ECLI:CZ:US:2007:3.US.942.06.1
sp. zn. III. ÚS 942/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. Z., právně zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 6. 2005 č. j. 7 C 126/2005-36, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 20 Co 86/2006, za účasti 1) Okresního soudu Brno-venkov, a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 28. 12. 2006, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 6. 2005 č. j. 7 C 126/2005-36, a dále rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 20 Co 86/2006, a to pro porušení čl. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 6. 2005 č. j. 7 C 126/2005-36 byla ve výroku pod bodem I. zamítnuta žaloba, kterou se žalobce B. Z. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") proti žalovaným 1) M. P. a 2) J. P. domáhal, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem ideální poloviny domu č. p. 405 stojícího na pozemku parc. č. 1097, ideální poloviny pozemku parc. č. 1097 a ideální poloviny pozemku parc. č. 1098, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV pro k. ú. a obec K.; ve výroku pod bodem II. okresní soud dále zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby bylo určeno, že zemřelá R. Z., roz. H., nar. 29. 5. 1927 a zemřelá dne 16. 2. 2002, byla ke dni své smrti vlastníkem druhé ideální poloviny domu č. p. 405 stojícího na pozemku parc. č. 1097, druhé ideální poloviny pozemku parc. č. 1097 a druhé ideální poloviny pozemku parc. č. 1098, vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Brno-venkov na LV pro k. ú. a obec K. Ve výroku pod bodem III. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 20 Co 86/2006 nepřipustil změnu žaloby dle návrhu žalobce ze dne 12. 7. 2005 (výrok pod bodem I.), ve výroku pod bodem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žalovaným se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává (výrok pod bodem III.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím obecných soudů v jeho právní věci došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení: Pokud odvolací soud v souvislosti s přezkumem rozhodnutí soudu prvního stupně řešil dvě zásadní otázky tohoto sporu, a to otázku vydržení vlastnického práva na úkor stěžovatele a dále otázku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a vyřešil je zcela jinak než okresní soud (otázku vydržení neřešil okresní soud vůbec), porušil tím zásadu dvojinstančnosti řízení a odňal tak stěžovateli jeho zákonné právo domáhat se přezkoumání takového rozhodnutí, čímž odvolací soud porušil čl. 36 odst. 1 Listiny a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Stěžovatel dále tvrdí, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen čl. 1 Listiny zaručující rovnost v právech. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům podle stěžovatele kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech, čímž zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Součástí rozhodování soudů, uvádí stěžovatel, je i interpretace právní normy. V daném případě bylo právo stěžovatele na rovnost v právech porušeno odvolacím soudem při interpretaci restitučních předpisů.
Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud se nezabýval jeho argumentací týkající se možnosti uplatnění nároku na vydání věci podle občanskoprávních předpisů (odvolává se přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/99, sp. zn. II. ÚS 43/94), přestože se jednalo o zásadní nosnou argumentaci stěžovatele podporující podanou žalobu. Stěžovatel poukazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a podotýká, že pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle restitučních předpisů, tyto zákony nemohou mít postavení speciálního zákona. Stěžovatel dále uvádí, že nesplňuje jeden z předpokladů kladených na tzv. oprávněnou osobu ve smyslu restitučních zákonů, není zákonodárcem omezen ve své svobodné volbě zvolit si cestu k ochraně svých práv za pomoci příslušného ustanovení obecných předpisů občanskoprávních. Pokud zákonodárce vůbec mínil nějakou soudně rehabilitovanou osobu omezit v její svobodné volbě prostředkem nápravy, pak pouze osoby restitučně oprávněné. Takovou osobou však stěžovatel není.
Stěžovatel považuje za nutné poukázat na skutečnost, že odvolací soud opírá své rozhodnutí o blíže neidentifikovaná rozhodnutí Ústavního soudu, která se měla vypořádat, resp. ustálit náhled na určovací žaloby. Přitom však prý odvolací soud nepodává žádné vysvětlení, proč v tomto konkrétním právním problému bere za svůj náhled Ústavního soudu, když, jak tvrdí stěžovatel, "otázka problematiky možnosti využití institutu určovací žaloby nemá žádný ústavně právní rozměr a ani během řízení to nikdo netvrdil, z čehož vyplývá, že je věcí obecného soudnictví se s touto otázkou vypořádat, nikoliv však Ústavního soudu, který dle názoru stěžovatele k takovému postupu ani nedisponuje kompetencí".
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V předmětné věci se stěžovatel žalobou podanou u Okresního soudu Brno - venkov dne 24. 3. 2005, ve spojení s doplněním ze dne 10. 5. 2005, domáhal určení, že je vlastníkem ideální jedné poloviny nemovitostí ve výroku popsaných a že jeho manželka byla vlastnicí ideální druhé poloviny nemovitostí ve výroku popsaných ke dni smrti. Stěžovatel s manželkou byli zbaveni vlastnictví ke sporným nemovitostem rozsudkem Okresního soudu Brno- venkov ze dne 29. 9. 1971 č. j. 3 T 340/71-65. Usnesením Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 1990 sp. zn. 5 Rt 200/90 byl výše uvedený rozsudek podle ust. §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., zrušen a u původních vlastníků tak došlo k rehabilitaci a podle žalobce i k obnovení jejich vlastnického práva. Žaloba ohledně uplatněného restitučního nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") byla zamítnuta ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 473/92 pro nedostatek zákonné podmínky českého státního občanství na straně žalobce. V předmětné věci se žalobce (stěžovatel) domáhal určení vlastnictví podle ust. §126 občanského zákoníku.
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 8. 6. 2005 č. j. 7 C 126/2005-36 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že rozhodnutí soudu vydané podle ust. §2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, nemá bez dalšího za následek obnovení vlastnictví původního vlastníka věci, jež propadla státu a byla v mezidobí převedena na jinou osobu, a proto právní argumentace žalobce není případná.
Odvolací soud se se závěrem okresního soudu ztotožnil, a v odůvodnění svého rozsudku ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 20 Co 86/2006 poukázal na to, že v případě uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku a věci je nutno postupovat podle zvláštního zákona (ust. §23 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb.). Odvolací soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se otázky určovacích žalob podaných subjekty, na které se nevztahuje restituční předpis k navrácení nemovitostí postižených tresty propadnutí majetku, jestliže rozsudky, kterými byly tyto tresty ukládány, byly právě zákonem č. 119/1990 Sb. zrušeny. Odvolací soud poukázal dále na to, že stát omezil účinnost restitučních předpisů na osoby mající ke dni účinnosti zákona české státní občanství. Odvolací soud poukázal na vývoj judikatury Ústavního soudu, v níž došlo k ustálení náhledu na tzv. určovací žaloby podle obecných předpisů, přičemž Ústavní soud jednoznačně dovodil, že určovacími žalobami nelze obcházet smysl restitučního zákonodárství, zvláště v situaci, kdy žaloby na určení vlastnictví mají funkci preventivní. Pokud již došlo k porušení práva, není zde naplněna preventivní funkce žaloby podle ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V odůvodnění svého rozhodnutí se odvolací soud nad rámec zabýval i otázkou možného vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
IV.
Ústavní soud se ztotožňuje s argumentací obecných soudů a v této souvislosti znovu poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), ve kterém je řešena otázka vztahu mezi restitučními předpisy a obecnými občanskoprávními předpisy. Ústavní soud se v uvedeném stanovisku přiklonil - aniž by se zabýval časovým hlediskem - ke stanovisku obecných soudů popsanému v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 560/99, tedy k vyjádření vztahů speciality předpisů restitučních k předpisům obecným (zejména občanskému zákoníku) v užším smyslu slova.
Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Ústavní soud konstatoval, že bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva i vlastnická práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004 sp. zn. III. ÚS 107/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 35, nález č. 192, str. 509).
Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích takto stanovenou hranici nezpochybnil, nýbrž naopak zřetelně konstatoval (např. v rozhodnutí ze dne 7. 3. 2003 Jantner proti Slovensku, rozhodnutí ze dne 22. 6. 2004 Broniowski proti Polsku), že článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, zaručující ochranu vlastnického práva, "nemůže být vykládán tak, že by jakkoli omezoval svobodu smluvních států při výběru podmínek, za kterých přistoupí k navracení majetku, který na ně byl převeden před tím, než ratifikovaly Úmluvu. Rovněž nijak neomezuje jejich svobodu stanovit působnost restitučních norem a podmínky, za kterých lze majetek vrátit osobám, které ho byly zbaveny." (rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Jantner proti Slovensku, shodně rozsudek jeho velkého senátu ve věci Kopecký proti Slovensku).
Článek 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě nemůže být vykládán tak, že smluvním státům ukládá obecnou povinnost přistoupit k restituci majetku, který byl do jejich vlastnictví převeden před ratifikací Úmluvy. Právo na obnovení vlastnického práva bývalých vlastníků jím tedy garantováno není. Smluvní státy disponují širokou mírou uvážení, pokud jde o možnost vyloučit z práva na restituci některé kategorie bývalých vlastníků. Žádosti osob, které spadají do takové kategorie, potom nemohou zakládat "legitimní očekávání" chráněné článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Pokud ovšem smluvní stát poté, co ratifikoval Úmluvu i Protokol č. 1, přijme legislativu umožňující celkovou či částečnou restituci majetku zkonfiskovaného za předchozího režimu, lze takovou legislativu vykládat tak, že dává vzniknout novému vlastnickému právu chráněnému článkem 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě ve prospěch osob, které splňují restituční podmínky. Stejný princip lze aplikovat ve vztahu k ustanovením o restituci či odškodnění obsaženým v zákonech přijatých před ratifikací Úmluvy, pokud tyto zůstávají v platnosti i po ratifikaci Protokolu č. 1 (viz Broniowski proti Polsku, 2004).
Vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence bylo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně restituční zákony vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným.
Současně základní restituční zákon, kterým je zákon o mimosoudních rehabilitacích, v preambuli výslovně vyloučil z restitucí majetek, který přešel na stát před rozhodným obdobím. Není tedy pravda, že tento zákon neřeší otázku jiného majetku, než toho, který přešel na stát až v rozhodném období, ale ve skutečnosti se týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl za období do konce roku 1989. Tím, že uvedený zákon v preambuli vylučuje nápravu majetkových křivd "z období ještě vzdálenějších, včetně křivd na občanech německé a maďarské národnosti", uzákonil, že tento majetek je ve vlastnictví státu, a nelze na něj uplatňovat nároky podle obecných předpisů.
Restituční předpisy tvoří komplex a je třeba je vždy vykládat v jejich vzájemné souvislosti, s ohledem na cíl, který byl jejich přijetím vytyčen (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 691/01, věta první), a to zmírnění některých majetkových křivd nastalých v tzv. rozhodném období. Lze mít za to, že výsledkem jejich přijetí a následné aplikace mělo být rovněž nastolení právní jistoty ve vlastnických vztazích. Takový požadavek je nezbytný pro další existenci České republiky jako právního státu, jehož základním pilířem je rovněž princip právní jistoty. Uvedená zásada pak Českou republiku nově zavazuje i ve vztahu a v rámci přejatých závazků při vstupu do Evropské unie. Ústavní soud sice nastolil tendenci odčiňovat křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění těchto křivd přijaty, a vždy, a to je zejména nutné zdůraznit, s ohledem na státem legitimovanou vůli k nápravě těch křivd, ke kterým došlo v letech 1948 - 1989, tedy v době vymezené jako doba nesvobody zákonem č. 480/1991 Sb., v době totalitního komunistického systému, nikoliv křivd jiných. Zákonodárce přitom vyjádřil svůj zřejmý úmysl omezit odčinění křivd nejen stanovením zákonných podmínek na straně osob oprávněných i osob povinných, ale rovněž z hlediska věcného a časového.
Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 Ústavní soud konstatoval, že žaloba na určení práva [§126 občanského zákoníku ve spojení s §80 písm. c) o. s. ř. ] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 - 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád - komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) - jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický - nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154: "Nelze se dovolávati činnosti soudu jen kvůli rozhodnutí otázek akademických neb kvůli uspokojení zájmu, jenž nedošel uznání právním řádem."). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Tomu odpovídalo i znění příslušného zákonného ustanovení - §228 c. ř. s. [pozn.: zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)] výslovně stanovil, že žalobce musí mít právní zájem na tom, aby "tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly co nejdříve na jisto postaveny", a požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení, se stával předmětem dokazování (srov. Vážný 1357). Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle §80 písm. c) o. s. ř. jej zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit.
Ústavní soud se ztotožnil s obecnou a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, a zároveň vyslovil závěr, že "o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což - řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotně právní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě." (nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 3, nález č. 35, str. 261).
Současná judikatura se zároveň ustálila na názoru, že právní zájem lze mít za naléhavý všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis do katastru nemovitostí. Tento závěr reflektoval současnou zákonnou úpravu zápisů vlastnických práv do katastru nemovitostí a zároveň postup katastrálních úřadů, které odmítaly přistoupit k zápisům vlastnického práva na základě soudního rozhodnutí o vydání věci, byť se důvodem pro toto rozhodnutí stavělo být vlastnické právo toho, jemuž byla nemovitost soudním rozhodnutím vydána.
Stále platí, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až tehdy, je-li ve sporu na ochranu vlastnického práva prokázáno vlastnické právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.
Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na jejichž základě právo žalobce zaniklo, je uváděno v nejistotu právo současného vlastníka věci. Určovací žaloba zde tedy není nástrojem prevence, nýbrž nástrojem, jímž mají být nahrazeny právní prostředky ochrany ve své době nevyužité nebo neúspěšné a zpochybněna zákonnost před mnoha lety uskutečněných veřejnoprávních postupů; ve skutečnosti tedy nemíří k nastolení právní jistoty na straně žalobce, nýbrž k jejímu narušení na straně nynějšího vlastníka věci (srov. v tomto ohledu závěry v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č.36, nález č. 32, str. 359).
Právní jistota všech osob, jakož i zachování nezbytné autority státu vyžadují, aby pravomocná rozhodnutí soudu či správního orgánu, na jejichž základě určitá osoba nabývá nebo pozbývá vlastnictví věci, bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, mající účinky do budoucna, bez ohledu na to, zda písemné vyhotovení takového aktu dosud existuje. V opačném případě by totiž bylo možné uplatnit tvrzení o jeho vadách vzápětí poté, co uplynula lhůta k jeho skartaci, byl zničen nebo ztracen. Nynější v katastru zapsaní vlastníci, nejen pro dlouhou dobu, která uplynula od pozbytí vlastnického práva osoby, která se jej dnes prostřednictvím určovacích nebo obdobných žalob domáhá, by byli především dlouhotrvající deformací vlastnického práva, práva držby a vydržení a rovněž zpochybněním důležitosti a závaznosti knihovních (katastrálních) zápisů jednostranně znevýhodněni, neboť ve většině případů nemohou vyhovět požadavkům na prokázání skutečností nastalých před několika desítkami let. Konstrukce břemene tvrzení i břemene důkazního v rámci občanského soudního řízení v dnešní podobě by pak nad míru ospravedlnitelnou zatížila stranu, která by byla takovými tvrzeními napadena. Pokud by byl v zásadě mimo vymezený rámec časový i věcný připuštěn přezkum veřejnoprávního postupu, jenž byl titulem pro přechod vlastnického práva, znamenalo by to přiznat obecným soudům oprávnění, které v době vydání takového aktu neměly.
Nelze připustit takový výklad obecných předpisů, který by vedl k rozšíření majetkových restitucí nad rámec nároků vyplývajících z restitučních předpisů. Takový závěr není v rozporu s dříve vysloveným názorem, že existence restitučních předpisů nebrání uplatňovat majetková práva podle předpisů obecných. Tento závěr totiž platí jen pro ty případy, kdy nebylo možné uplatnit nárok podle restitučních předpisů (viz též nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. II. ÚS 114/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek č. 36, nález č. 32, str. 359, nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 504/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 37, nález č. 118, str. 511).
Dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle ust. §80 písm. c) o. s. ř., a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žaloby, domáhající se určení vlastnického práva na základě zpochybnění skutečností, k nimž došlo hluboko v minulosti, postrádají prvek, který je k jejich projednání nezbytný - naléhavý právní zájem žalobce na určení právního stavu, bez nějž by se vztah žalobce k věci stal nejistým. Vzhledem k tomu, že naléhavý právní zájem na určení nahrazuje u určovacích žalob aktivní legitimaci žalobce, lze konstatovat, že takové žaloby nemohou mít naději na úspěch. V daném případě o to více, že stěžovatelova tvrzení směřují zřetelně k uplatnění titulu restitučního, jež aplikaci obecných předpisů a užití určovacích žalob vylučuje. Ústavní soud opakovaně, zejména v citovaném stanovisku konstatoval, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Stěžovatel by se tedy vrácení majetku prostřednictvím určovací žaloby mohl domáhat pouze za předpokladu, že by se nejednalo o restituční titul a to při doložení existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/96, publikovaném v Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 8, nález č. 67, str. 163 (nález byl vyhlášen pod č. 185/1997 Sb.), Ústavní soud vyložil, z jakých důvodů není zachování podmínky státního občanství jako předpokladu pro uplatnění restitučního nároku v rozporu s Listinou. Mnohokrát také zdůraznil, že smyslem restitucí není a ani nemůže být náprava všech křivd k nimž došlo v období let 1948 až 1989, nýbrž jen zmírnění následků některých majetkových křivd. K účelu a smyslu restitučních zákonů se Ústavní soud vyjádřil i v řadě svých dalších rozhodnutí, např. v nálezu Pl. ÚS 3/94 (vyhlášeným pod č. 164/1994 Sb.) a nálezu Pl. ÚS 8/95 (vyhlášeným pod č. 29/1996 Sb.), kterými byla zrušena podmínka trvalého pobytu v zák. č. 87/1991 Sb. a zák. č. 229/1991 Sb.
Otázkou státního občanství ve vztahu k restituci majetku osob rehabilitovaných podle zákona č. 119/1990 Sb., se Ústavní soud zabýval zejména ve svém nálezu ze dne 9. 10. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 9/99, jímž zamítl poslanecký návrh na zrušení části ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V uvedeném nálezu Ústavní soud neshledal protiústavní podmínku státního občanství pro uplatňování nároku na vydání věci podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. V cit. nálezu je rovněž připomenuta konstantní judikatura Ústavního soudu ohledně výkladu ústavního principu rovnosti.
Právě na uvedený nález Ústavního soudu stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, a sice konkrétně na tu jeho část, ve které Ústavní soud uvedl, že "u soudně rehabilitovaných osob, jež nesplňují podmínku státního občanství a nemohou tudíž uplatnit nárok na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nedochází k nové expropriaci. Jakkoliv tyto osoby nemohou uplatnit nárok na vydání věci dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nelze v jejich případě a priori vyloučit uplatnění práva na reivindikaci podle občanského zákoníku. Rozdíl v postavení obou skupin osob, tj. soudně rehabilitovaných, splňujících podmínku státního občanství, a osob tuto podmínku nesplňujících, pro uplatnění práva na vydání věci lze vyjádřit následujícím způsobem. Skupina první v režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích je zvýhodněna odstraněním možnosti uplatnění námitky vydržení povinnou osobou, skupině druhé v režimu občanského zákoníku by nezbylo než čelit této možné námitce držitele věci."
Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle ust. §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("dále jen "zákon o Ústavním soudu") představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto v dané věci většinový názor pléna Ústavního soudu, obsažený ve výše uvedeném stanovisku ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, je nutno respektovat, a to i přesto, že závěr stanoviska se ocitá v rozporu s předchozím nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 9/99.
V návaznosti na výše citované závěry Ústavního soudu je možno v projednávané věci uzavřít, že k tomu, aby mohl být nárok, uplatněný jako nárok restituční, na navrácení majetku propadlého státu na základě vyslovení trestu propadnutí majetku úspěšně uplatněn, je třeba dodržet režim stanovený restitučním zákonem, tj. v dané věci zákonem o mimosoudních rehabilitacích. Tento zákon pak váže možnost restituce majetku, a to i v případě majetku propadlého státu na základě odsuzujícího trestního rozsudku později dle zákona č. 119/1990 Sb. zrušeného, na existenci státního občanství, a to k okamžiku uplynutí lhůty k podání restituční výzvy.
Za neopodstatněné je nutno považovat i tvrzení stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V souzené věci Ústavní soud shledal, že stěžovatel využil možnosti domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a že ani interpretací a aplikací příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., obecnými soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno nebylo.
K možnému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v Úmluvě a Listině je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená však záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý.
Obecné soudy se určovací žalobou stěžovatele řádně zabývaly a postupovaly při jejím vyřízení v souladu s procesním předpisem (občanským soudním řádem). Právo na spravedlivý proces proto v dané věci porušeno nebylo.
Protože k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu