úvahu připadá i vyrozumění telefonem), zpravidla však půjde o výzvu zaslanou do vlastních rukou, avšak s možností tzv. uložení a případné fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. řádu, ledaže by předseda senátu užil postup podle §64 odst. 4 písm. b) tr. řádu a takové uložení vyloučil. Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích, např. v publikovaném usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 95/04 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 34, Praha: C. H. Beck, 2005, str. 431) shledal výše popsaný postup na základě citovaných ustanovení tr. řádu v souladu s kautelami práva ústavního, umožňující obžalovanému využít jeho práv na přítomnost u jednání a na obhajobu. Pro další argumentaci lze odkázat na judikaturu obecných soudů, např. na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 11 Tdo 509/2004 či na publikovaná usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2002 sp. zn. 3 To 709/2001 a usnesení ze dne 19. 11. 2003 sp. zn. 3 To 861/2003 dostupná ve sbírce nakl. Orac-trestní pod č. 362/2004 a 238/2002 Sb. O. t. (www.judikatury.cz).
V projednávaném případě stěžovatel nenamítal nesprávnost údajů uvedených v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nějž byly zákonné podmínky vyrozumění podle §233 odst. 1 věta druhá tr. řádu a následně postupu při doručování podle §64 odst. 2 a 3 tr. řádu splněny. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s argumentací dovolacího soudu, podle nějž měl stěžovatel v řízení o odvolání obhájce (srov. §233 odst. 1 věta za středníkem a §62 odst. 2 tr. řádu), který u veřejného zasedání přítomen byl, avšak neuplatnil vůči konání veřejného zasedání bez přítomnosti stěžovatele žádnou námitku.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu