ECLI:CZ:US:2007:4.US.2535.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2535/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelky Římskokatolické farnosti Hostouň u Kladna, se sídlem v Hostouni, Jenečská 47, zastoupené JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 59, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2007, č. j. 28 Co 413/2007-140, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 4. 2007, č. j. 19 C 117/2006-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 4. 2007, č. j. 19 C 117/2006-109, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o určení vlastnictví k pozemku p.p.č. 593/9-orná půda o výměře 2 762 m2, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kladno na listu vlastnictví č. 10002 pro obec Hostouň a katastrální území Hostouň u Prahy. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 7. 2007, č. j. 28 Co 413/2007-140, bylo rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrzeno. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obecným soudům vytýkala, že se nezabývaly meritem věci, tzn. že nezkoumaly, kdo je vlastníkem sporného pozemku, a že se spokojily s pouhým odkazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 582/02, a na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 165/2007, z nichž dovodily nedostatek naléhavého právního zájmu na straně stěžovatelky na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že ačkoliv je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník pozemku stát, tento vlastnické právo k předmětné nemovitosti nikdy nenabyl, a to jednak v důsledku vadného postupu při vydání výměru okresního národního výboru zn. 611/49 ze dne 14. 2. 1949, jímž bylo rozhodnuto o výkupu předmětného pozemku, a jednak v důsledku absence poznámky provedení výkupu v pozemkových knihách. Jedinou možností, jak mohla stěžovatelka docílit změny údaje o vlastníku v katastru nemovitostí, bylo podání určovací žaloby, tou se ovšem obecné soudy, jak již bylo uvedeno výše, odmítly věcně zabývat. Obecné soudy nesprávně posoudily smysl a účinky restitučních předpisů, když dovodily, že tyto tvoří překážku pro úspěšné uplatnění určovací žaloby dle občanskoprávních předpisů i za situace, kdy stát v minulosti převzal majetek bez právního důvodu. Stěžovatelka v této souvislosti odkázala na právní názor, vyslovený v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 539/98, že by byl popřen smysl restitučních předpisů, jestliže by jejich prostřednictvím měl být založen nový důvod vzniku vlastnického práva - fyzická okupace státem. Právní názor aplikovaný obecnými soudy dle stěžovatelky zcela pomíjel, že vlastník může pozbýt vlastnického práva proti své vůli pouze na základě zákona, což platilo i v období mezi léty 1948 a 1989. Stěžovatelka vlastnické právo k předmětné nemovitosti nikdy nepozbyla, neboť k platnému převodu pozemku na stát nedošlo. Restituční předpisy by za těchto okolností neměly tvořit překážku podání určovací žaloby dle předpisů občanskoprávních. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 165/2007, nebyl případný, neboť toto rozhodnutí se týkalo situace, kdy k převodu vlastnického práva na stát v minulosti skutečně došlo a nikoliv situace, kdy byl majetek státem převzat bez právního důvodu. Stěžovatelka měla rovněž za to, že dochází k nepřípustné diskriminaci určité skupiny vlastníků, neboť zatímco obdobné nároky jsou obecnými soudy uznávány, u tzv. církevního majetku dochází k zamítání určovacích žalob s tím, že je třeba vyčkat, až bude přijat zvláštní restituční předpis. Ve výše uvedených skutečnostech stěžovatelka spatřovala porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatu ústavní stížnosti stěžovatelky tvořila polemika s právními závěry obecných soudů ohledně posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu na podání žaloby na určení vlastnictví k předmětné nemovitosti. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že tomu, aby se stěžovatelka mohla úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva cestou žaloby na určení vlastnictví, brání právní závěry, k nimž dospělo Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05 (publikováno pod č. 13/2006 Sb.), ve kterém řešilo střet právních názorů druhého senátu, který dospěl v řízení o ústavní stížnosti vedeném pod sp. zn. II. ÚS 687/04 k odlišnému závěru než čtvrtý senát ve věci sp. zn. IV. ÚS 298/05.
Stanoviska přijatá Plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv dva členové IV. senátu, a to jeho předseda Miloslav Výborný a soudkyně Vlasta Formánková, se závěry stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05 nesouhlasili a připojili k němu i své odlišné stanovisko, není tento jejich názor pro posouzení věci relevantní, neboť i tito soudci jsou stanoviskem pléna vázáni (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR).
V citovaném stanovisku bylo uvedeno, že "Ústavní soud se již v minulosti ve svých nálezech několikrát zabýval otázkou možnosti aplikace obecných předpisů za situace, kdy se jedná o obnovení vlastnického práva subjektům, které byly svého vlastnického práva zbaveny za okolností, které jsou jinak za vymezených podmínek zohledněny v tzv. restitučních zákonech. Ve všech těchto případech Ústavní soud vycházel striktně ze zásady, že lex specialis derogat legi generali. Stalo se tak naposledy i v souvislosti s přijetím stanoviska ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. (...) Restituční zákony tedy z důvodu své speciality představují, jsou-li splněny subjektové a věcné předpoklady pro jejich aplikaci, překážku užití obecných právních předpisů. K vlastnické obnově lze v takovém případě užít pouze ty nástroje, jež jsou upraveny v restitučním zákoně. Zákon č. 298/1990 Sb. je restitučním předpisem, a to zejména s ohledem na svůj účel, jenž je obdobný jako u ostatních restitučních předpisů, a dále s ohledem na svou konstrukci, když vymezuje okruh oprávněných osob, u nichž dochází k obnově vlastnických práv k majetku zahrnutému do zákonného výčtu. Je-li předmětný zákon restitučním předpisem, pak má obdobné znaky, jež jsou vlastní i ostatním restitučním předpisům, tedy mimo jiné i vlastnost bránit aplikaci obecné právní úpravy. (...) II. senát v nálezu sp. zn. II. ÚS 528/02 ze dne 2. února 2005 vyslovil, že na majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, je nutno vztahovat režim restitučních zákonů, a tudíž zde není prostor pro podávání žalob o určení vlastnictví pro absenci naléhavého právního zájmu. Ten nelze odvodit ani ze skutečnosti, že stát nebyl schopen vydat speciální restituční zákon, protože zákon č. 229/1991 Sb., který nabyl účinnosti již 24. června 1991, vydání takového zákona předpokládá. Stát ovšem musí svůj závazek vydat restituční zákon, vyplývající z citovaného ustanovení zákona o půdě, ohledně církevního majetku splnit, neboť musí splnit legitimní očekávání na straně církevních právních osob, které se opírá o zákonné ustanovení".
Jinými slovy řečeno, ze stanoviska Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 22/05, vyplývá, že pokud stát sám nepřikročil k aktu, kterým by dobrovolně obnovil vlastnické právo tam, kde bylo v minulosti totalitním státem násilně odňato, nelze se cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů domáhat ochrany vlastnického práva ani proti třetím subjektům, které vlastnické právo nabyly od státu, a dokonce ani proti státu samotnému. Výše uvedené závěry se vztahují i na případy, kdy dle tvrzení původního vlastníka či jeho právního nástupce vlastnické právo na stát nikdy nepřešlo. Právní názor, vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 539/98, na nějž stěžovatelka odkazovala, byl v důsledku přijetí stanoviska Pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 překonán. Z tohoto stanoviska je rovněž zřejmé, že se popsané právní účinky restitučních předpisů nevztahují pouze na tzv. církevní majetek, ale uplatní se vůči všem vlastníkům bez rozdílu; neobstojí tedy ani námitka neodůvodněné diskriminace osob, domáhajících se navrácení církevního majetku. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu