ECLI:CZ:US:2007:4.US.156.07.1
sp. zn. IV. ÚS 156/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů MUDr. P. M. a Mgr. Z. Š., zastoupených JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 98, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2006, č. j. 44 Ca 154/2006-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 1. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 11. 2006, č. j. 44 Ca 154/2006-45, jímž byl zamítnut jejich návrh na neplatnost voleb do zastupitelstva města Kolín a na neplatnost voleb všech kandidátů, v rozhodnutí specifikovaných, do zastupitelstva města Kolín.
Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli ve volbách do zastupitelstva města Kolín, konaných dne 20. 10. 2006 a 21. 10. 2006 zapsáni na kandidátní listině volební strany č. 7 - Nezávislí. Těsně před započetím běhu lhůty dle §24 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon"), byla jejich kandidatura odvolána volební zmocněnkyní strany. Stěžovatelé se domnívali, že v průběhu voleb došlo k porušení §24 odst. 5 volebního zákona, neboť odvolání jejich kandidatury nebylo ve volebních místnostech zveřejněno tak, aby se o něm voliči dozvěděli; v některých volebních místnostech pak nebylo zveřejněno vůbec. Dle přesvědčení stěžovatelů bylo toto porušení volebního zákona způsobilé ovlivnit výsledky voleb ve smyslu §60 volebního zákona a hlasování, resp. volby tedy měly být prohlášeny za neplatné. Krajskému soudu stěžovatelé vytýkali, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci, neboť se spokojil pouze s vyjádřením Městského úřadu v Kolíně a některých dalších účastníků řízení a již neprovedl další stěžovateli navržené důkazy, tzn. zejména výslech členů okrskových komisí. Argument soudu, že stěžovatelé neuvedli, v kterých konkrétních místnostech nebyla informace o odvolání jejich kandidatury zveřejněna, je třeba odmítnout, neboť sami stěžovatelé měli v tomto ohledu pouze zprostředkované informace a k jejich konkretizaci mělo dojít právě provedením navrhovaných důkazů. Nedostatečným zjištěním skutkového stavu a neprovedením navrhovaných důkazů bylo dle názoru stěžovatelů porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. princip rovnosti účastníků řízení, a rovněž čl. 90 Ústavy České republiky. Ve svých důsledcích pak napadená rozhodnutí rovněž ústila v porušení ustanovení čl. 102 odst. 1 Ústavy a čl. 21 odst. 3 Listiny, která zaručují všeobecné a rovné volby do orgánů územních samospráv pro všechny občany. V důsledku nezveřejnění informace o odvolání kandidatury stěžovatelů pak byli znevýhodněni ti voliči, kteří pro ně chtěli hlasovat. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
II.
Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti byla námitka, že krajský soud v důsledku neprovedení navržených důkazů nesprávně zjistil skutkový stav věci a následně i dospěl k nesprávnému závěru, že k porušení volebního zákona způsobem, který by mohl ovlivnit výsledek voleb, nedošlo. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že si krajský soud za účelem zjištění skutkového stavu vyžádal vyjádření jednotlivých účastníků řízení, na jejichž základě učinil závěr, že voliči byli o odvolání kandidatury stěžovatelů řádně informováni, a další dokazování v tomto směru považoval za nadbytečné. Takovému postupu nelze s ohledem na níže uvedené z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Pro procesní úpravu volebního soudnictví a postup v takovém řízení platí vyvratitelná domněnka, že volební výsledek odpovídá vůli voličů. Předložit důkazy k jejímu vyvrácení je povinností toho, kdo volební pochybení namítá. České volební soudnictví nezná absolutní vady volebního řízení, tj. taková porušení ustanovení volebního zákona, která by měla za následek automatické zrušení voleb, volby kandidáta nebo hlasování. Veškeré možné vady a pochybení je v tomto smyslu třeba považovat za relativní a jejich význam je třeba poměřovat jejich dopadem na výsledek voleb do zastupitelského orgánu jako takového nebo na výsledek volby konkrétního kandidáta, popř. na výsledek hlasování, a to podle principu proporcionality. Tento proces je založen na ústavním principu ochrany rozhodnutí, vzešlého z vůle většiny vyjádřené svobodným rozhodováním a respektujícím práva menšiny (čl. 6 Ústavy ČR). Úprava ověřování voleb je přitom alternativně založena na předpokladu objektivní příčinné souvislosti mezi volební vadou a složením zastupitelského sboru nebo alespoň možné příčinné souvislosti (princip potenciální kauzality). Tuto možnou příčinnou souvislost je však třeba vykládat nikoli jako pouhou abstraktní možnost. Z čl. 21 odst. 4 Listiny lze dovodit právo zvoleného kandidáta na nerušený výkon funkce po stanovené časové období. Z toho je třeba dovodit, že rozhodnutí voličů jako suveréna může soudní moc změnit jen ve výjimečných případech, kdy vady volebního procesu způsobily nebo mohly prokazatelně způsobit, že by voliči rozhodli jinak a byl by zvolen jiný kandidát (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 73/04, publikovaný pod č. 140/2005 Sb., a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 17, str. 185 a násl.).
Za situace, kdy sami stěžovatelé neuvedli žádné bližší údaje o tom, v jakých volebních okrscích mělo k tvrzenému pochybení dojít, a pouze se povšechně domáhali výslechu členů, opět blíže neurčených, okrskových volebních komisí, a kdy naopak zcela konkrétní vyjádření ostatních účastníků řízení tvrzení stěžovatelů vyvracela, měl krajský soud pro svůj závěr o nenaplnění podmínek ustanovení §60 volebního zákona v obsahu spisu dostatečnou oporu. Skutkový stav bylo možno považovat za dostatečně zjištěný tím spíše, že k vyslovení neplatnosti voleb by mohlo vést, jak již bylo uvedeno výše, toliko závažné porušení volebního zákona, které prokazatelně ovlivnilo výsledky hlasování či výsledky voleb; v projednávané věci přitom nic nenasvědčovalo tomu, že by se jednalo právě o takový případ. Jestliže stěžovatelé namítali, že krajský soud uvěřil vyjádřením ostatních účastníků řízení a neprováděl již další dokazování, nutno podotknout, že rovněž ve věcech volebních platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), resp. tehdy, jestliže by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Existenci takového pochybení však Ústavní soud neshledal. Krajský soud své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil a Ústavnímu soudu za daných okolností nepříslušelo jeho závěry jakkoliv přehodnocovat. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu