ECLI:CZ:US:2007:4.US.1194.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1194/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. J. B., proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 312/2005, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 39 Co 114/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 8 C 208/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2007, která splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že se mu v provedeném soudním řízení nedostalo spravedlivého procesu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť podle jeho názoru soudy nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, právní záležitost stěžovatele neposoudily v rámci platných předpisů, čímž rozhodovací proces zatížily libovůlí a nerespektování principu předvídatelnosti práva, právní jistoty a rovného zacházení [čl. 2 odst. 2 listiny, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")].
Z podané ústavní stížnosti, připojených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 8 C 208/2003 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 8 C 208/2003, zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra na zaplacení částky 57.000.000,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se podanou žalobou domáhal zaplacení náhrady škody z důvodu nesprávného úředního postupu, ke kterému mělo dojít při výběrovém řízení stran prodeje majetku státu poté, co se v něm umístil jako druhý a po uzavření vlastní kupní smlouvy mu nebyla udělena výjimka Ministerstva financí. Proti rozhodnutí soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 39 Co 114/2004, jako věcně správné potvrdil. Stěžovatel podal ve věci i dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jako přípustné, avšak neshledal jeho důvodnost a proto dovolání zamítl.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných podústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody stěžovatele zaručeného ústavním pořádkem.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy, v nichž v podstatě stejnými tvrzeními usiloval o vyhovění svému návrhu. Ve věci rozhodující soudy se projednávanou věcí náležitě zabývaly a ve svých rozhodnutí podrobně rozvedly své úvahy a vyložily, proč neshledaly tvrzení stěžovatele důvodným, a to v souladu s dikcí ustanovení §157 o. s. ř.
Nejvyšší soud založil přípustnost dovolání pro právní otázku, která byla uplatněna v dovolání a která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, tj. zda má schvalovací doložka ve smyslu ustanovení §44 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 219/2000 Sb."), povahu veřejnoprávního aktu a zda její vydání či nevydání pro dosažení platného převodu majetku státu v rámci soukromoprávního vztahu je možno chápat jako výkon veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1998, o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. "82/1998 Sb.").
Pokud jde o aplikaci a interpretaci příslušných ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., k tomu Ústavní soud konstatuje, že neshledal, že by ve věci rozhodující soudy tyto normy svévolně aplikovaly bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, ani neshledal, že by právní závěry jimi učiněné byly v extrémním nesouladu se vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Jak stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, dovolával se soudní ochrany ve formě náhrady škody, protože vynucení schvalovací doložky není možné a tvrdil, že soudy a expresívně Nejvyšší soud se odmítl zabývat jako obsolentní otázkou, zda v rámci stanovených pravidel výběrového řízení má schvalovací doložka povahu aktu ad rem či ad personam a zda při splnění hmotně právních předpokladů převodu majetku státu je stát jako převodce vázán výsledky a jím danými pravidly výběrového řízení pro udělení schvalovací doložky. Nejvyšší soud přitom na straně 5 svého rozsudku zcela jednoznačně potvrdil správnost právních závěrů odvolacího soudu, když uvedl, že "... rozhodování ministerstva financí o udělení souhlasu ke kupní smlouvě podle §22 odst. 3 a §44 zákona č. 219/2000 Sb. není výkonem (uplatněním) veřejné moci vůči stěžovateli, nýbrž použitím zákonem stanoveného korektivu sloužícího tomu, aby státní vlastnictví bylo využito hospodárně, dále že stát v dané věci při převodu majetku ze státního vlastnictví na stěžovatele nevystupoval vůči němu jako nositel veřejné moci a že jeho odpovědnost za tvrzenou škodu nelze posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž dále dovodil, že za této situace je již bezpředmětné řešení dalších otázek formulovaných v dovolání, protože nejde o odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci".
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává a které v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003), a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je, Ústavní soud konstatuje, že tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivého procesu, zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud tedy není povolán přezkoumávat, zda obecný soud z provedených důkazů vyvodil nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zaručených práv nebo svobod. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 66). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů nelze vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Jinak řečeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako hlava pátá Listiny, konkrétně nic neuvádí o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Zakládá obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Pokud tedy stěžovatel tvrdí, že jeho základní práva byla porušena tím, že obecné soudy dospěly k právním závěrům, s nimiž nesouhlasí, jedná se o tvrzení zjevně neopodstatněné.
Pokud stěžovatel odkazuje na porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 90 Ústavy, k tomu Ústavní soud uvádí, že tento článek obecně upravuje povinnosti soudů tak, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Byť citovaný článek s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nelze přehlédnout skutečnost, že je systematicky zařazen v hlavě čtvrté Ústavy ("Moc soudní") a stěží lze jednoznačně dovozovat, že garantuje základní práva nebo svobody. Jeho obsah v podstatě upravuje principy činnosti soudů (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 16/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 8, nález č. 52).
Ústavní soud neshledal právní názory uvedené v odůvodnění napadených rozhodnutí v rozporu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem. Proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. června 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu