ECLI:CZ:US:2007:4.US.492.06.1
sp. zn. IV. ÚS 492/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V., zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Boušova 792, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2007, č.j. 30Cdo 3236/2006-278, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2006, č.j. 11Co 693/2004-223, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 7. 2004, č.j. 9C 708/95-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doplněnou dne 13. 7. 2007 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a základní právo vlastnit majetek vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní stížnost popisuje řízení před nalézacím a odvolacím soudem, opakuje i argumentaci zde použitou, přičemž v momentech, kde se právní názor soudů liší od právního názoru stěžovatele, označuje stěžovatel postup soudů za chybný. Ve výsledku měly tyto chyby způsobit zásah do základních práv stěžovatele na spravedlivý proces a vlastnictví, neboť jeho vlastnickému právu nebyla poskytnuta efektivní ochrana. Ústavní stížnost je svým charakterem vyjádřením nesouhlasu a nepřijetí závěrů, ke kterým dospěly obecné soudy. To však samo o sobě neznamená, že tyto závěry jsou nesprávné, stejně jako to nemůže způsobit porušení stěžovatelových základních práv. Jeho věc byla soudy řádně projednána, porušení základních práv je stěžovatelem v podstatě spatřováno pouze v tom, že se soudy neztotožnily s jeho argumentací. Stěžovatel opakuje námitky, kterými odůvodnil již své odvolání i dovolání, a odvolací i dovolací soud na ně reagovaly. Tyto námitky jsou znovu zopakovány i v doplnění ústavní stížnosti, kterým bylo navrženo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel uvádí, že si je vědom faktu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Způsob, jakým je ústavní stížnost koncipována, však Ústavní soud do této role staví, neboť stěžovatel žádá revizi rozhodnutí z týchž hledisek, ze kterých již byla jeho věc prověřena odvolacím i dovolacím soudem a to s naprosto shodným výsledkem.
Na tomto místě Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). V této souvislosti Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 186/05).
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu