ECLI:CZ:US:2007:4.US.2226.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2226/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Romana Vytejčka, soudního exekutora, Exekutorský úřad se sídlem v Praze, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, Advokátní kancelář v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.5.2007, č.j. 17 Co 133/2007-32, a výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26.5.2006, č.j. Nc 12825/2004-13, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23.8.2007 a doručenou Ústavnímu soudu dne 24.8.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na nezávislost jako soudního exekutora, čímž došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 2 Ústavy.
Napadeným rozhodnutím obvodní soud rozhodl o zastavení exekuce z důvodu uvedeného v ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. za použití §52 odst. 1 exekučního řádu a zároveň uložil povinnému zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) náklady exekuce. Napadeným rozhodnutím městského soudu bylo rozhodnutí obvodního soudu v náhradově nákladovém výroku potvrzeno, náhrada nákladů řízení odvolacího řízení nebyla přiznána žádnému z účastníků.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, II. ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil svoji předcházející ne zcela jednotnou judikaturu. V uvedeném stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, (viz www.judikatura.cz). Závěry pléna Ústavního soudu je senát Ústavního soudu vázán.
Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 (jež je stěžovateli evidentně známo) Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
V bodu 7 uvedeného stanoviska Ústavní soud konstatoval, že nelze přisvědčit tvrzení o rovnocenném postavení soudu a exekutora při rozhodování o nákladech exekuce. Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu tak bylo, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod. I v další aspektech projednávaného případu lze na uvedené stanovisko Ústavního soudu odkázat, neboť se na případ plně vztahuje.
Právní názor stěžovatele na postup při vyúčtování zálohy oprávněnému není dle názoru Ústavního soudu správný. K charakteru zálohy a postupu při jejím vyúčtování se vyjádřil již Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, str. 318, ve kterém uvedl: "Správné posouzení této otázky musí vycházet z obecného vnímání zálohy coby plnění, jež podléhá vyúčtování, a rozlišovat mezi situacemi, kdy povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení má při zastavení exekuce (ve smyslu §52 odst. 1 ex. ř., §271 o.s.ř.) povinný a kdy oprávněný. V prvním případě tvoří oprávněným složená záloha jeho náklad (náklad oprávněného ve smyslu §87 odst. 2 ex.ř.) a náklady exekuce (§87 odst. 1 ex. ř.), jež na povinném může žádat exekutor, se tím snižují. V druhém případě je exekutorovi povinen oprávněný zaplatit na náhradě nákladů exekuce jen tu jejich část, jež složenou zálohu převyšuje." Ústavní soud považuje takto traktovaný právní názor Nejvyššího soudu za ústavně konformní.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu