ECLI:CZ:US:2007:4.US.492.06.2
sp. zn. IV. ÚS 492/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. V. a Z. V., oba zastoupeni JUDr. Martou Ustrnulou, advokátkou se sídlem Praha 9, Boušova 792, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 4. 2007, č.j. 30Cdo 3236/2006-278, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2006, č.j. 11Co 693/2004-223, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 7. 2004, č.j. 9C 708/95-189, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a doplněnou dne 13. 7. 2007 se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívají se, že jimi byla porušena jejich základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost podaná pouze stěžovatelem Ing. M. V. a směřující proti rozhodnutím soudu I. a II. stupně byla Ústavnímu soudu doručena ještě před vydáním rozhodnutí Nejvyššího soudu. Po jeho vydání se ke stížnosti v zachované lhůtě připojila i stěžovatelka Z. V., přičemž stěžovatelé navrhují zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy všech instancí, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i ostatním účastníkům řízení známy.
Ústavní stížnost popisuje řízení před nalézacím a odvolacím soudem, opakuje i argumentaci zde použitou, přičemž v momentech, kde se právní názor soudů liší od právního názoru stěžovatelů, označují stěžovatelé postup soudů za chybný. Ve výsledku měly tyto chyby způsobit zásah do základních práv stěžovatelů na spravedlivý proces a vlastnictví, neboť jejich vlastnickému právu nebyla poskytnuta efektivní ochrana. Ústavní stížnost je svým charakterem vyjádřením nesouhlasu a nepřijetí závěrů, ke kterým dospěly obecné soudy. To však samo o sobě neznamená, že tyto závěry jsou nesprávné, stejně jako to nemůže způsobit porušení základních práv stěžovatelů. Jejich věc byla soudy řádně projednána, porušení základních práv je stěžovateli v podstatě spatřováno pouze v tom, že se soudy neztotožnily s jejich argumentací. Stěžovatelé opakují námitky, kterými odůvodnili již své odvolání i dovolání, a odvolací i dovolací soud na ně reagovaly. Tyto námitky jsou znovu zopakovány i v doplnění ústavní stížnosti, kterým bylo navrženo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatelé uvádějí, že si jsou vědomi faktu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Způsob, jakým je ústavní stížnost koncipována, však Ústavní soud do této role staví, neboť stěžovatelé žádají revizi rozhodnutí z týchž hledisek, ze kterých již byla jejich věc prověřena odvolacím i dovolacím soudem a to s naprosto shodným výsledkem.
Na tomto místě Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93). V této souvislosti Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97) konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci "jednoduchého" práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 186/05).
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelům nepodařilo prokázat porušení jejich základních práv, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu