ECLI:CZ:US:2007:4.US.298.07.1
sp. zn. IV. ÚS 298/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., soudního exekutora, zastoupeného JUDr. S. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2006, č. j. 29 Co 429/2006-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 1. 2007 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 11. 2006, č. j. 29 Co 429/2006-17, neboť jím došlo podle jeho názoru k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 45 Nc 4284/2002, ve věci oprávněné R. H. proti povinné ADRIAN s.r.o. zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 3. 5. 2002, sp. zn. 45 Nc 4284/2002 a uložil oprávněné povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech exekuce částku 3.868,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Soud dále uložil povinné povinnost nahradit oprávněné náklady exekuce ve výši 3.868,70 Kč a to rovněž do tří dnů od právní moci usnesení. Stěžovatel podal proti usnesení soudu prvního stupně odvolání, neboť požadoval přiznání mimo odměny ve výši 3.000,- Kč dalších 3.500,- Kč na paušálních náhradách exekuce, což spolu s daní z přidané hodnoty ve výši 1.235,- Kč činí celkem 7.735,- Kč. Krajský soud v Ústí na Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech exekuce změnil tak, že uložil povinné povinnost nahradit náklady exekuce exekutorovi ve výši 7.735,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení a ve vztahu mezi účastníky rozhodl tak, že nemá žádný z nich na náhradu nákladů právo a to za řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že primárně nepožaduje ochranu jeho nároku na odměnu za práci, ale ochranu materiální nezávislosti soudního exekutora obdobně, jak byla Ústavním soudem definována již dříve v případě čtrnáctých platů soudců, a to jako záruku spravedlivého procesu srovnatelnou se zárukami danými v řízení před soudem. Stěžovatel v návaznosti na stanovisko pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st.23/06 obsáhle dovozoval, že při zastavení exekuce pro nemajetnost povinného a uložení povinnosti nemajetnému povinnému zaplatit náklady exekuce, je zřejmé a z praktického hlediska jednoznačně prokazatelné, že výsledkem je skutečnost, že celé její náklady nese exekutor ze svého (kromě zcela zanedbatelného množství případů). Takovýto postup soudu považuje za ohrožení nezávislosti soudních exekutorů, resp. zásah do soudcovské nezávislosti podle čl. 82 odst. 1 Ústavy a porušení zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných pod ústavním právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Otázkou rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Dne 12. 9. 2006 vydalo v této věci plénum Ústavního soudu stanovisko Pl. ÚS-st. 23/06, ve kterém konstatovalo, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud v popsaném případě přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému. Jak Ústavní soud uvedl např. ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 282/06 [publ. v ASPI: 27487 (JUD)], "...s námitkami, vycházejícími z "veřejnoprávní" povahy postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti, jakož i z obav o "ekonomické přežití" soudních exekutorů a o důsledky rozhodnutí o nákladech exekuce pro jejich faktickou nezávislost v řízení, se Ústavní soud vypořádal mimo jiné v rozhodnutích sp. zn. III. ÚS 118/05, III. ÚS 158/05, II. ÚS 294/05, III. ÚS 613/05 a dalších; poukázal zde rovněž na zákonné možnosti čelit stěžovatelem ohlašovaným materiálním rizikům oprávněním exekutora požadovat složení zálohy, možností odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena, a konečně i využitím legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena [srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu]. Pro situaci zastavení exekuce je pak potřeba založit procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem reflektována výslovně v §89 exekučního řádu, podle kterého dojde-li k zastavení exekuce, může soud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce. Zákon však tu zjevně nečiní nic jiného, než doplňuje §271 o. s. ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád pamatovat z povahy věci nemohl; otevírá (toliko) prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu, jímž je exekutor, a to výlučně vůči oprávněnému, neboť co do povinného platí i zde princip, vyjádřený v ustanovení §87 odst. 3 exekučního řádu. Jinak pro rozhodování o nákladech exekuce, byla-li zastavena, platí kritéria, obsažená v ustanovení §271 o. s. ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu); subsidiární použití občanského soudního řádu je i zde nutností. Uvádí-li ustanovení §89 exekučního řádu, že soud může uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce, neplyne odtud nejen, že tak učinit vždy musí, nýbrž nedává ani jakkoliv najevo, podle jakých kritérií o nákladech exekuce při jejím zastavení má soud rozhodnout. Tak je tomu právě proto, že tato kritéria jsou obsažena v ustanovení §271 o. s. ř., a že jsou způsobilá založit i povinnost oprávněného je z jeho textu nabíledni. Jestliže tedy zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o. s. ř. (z jakého důvodu došlo k zastavení exekuce) to má být povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být uložena - ve prospěch exekutora - i povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu založení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o. s. ř. naopak v osobě oprávněného, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, kterou (k možnému uložení) předjímá právě ustanovení §89 exekučního řádu".
Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující odvolací soud tyto zásady znal a z nich, při rozhodování o nákladech exekuce, vycházel.
Jak Ústavní soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vyložil, přezkum věcné správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci se z pravomoci Ústavního soudu vymyká za podmínky, že obecný soud své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodní (§157 o. s. ř.) a pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu není obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Takové pochybení však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci své rozhodnutí řádně zdůvodnil, přičemž jeho závěry byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování.
Právo na spravedlivý proces v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003, ASPI MP952) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlnosti řízení zakotvená v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a Listině, je procesní povahy. Zaručuje tedy spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo. Ústavní soud proto nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení, v ústavní stížnosti tvrzených, základních práv zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu