ECLI:CZ:US:2007:4.US.165.05.1
sp. zn. IV. ÚS 165/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti Ing. P. V., právně zastoupeného JUDr. M. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 43 T 14/97, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 2 To 24/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 955/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 43 T 14/97, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 2 To 24/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 955/2004.
Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl v řízení vedeném před obecnými soudy shledán vinným tím, že dne 6. 9. 1995 jako jednatel firmy TOPOS, spol. s r.o., dal neoprávněně písemný pokyn firmě RAPID LIFT SCANDINAVIA AB INDUSTRIAVAGEN 2 VADSTENA SWEDEN, aby veškeré faktury za odebrané zboží od firmy STS Otrokovice, s.r.o., na základě objednávek číslo 400-779, číslo 400-780, č. 400-852, č. 400-781 byly hrazeny na nový bankovní účet č. 501157-006/2700 u banky CREDITANSTALT, pobočka Zlín, a na základě tohoto pokynu firma RAPID LIFT SCANDINAVIA AB INDUSTRIAVAGEN 2 VADSTENA SWEDEN dne 6. 9. 1995 prostřednictvím FORENINGSBANKEN proplatila fakturu firmy STS Otrokovice, s.r.o., č. 321285 ve výši 1.050.432,40 na uvedený účet u banky CREDITANSTALT, pobočky Zlín, převedena ve prospěch firmy TOPOS, spol. s r.o., ačkoli měla být proplacena firmě STS Otrokovice a tuto částku použil stěžovatel pro svou potřebu. Následně měly být na základě uvedeného neoprávněného písemného pokynu na účet firmě TOPOS, spol. s r.o., proplaceny i další faktury č. 321335 ve výši 807.167,20Kč., č. 321695 ve výši 755.130,40Kč a č. 321475 ve výši 739.122, 40 Kč vystavené za odebrané zboží u firmy STS Otrokovice, k čemuž však již nedošlo na základě jednání ing. J. K., zástupce firmy STS Otrokovice.
Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí nerozlišoval mezi obchodním a trestním právem, resp. nedostatečně znal právo obchodní. V minulosti byla mezi společností STS Otrokovice, s.r.o., a Pozemkovým fondem ČR uzavřena privatizační kupní smlouva, v níž se kupující, tudíž společnosti STS Otrokovice, s.r.o., zavázala, že nepřevede žádnou nemovitost na třetí osobu bez souhlasu Pozemkového fondu ČR. Toto se též dle stěžovatele stalo, neboť prodávající převedl toliko jiný majetek, tj. technologie, stroje, zařízení apod., což nelze považovat za postup, jež by byl v rozporu se smlouvou. K převodu nemovitostí smlouvou nedošlo, neboť tyto nebyly zapsány do katastru nemovitostí. Z uvedeného důvodu pak neodpovídá jednání obžalovaného hypotéze skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Vrchní soud v Olomouci pochybil též tím, že při hodnocení skutkových okolností případu přehlédl čl. VIII. smlouvy uzavřené mezi společností STS Otrokovice, s.r.o., a Pozemkovým fondem ČR, v níž je uvedeno, že kupující nepřevede žádnou z nemovitostí převáděných dotčenou smlouvou na třetí osobu. Dle náhledu stěžovatele nelze společnost TOPOS, spol. s r.o., považovat ve vztahu ke smluvním stranám privatizační smlouvy za třetí osobu, neboť v předmětném případě je rozhodující shodný vnitřní substrát společnosti a nikoli formální znak spočívající v odlišném obchodním jménu, resp. firmě. Stěžovatel, Ing. P. V., byl jednatelem jak ve společnosti STS Otrokovice, s.r.o., tak i společnosti TOPOS, spol. s r.o., čímž došlo k dovršení totožnosti subjektu a nebylo tak lze nahlížet na společnost TOPOS, spol. s r.o., jako na tzv. třetí osobu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V předmětném případě je předně nutno konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele je prosta ústavněprávní argumentace a zaměřuje se toliko na polemizování s hodnocením důkazů a na výklad jednoduchého práva, což jsou činnosti, jež zásadně do pravomoci Ústavního soudu nenáleží.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Z hlediska premis spravedlivého procesu je pak významná především ta skutečnost, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vyložily, z jakých úvah vyšly, čím se řídily, a k jakým závěrům dospěly. Jak plyne již z výše uvedeného, Ústavní soud není superrevizní instancí, jež by přehodnocovala veškeré závěry obecných soudů.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu