ECLI:CZ:US:2007:4.US.167.07.1
sp. zn. IV. ÚS 167/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. března 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. J. N., soudního exekutora, Exekutorský úřad P., zastoupeného Mgr. R. F., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27.10.2006, č.j. 8 Co 2509/2006-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18.1.2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že je v rozporu s čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, č. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina"), čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o uložení náhrady nákladů exekuce povinné. Namítá, že v případě, kdy dochází k zastavení exekuce pro nedostatek majetku, rozhodnutí soudu, kterým je uložena povinnost k úhradě nákladů exekuce povinnému, fakticky znamená, že náklady musí nést soudní exekutor. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že zde nejsou důvody pro použití ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činností (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"). Stěžovatel zastavení exekuce nezavinil, naopak oprávněná je tím, kdo exekuci navrhl, aniž by si zjistila informace o povinné a jejím majetku, čímž nerespektovala požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti. Soudy zcela mechanicky uplatnily ustanovení §271 o.s.ř. V případě tohoto postupu soudů by oprávnění mohli podávat návrhy na nařízení exekuce i opakovaně při vědomí, že nepodstupují žádné riziko a nic neinvestují. Stěžovatel odmítá názor, že exekutor je podnikatelem a zdůraznil úplatnost výkonu své činnosti dle §3 odst. 1 exekučního řádu. Dále stěžovatel polemizuje s názory uvedenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 12.9.2006, Pl. ÚS-st. 23/06, kde mimo jiné k bodu 9. stanoviska uvádí, že požadování složení zálohy oprávněným není řešením problémů náhrady nákladů exekuce, neboť po uložení povinnosti náhrady nákladů řízení povinnému, je exekutor nucen přijatou zálohu vrátit, jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení na jeho straně. Závěrem stěžovatel navrhuje vyloučení soudce Ústavního soudu JUDr. V. K. pro podjatost.
Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutích (viz např. usnesení sp. zn. II ÚS 150/04, II ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil svoje stanovisko k předcházející ne zcela jednotné judikatuře. Tento názor byl potvrzen i v aktuálním plenárním nálezu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, (www.judikatura.cz). Závěry pléna je senát Ústavního soudu vázán.
Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Za ústavně konformní považuje plénum Ústavního soudu výklad ustanovení §87 až 89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený již v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, kde Ústavní soud vyložil, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o.s.ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Uvedená ustanovení vycházejí z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu) a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst. 1, 3 exekučního řádu) a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu) bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje rovněž §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád nemohl z povahy věci pamatovat; otevírá však toliko prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu - vůči oprávněnému, ale i zde platí princip vyjádřený v §87 odst. 3 exekučního řádu. Byla-li zastavena exekuce, pak pro rozhodování o nákladech exekuce platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o.s.ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o.s.ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů účastníků to má být při zohlednění důvodu, z jakého došlo k zastavení exekuce, povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být také uložena - ve prospěch exekutora - povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce a tuto situaci právě předjímá ustanovení §89 exekučního řádu. Jestliže nákladový výrok zní, že povinnost k náhradě vůči exekutorovi má povinný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora, a tedy porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. §271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventním" nemusí být ani oprávněný.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.) tedy neplynou jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora. Východiskem zde je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Jen ze samotného rozhodnutí obecného soudu, nepřiznávajícího exekutorovi náhradu nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného stanovením povinnosti k této úhradě oprávněnému, tak nelze dovozovat porušení exekutorova práva na rovnost v právech.
K námitce stěžovatele, že požadavek zálohy v předmětných případech uložení náhrady nákladů exekuce povinnému není řešením, neboť exekutor je nucen zálohu oprávněnému vrátit, lze konstatovat, že oprávnění exekutora požadovat složení zálohy, zakládá možnost odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně může exekutor využít i legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena (srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu). Možnost požadovat po oprávněném zálohu je jedním z preventivních prostředků, kterým se může exekutor chránit proti nevážně míněným návrhům oprávněných na provedení exekuce, jichž se ve své ústavní stížnosti obává. Poskytnutím zálohy vyjadřuje oprávněný přesvědčení, že exekuce jím navrhovaná bude úspěšná, a tudíž lze toto oprávnění exekutora považovat za jeden z filtrů podávaných návrhů. Ostatně k charakteru zálohy a postupu při jejím vyúčtování se vyjádřil již Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, str. 318, ve kterém uvedl: "Správné posouzení této otázky musí vycházet z obecného vnímání zálohy coby plnění, jež podléhá vyúčtování, a rozlišovat mezi situacemi, kdy povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení má při zastavení exekuce (ve smyslu §52 odst. 1 ex. ř., §271 o.s.ř.) povinný a kdy oprávněný. V prvním případě tvoří oprávněným složená záloha jeho náklad (náklad oprávněného ve smyslu §87 odst. 2 ex.ř.) a náklady exekuce (§87 odst. 1 ex. ř.), jež na povinném může žádat exekutor, se tím snižují. V druhém případě je exekutorovi povinen oprávněný zaplatit na náhradě nákladů exekuce jen tu jejich část, jež složenou zálohu převyšuje."
Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že sám oprávněný musí vždy zvážit poměry povinného a okolnosti případu, zda podá návrh na nařízení exekuce; lze uvést, že exekutor je, na rozdíl od oprávněného, nesporně vybaven pravomocí spojenou se škálou prostředků k tomu, aby kvalifikovaně posoudil poměry povinného a podle toho zvolil způsob exekuce. Exekutor je tedy schopen podstatně objektivněji zhodnotit pravděpodobnost bezvýslednosti exekuce. Nelze přičítat k tíži oprávněného, že se snaží domoci svého práva a ze svého pohledu není objektivně schopen posoudit poměry povinného; to je úkolem exekutora. To však neznamená, že nelze uložit náhradu nákladů exekuce oprávněnému. Jestliže oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Zhodnocením těchto podmínek pro uložení náhrady nákladů exekuce oprávněnému se krajský soud ve svém rozhodnutí zabýval a tyto neshledal.
Lze uzavřít, že krajský soud správně vycházel při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z výše uvedených kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a Ústavní soud v jeho rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Námitkou podjatosti soudce JUDr. V. K. se Ústavní soud nezabýval, neboť v projednávané věci nebyl tento soudce členem senátu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. března 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu