ECLI:CZ:US:2007:4.US.236.06.1
sp. zn. IV. ÚS 236/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Mansfeldova 792/3, P. O. Box 41, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č. j. 4 Tz 22/2006-18, ze dne 15. 3. 2006, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 30. prosince 1977, č. j. TR 212/77, uznán vinným přestupkem podle §6 zákona č. 60/61 Sb., kterého se měl podle tohoto rozhodnutí dopustit tím, že se v době od roku 1963 dosud soustavně aktivně zúčastňoval shromáždění osob vyznávajících učení nepovolené náboženské sekty "Svědci Jehovovi". Podílel se tak na maření a ztěžování výkonu státního dozoru nad náboženskými společnostmi a porušil ustanovení zákona o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností č. 218/49 Sb. a zákona č. 219/49 Sb. i směrnic ministerstva kultury ČSR k nedovolené činnosti sekty "Svědci Jehovovi". Jako opatření byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 500,- Kčs. Současně bylo vysloveno propadnutí zabavených tiskovin. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. dubna 1981, sp. zn. 3 T 32/81, ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. června 1981, sp. zn. 5 To 272/81, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 tr. z. a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně. Zároveň mu byl stanoven ochranný dohled v trvání 2 let a trest odnětí věcí v rozsudku výslovně vyjmenovaných pod č. 1-19. Rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami ze dne 21. února 1983, č. j. TR 335/83, byl stěžovatel uznán vinným přestupkem podle §6 zákona č. 60/61 Sb.‚ kterého se měl dopustil tím, že porušil povinnosti stanovené jiným právním předpisem, a to zákonem č. 44/73 Sb., o dodržování podmínek ochranného dohledu. Jako opatření byla stěžovateli tímto rozhodnutím uložena pokuta ve výši 400,- Kčs. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, ale rozhodnutím odboru vnitřních věcí Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 16. června 1983, č. j. vnitř.-252/83-Ja bylo stěžovatelovo odvolání zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.
3. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. září 1990, sp. zn. Rt 473/90, byl podle §2 odst. 1 písm. d) a odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, zrušen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. dubna 1981, sp. zn. 3 T 32/81, ve znění rozsudku Krajského soudu Praha ze dne 22. června 1981, sp. zn. 5 To 272/81, a trestní stíhání stěžovatele bylo zastaveno.
4. Usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. září 2005, sp. zn. Rt 2/2005, bylo rozhodnuto tak, že:
I. podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je stěžovatel účasten na soudní rehabilitaci v souvislosti s řízením vedeným před komisí pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami, sp. zn. TR 212/77,
II. podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. je stěžovatel účasten na soudní rehabilitaci v souvislosti s řízením vedeným před komisí pro projednávání přestupků Městského národního výboru v Příbrami, sp. zn. TR 335/83.
Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Příbrami podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona v neprospěch stěžovatele a Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 22/2006, vyslovil, že předmětným usnesením Okresního soudu v Příbrami byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, ve prospěch stěžovatele.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu ČR vysloveným ve výše uvedeném jeho rozhodnutí, že u pokuty z roku 1977 postih stěžovatele nijak nesouvisel s trestným činem maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi podle §178 tr. z., ve znění do 31. 1. 1990, a že udělení pokuty nebylo nezákonným zabavením majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v ustanovení §2 zákona o soudní rehabilitaci. Stěžovatel uvádí, že již v samotném výroku rozhodnutí ze dne 30. 12. 1977, jímž byl uznán vinným přestupkem podle §6 zákona č. 60/61 Sb., je citováno ustanovení §178 tr. z., ve znění do 31. 1. 1990, a nezákonnost tohoto rozhodnutí je zřejmá již z toho, že postihuje nijak blíže nespecifikovanou účast na shromáždění neregistrované náboženské společnosti. Stěžovatel dále rekapituluje řadu postupů, které byly vůči němu uplatněny jako projev libovůle ze strany mocenských orgánů. Napadenému rozsudku Nejvyššího soudu ČR stěžovatel dále vytýká, že si Nejvyšší soud ČR neobstaral všechny související trestní spisy stěžovatele, z nichž by bylo zřejmé, že pokuta z roku 1977 měla zřetelnou souvislost s jeho dlouhodobou nezákonnou perzekucí.
6. Ve vztahu k pokutě uložené stěžovateli rozhodnutím správní komise pro projednávání přestupků ze dne 21. 2. 1983 stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu ČR, že pokuta byla stěžovateli uložena, neboť nedodržoval podmínky ochranného dohledu, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §6 zákona č. 60/1961 Sb. a nejednalo se tedy o příčinný vztah mezi spácháním trestného činu podle §178 tr. z. a ani v tomto případě proto nešlo o nezákonné zbavení majetku. Vytýká rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, že se v něm Nejvyšší soud ČR vůbec nezabýval smyslem uložení ochranného dohledu a tím, zda jeho uložení bylo v daném případě důvodné. Stěžovatel má za to, že si Nejvyšší soud měl před rozhodnutím vyžádat vedle shora uvedených trestních spisů rovněž spis týkající se toho, jak byl ochranný dohled vykonáván. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu ČR stěžovatel spatřuje porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
7. Společně k oběma shora uvedeným rozhodnutím o uložení pokuty stěžovatel dále uvádí, že Nejvyšší soud k ustanovením §1 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, podle něhož se aplikace tohoto zákona váže na existenci odsuzujícího soudního rozhodnutí, což podle jeho názoru daná správní rozhodnutí nesplňují, nesprávně zúženě interpretuje a aplikuje slova "i když nebylo zahájeno trestní stíhání" v ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., a to pouze na situace, kdy "fakticky byly prováděny úkony trestního řízení". Cílem ustanovení §33 odst. 2 uvedeného zákona však je podle stěžovatelova názoru řešení ostatních případů nezákonného zbavení osobní svobody nebo majetku v souvislosti s trestnými činy uvedenými v §2 a §4 v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Napadený rozsudek Nejvyššího soudu tak podle stěžovatele zcela přehlíží závazný historický a právní náhled, z něhož je třeba celý případ stěžovatele posuzovat, a stěžovatel v této souvislosti poukazuje i na některé nálezy Ústavního soudu. Stěžovatel má za to, že v tomto ohledu mu Nejvyšší soud ČR neposkytl potřebnou soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ačkoli došlo jen k akademickému vyslovení porušení zákona, přesto stěžovatel v rozsudku spatřuje snahy o "derehabilitaci" a připomíná, že otázku, zda se Ústavní soud může zabývat případem pouze kvůli tomu, že bylo nedůvodně vysloveno porušení zákona ve prospěch stěžovatele, již Ústavní soud zodpověděl kladně ve svém nálezu, sp. zn. IV. ÚS 120/99.
8. Stěžovatel rovněž namítá, že Nejvyšší soud ČR v daném případě vyhověl stížnosti pro porušení zákona, která však byla podána opožděně a měla být zamítnuta jako opožděná podle §268 odst. 1 písm. b) tr. ř. I když striktní odkaz v §268 odst. 1 písm. b) tr. ř. na dvouměsíční lhůtu podle §266a odst. 1 tr. ř. (ve znění platném do 31. října 2004) byl vypuštěn zákonem č. 539/2004 Sb., má nicméně stěžovatel za to, že pokud opožděnost v podání stížnosti je i nadále důvodem k jejímu zamítnutí podle §268 odst. 1 písm. b) tr. ř., pak by měla být i nadále pokládána za opožděnou každá stížnost, která je v neprospěch občana podána po dvouměsíční lhůtě. Námitku opožděnosti vznesl stěžovatel ve svém písemném vyjádření k ministrově stížnosti, nicméně Nejvyšší soud ČR se jí nezabýval a stěžovatel v této souvislosti namítá porušení jeho práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny i práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud ČR napadený rozsudek Nejvyššího soudu ČR zrušil.
II.
9. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 4 Tz 22/2006, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu ČR.
10. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření konstatuje, že stěžovatelovy námitky jsou svou povahou převážně vyjádřením nesouhlasu neúspěšného účastníka řízení s hodnocením důkazů a právními závěry, které Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vyslovil. Ve stížnosti naznačená problematika se týká výkladových otázek souvisejících s možností či nemožností aplikace §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, na posuzovaný případ v trestním řízení, jež nemají ústavní přesah v podobě zásahu do ústavních práv a svobod. Stěžovatel nabízí nestandardní a rozšiřující výklad již citovaného ustanovení §33 odst. 2, obdobně i ustanovení §266a odst. 1 tr. ř., které se navíc na ministrem spravedlnosti podanou stížnost pro porušení zákona nevztahuje. Není zřejmé, v čem stěžovatel spařuje porušení čl. 6 Úmluvy, který zaručuje občanu právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené době projednána nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě. Protože nelze mít za to, že by napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu mohla být porušena práva stěžovatele, a že by soud postupoval v rozporu s hlavou pátou Listiny zakotvující právo na soudní a jinou právní ochranu, není přezkoumání rozsudku Nejvyššího soudu ČR z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru přípustné. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
11. Shora uvedené vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti neobsahuje žádné nové tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
12. Ústavní soud zvážil všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí spolu s připojeným spisem Nejvyššího soudu ČR z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, jeho úkolem je ochrana ústavnosti, není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace "jednoduchého" práva, není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není soudem nadřízeným obecným soudům. Z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
14. Ústavní soud předesílá, že rozhodování o stížnostech pro porušení zákona je svěřeno Nejvyššímu soudu ČR, a to především z důvodu zabezpečení jednotného rozhodování a usměrňování soudní praxe při řešení důležitých právních otázek. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti pak vzal Ústavní soud především v úvahu, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnosti pro porušení zákona vyslovilo, že byl porušen zákon ve prospěch stěžovatele. Povahou a ústavními zárukami při řízení o stížnosti pro porušení zákona podaných ministrem spravedlnosti v neprospěch obviněného se Ústavní soud podrobně zabýval již ve svém nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 24, č. 164, str. 201; publikováno pod č. 424/2001 Sb.) a dospěl k závěru, že na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně - státu. Pakliže stát, jako procesní strana v trestním řízení, disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na "rovnost zbraní" v trestním procesu. Relevance výtky neakceptování principu "rovnosti zbraní" vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného. Právě s ohledem na princip rovnosti zbraní pak Ústavní soud odůvodnil nutnost zrušit ustanovení §272 tr. ř., přičemž současně konstatoval, že stížnost pro porušení zákona, směřující ve prospěch obviněného, je procesním výrazem určitého dobrodiní ze strany státu.
15. Zrušením §272 trestního řádu výše uvedeným nálezem Ústavního soudu byla zrušena kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, ne však ale řízení o stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného jako takové. Nejvyššímu soudu byla v tomto směru ponechána pravomoc přijmout ve věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§268 odst. 2 trestního řádu). Ústavní soud tak tímto nálezem zbavil Nejvyšší soud ČR v řízení o stížnosti pro porušení zákona oprávnění zhoršit právní situaci obviněného, kdy akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit.
16. V souladu s tímto nálezem Ústavního soudu se v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud ČR po posouzení stížnosti pro porušení zákona vyslovil toliko akademickým výrokem, že byl porušen zákon v konkrétních ustanoveních ve prospěch stěžovatele, avšak rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. Rt 2/2005, nezrušil. Tímto jeho akademickým výrokem tak nemohlo dojít ke zhoršení právního postavení stěžovatele, neboť uvedený akademický výrok není sám o sobě důvodem pro změnu právního stavu, a stěžovatel v ústavní stížnosti sám připomíná, že k vyslovení porušení zákona došlo jen akademickým výrokem. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR má tak především význam pro sjednocování budoucí judikatury a nedotýká se právního postavení stěžovatele.
17. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že rozsah práva na spravedlivý proces je třeba chápat jako zajištění práva na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupují-li obecné soudy v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a jsou-li jejich rozhodnutí řádně odůvodněna, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, neznamená sama o sobě upření práva na soudní ochranu nebo na spravedlivý proces.
18. V posuzovaném případě Nejvyšší soud ČR v odůvodnění rozsudku uvedl, za jakých podmínek lze aplikovat ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci, a to při splnění zákonných podmínek uvedených v tomto zákonu, a podrobně odůvodnil učiněný závěr, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon v ustanovení §33 odst. 2 zákona o soudních rehabilitacích ve prospěch stěžovatele. Tento závěr, vyslovený navíc akademickým výrokem bez zrušení předmětného usnesení Okresního soudu v Příbrami, nelze považovat za závěr, který by vedl ke stěžovatelem tvrzenému zásahu do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy.
19. Stěžovatelovu argumentaci nálezem Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 120/99 (Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, č. 68, str. 91), nepovažuje Ústavní soud za případnou, neboť uvedený nález se dotýká povinnosti Nejvyššího soudu jednoznačně vyslovit v rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, zda byl zákon porušen ve prospěch či neprospěch obviněného, a toto odůvodnit. Této povinnosti však Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí dostál.
20. Rovněž s námitkou stěžovatele na opožděnost stížnosti pro porušení zákona, kdy toto tvrzení stěžovatel odůvodňuje i při vypuštění ustanovení §266a odst. 1 tr. ř. odkazem na nezrušené ustanovení §268 odst. 1 písm. b) tr. ř., se nemohl Ústavní soud ztotožnit. V tomto směru Ústavní soud odkazuje kupř. na výklad k předmětným ustanovením trestního řádu uvedený v komentáři k trestnímu řádu (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Praha: C.H. BECK, 5. vydání, 2005, str. 2140 a násl.), jenž ustanovení §268 odst. 1 písm. b) tr. ř. považuje vzhledem k tomu, že novelizace provedená zákonem č. 539/2004 Sb. s účinností od 1. 11. 2004 zrušila ustanovení §266a odst. 1 a ponechala ustanovení §268 odst. 1 písm. b) tr. ř. při zrušení v něm uvedeného odkazu na ustanovení §266a odst. 1, za ustanovení obsoletní.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu