ECLI:CZ:US:2007:4.US.349.07.1
sp. zn. IV. ÚS 349/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. dubna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. P. D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Beroun, Palackého 31/2, zastoupeného Mgr. M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.10.2006, č.j. 14 Co 537/2006-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6.2.2007 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, jímž bylo uloženo povinnému nahradit stěžovateli náklady exekuce i přesto, že došlo k zastavení exekuce dle §268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. pro nedostatek majetku povinného. Dle názoru stěžovatele neměly soudy aplikovat ustanovení §271 o.s.ř. na problematiku ukládání náhrady nákladů exekuce prováděné soudním exekutorem podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád"). Stěžovatel poukazuje na zásadu úplatnosti výkonu exekuční činnosti a s odkazem na ustanovení §89 a §52 odst. 1 exekučního řádu je - dle jeho názoru - vyloučeno subsidiární použití hlavy třetí o.s.ř. Z toho vyplývá, že není jiná možnost, než uložit náhradu nákladů exekuce oprávněnému. Možnost požadavku zálohy na náhradu nákladů exekuce po oprávněném považuje stěžovatel za nedostatečnou. Stěžovatel polemizuje se závěry uvedenými ve stanovisku Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, a poukazuje na názor Krajského soudu v Ostravě vyjádřený v usnesení ze dne 27.9.2006, aniž by uvedl spisovou značku.
Ústavní soud poté, co zhodnotil skutkovou a právní stránku věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Ústavní soud se otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce zabýval již v řadě svých rozhodnutích (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, II. ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil svoji předcházející ne zcela jednotnou judikaturu. V uvedeném stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu ze dne 1. 3. 2007, sp. zn . Pl. ÚS 8/06, (www.judikatura.cz). Závěry pléna Ústavního soudu je senát Ústavního soudu vázán.
Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Za ústavně konformní považovalo plénum Ústavního soudu výklad ustanovení §87 až 89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený již v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, kde Ústavní soud vyložil, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o.s.ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Uvedená ustanovení vycházejí z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu), a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst. 1, 3 exekučního řádu) a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje rovněž §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád nemohl z povahy věci pamatovat; otevírá však toliko prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu - vůči oprávněnému, ale i zde platí princip vyjádřený v §87 odst. 3 exekučního řádu. Byla-li zastavena exekuce, pak pro rozhodování o nákladech exekuce platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o.s.ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o.s.ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů účastníků to má být při zohlednění důvodu, z jakého došlo k zastavení exekuce, povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být také uložena - ve prospěch exekutora - povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, a tuto situaci právě předjímá ustanovení §89 exekučního řádu. Jestliže nákladový výrok zní, že povinnost k náhradě vůči exekutorovi má povinný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora, a tedy porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. §271 o. s. ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventním" nemusí být ani oprávněný.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.) tedy neplynou jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora. Východiskem zde je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Jen ze samotného rozhodnutí obecného soudu, nepřiznávajícího exekutorovi náhradu nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného stanovením povinnosti k této úhradě oprávněnému, tak nelze dovozovat porušení exekutorova práva na rovnost v právech.
Jak správně uvedly soudy obou stupňů, nelze přičítat k tíži oprávněného, že se snaží domoci svého práva. To však neznamená, že nelze uložit náhradu nákladů exekuce oprávněnému. Jestliže oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Zhodnocením těchto podmínek pro uložení náhrady nákladů exekuce oprávněnému se obecné soudy ve svých rozhodnutích zabývaly, a tyto neshledaly.
Lze uzavřít, že obecné soudy správně vycházely při svém rozhodování o náhradě nákladů exekuce z výše uvedených kritérií spočívajících v posouzení procesního zavinění oprávněného a Ústavní soud v jejich rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu