ECLI:CZ:US:2007:4.US.2635.07.1
sp. zn. IV. ÚS 2635/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1. D.I.S., spol. s r.o., se sídlem Brno, Křižíkova 2960/72, IČ: 469 75 616 a 2. Angerlehner Hoch-und Tiefbau Gesellschaft m.b.H., se sídlem Pucking, Obere Landstrase 19, 4055, Rakouská republika, obou zastoupených Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Karolíny Světlé 301/8, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2007, č. j. 62 Ca 33/2007-135, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 10. 2007, se stěžovatelé podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2007, č. j. 62 Ca 33/2007-135, neboť podle jejich názoru Krajský soud v Brně napadeným rozhodnutím porušil práva stěžovatelů garantovaná čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 62 Ca 33/2007 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou dne 9. 7. 2007 se stěžovatelé domáhají u Krajského soudu v Brně zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 16. 5. 2007, č. j. R081/2007/02-09472/2007/310-Hr a rozhodnutí téhož úřadu ze dne 12. 2. 2007, č. j. S341/2006-02828/2007/530-Va/AB ve věci veřejné zakázky nazvané "Břeclavsko - rekonstrukce a výstavba vodohospodářské infrastruktury v povodí řeky Dyje - část C". Stěžovatelé současně žalobu spojili v souvislosti s napadeným usnesením Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 16. 5. 2007, č. j. R081/2007/02-09472/2007/310-Hr, s návrhem na přiznání odkladného účinku správní žaloby podle §73 s. ř. s. a s návrhem na vydání předběžného opatření podle §38 s. ř. s. Krajský soud v Brně usnesením napadeným ústavní stížností ve výroku I. návrh na přiznání odkladného účinku zamítl a ve výroku II. návrh na vydání předběžného opatření odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají Krajskému soudu v Brně, že se konkrétními argumenty stěžovatelů nezabýval a napadené usnesení řádně neodůvodnil, přičemž nezákonným způsobem interpretoval ustanovení §38 odst. 3 s. ř. s., na základě čehož odmítl návrh stěžovatelů na vydání předběžných opatření. Další námitky stěžovatelů směřovaly tomu, že podle stěžovatelů v právně totožné věci sp. zn. 62 C 12/2006-25 krajský soud návrhu na přiznání odkladného účinku správní žaloby, resp. vydání předběžného opatření vyhověl a napadené usnesení je tak v rozporu se zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti a transparentnosti rozhodování soudů. Stěžovatelé na podporu své argumentace odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 593/04, Pl. ÚS 48/95 a IV. ÚS 690/01.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud opakovaně judikuje, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí, kterým byl návrh na přiznání odkladného účinku zamítnut a návrh na vydání předběžného opatření odmítnut. Ústavní soud se k charakteru rozhodnutí o návrhu na přiznaného účinku žaloby vyjádřil mimo jiné v nálezu sp. zn. III. ÚS 156/05 (in http://nalus.usoud.cz), když uvedl, že rozhodnutí o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě je rozhodnutím dočasným a nijak neovlivňuje průběh samotného řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Jde tedy o rozhodnutí, jež má do doby konečného rozhodnutí ve věci zatímně zajistit poměry účastníků tak, aby nebyl ohrožen výkon vlastního soudního rozhodnutí. Ústavní soud je proto oprávněn se jen přesvědčit, zda obecný soud při rozhodování o přiznání odkladného účinku a o vydání předběžného opatření postupoval ve shodě s čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. stanoveným zákonným postupem. K přezkumu reálné existence těchto podmínek není Ústavní soud oprávněn. Zákonná úprava postupu při vydávání rozhodnutí soudu podle ustanovení §73 s. ř. s. vyžaduje, aby výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Tyto okolnosti je soud v rámci řízení povinen zvážit.
Po přezkoumání obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud neshledal, že by vykazovalo prvky svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy), resp. neshledal porušení práv v rovině práva podústavního, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatelů. Krajský soud v Brně se návrhem stěžovatelů podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že podmínka nenahraditelnosti újmy není splněna (§73 odst. 2 s. ř. s.). Jak krajský soud uvedl, samotný fakt, že k realizaci veřejné zakázky (resp. k protiplnění za tuto realizaci) má být použito finančních prostředků z fondů Evropské unie, stejně jako důsledky případného úspěchu žalobců při projednávání této právní věci in merito, nepředstavují nenahraditelnou újmu. V daném kontextu dále zdůraznil, že stěžovatelé zůstávají ve svém návrhu v rovině hypotéz. Krajský soud rovněž poukázal na základní smysl institutu odkladného účinku a návrh zamítl. Za situace, kdy bylo možno odkladný účinek přiznat pak krajský soud aplikoval ustanovení §38 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a návrh na vydání předběžného opatření odmítl.
Stěžovatelé ve své argumentaci uvedené v ústavní stížnosti zcela evidentně opomíjí, že v posuzovaném případě se jedná o institut přiznání odkladného účinku žaloby a vydání předběžného opatření. Oba tyto instituty mají mimořádný a dočasný charakter, kdy v případě vyhovění návrhu soud před vlastním rozhodnutím ve věci samé prolamuje právní účinky pravomocného rozhodnutí správního orgánu, na které je třeba hledět jako na zákonné a věcně správné, dokud není jako celek zákonným postupem zrušeno. Přiznání odkladného účinku je proto vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce popsal slovy o nenahraditelné újmě. Pokud se týká vzájemného vztahu předběžného opatření a odkladného účinku žaloby, tento vyplývá z ustanovení §38 odst. 3 s. ř. s., podle jehož dikce není možno využít předběžného opatření, pokud lze návrhu na zahájení řízení přiznat odkladný účinek, tak jako v posuzovaném případě. Z důvodu, že napadené rozhodnutí je zatímní povahy, které může být v průběhu řízení změněno, popř. bude samotným rozhodnutím ve věci zrušeno, se jeví Ústavnímu soudu za nepřípadný i odkaz na stěžovateli citovanou judikaturu Ústavního soudu. Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelů, že pokud stejný soud v jiném řízení přiznal žalobě odkladný účinek, je napadené rozhodnutí v rozporu se zásadou legitimního očekávání a předvídatelnosti a transparentnosti rozhodování soudů. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II ÚS 329/04 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 39, s. 427 a násl.). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud v jiném řízení návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby vyhoví. Jak Ústavní soud judikoval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 87/06 (in http://nalus.usoud.cz): "Specifickým a nepostradatelným atributem soudní moci odůvodněným a také vyžadovaným čl. 4 Ústavy, podle kterého základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci, jakož i čl. 81 a 82 Ústavy, podle kterých soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy s tím, že soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat, je přitom nezávislost (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 7/02)". Z uvedeného plyne, že namítané rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování a stěžovatelé se mýlí, pokud mají za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy.
Je nepochybné, že i na vydání přiznání odkladného účinku žaloby a vydání předběžného opatření jsou kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že vydaná rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 38 Listiny) a nemohou být projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 3 Listiny). Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, interpretaci uvedených procesních pravidel krajským soudem lze považovat za ústavně konformní.
K namítanému porušení čl. 90 Ústavy, který obecně soudům ukládá povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou judikoval, že citované ustanovení přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, byť s právem na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož porušení však nebylo shledáno, významně souvisí.
Za situace, kdy k zásahu do základních práv stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem napadeným rozhodnutím nedošlo, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu