ECLI:CZ:US:2007:4.US.509.07.1
sp. zn. IV. ÚS 509/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 16. května 2007 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného JUDr. V. K., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2721/2005 ze dne 22. 11. 2006, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 32/2005 ze dne 23. 5. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 14 C 81/2002 ze dne 12. 8. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 2, čl. 11, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Napadená rozhodnutí, jak je patrno z jejich obsahu, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele směřující proti žalovaným 1) BAWAG Bank CZ, a. s. se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 40, 2) VEROLD Hradec Králové, s. r. o. se sídlem v Hradci Králové, bří. Štefanů 272, a 3) České spořitelně, a. s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929. Svou žalobu stěžovatel odůvodňoval tvrzením neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1997, uzavřené jím jako prodávajícím se 2. žalovaným jako kupujícím a dalším subjektem - 3. žalovaným (zástavním věřitelem) v návaznosti na tvrzení neplatnosti zástavních smluv uzavřených stěžovatelem se 3. žalovaným k zajištění pohledávky z úvěrů, poskytnutých 3. žalovaným společnosti Credit Bohemia, s. r. o. (jejímž jediným společníkem a jednatelem byl stěžovatel) a domáhal se určení, že je vlastníkem nemovitostí v žalobě označených. Soud I. stupně po provedení řady důkazů žalobu stěžovatele shora označeným rozsudkem zamítl, když na základě provedeného dokazovaní učinil závěr, že kupní smlouva týkající se předmětných nemovitostí ze dne 10. 7. 1997 je ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák. platným právním úkonem, není neplatná ani pro rozpor se zákonem, obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.) a nebylo také prokázáno tvrzení stěžovatele, že by smlouvu uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§49 obč. zák.). V odůvodnění svého rozhodnutí také soud I. stupně k tvrzení stěžovatele o tom, že zástavní smlouvy, které uzavřel se 3. žalovaným, jsou neurčité, konstatoval, že tyto byly uzavírány podle §151a násl. obč. zák. v tehdy účinném znění a byť i po formální stránce nebyly zcela perfektní, nebyly jejich vady takového charakteru, že by způsobovaly jejich neplatnost, navíc podle závěru soudu pro posouzení podstaty sporu otázka platnosti zástavních smluv neměla ani významu.
Také podle závěru odvolacího soudu, který se věcí zabýval z podnětu odvolání stěžovatele, je kupní smlouva platným právním úkonem, neboť převáděné nemovitosti v ní byly popsány dostatečně, a to i odkazem na znalecký posudek - jehož existenci v době uzavření smlouvy měl za prokázánu zprávou znalce a je zcela nerozhodné, že posudek nebyl označen jako její příloha. Vzhledem k tomu, že předmět převodu byl takto dostatečně vymezen, považoval odvolací soud stěžovatelem navržený důkaz místním ohledáním za nadbytečný. Za nedůvodnou považoval i námitku stěžovatele, že se jednalo o smlouvu lichevní. I kdyby nemovitosti byly prodány za cenu nižší než cenu obvyklou, není tato skutečnost sama o sobě důvodem neplatnosti smlouvy (§39 obč. zák.). Odvolací soud nepřisvědčil ani další námitce, že předmětnou smlouvou bylo nezákonně realizováno zástavní právo. Stěžovatel jako vlastník nemovitostí je totiž sám prodal třetímu subjektu a výtěžek z prodeje byl s jeho souhlasem použit na úhradu dluhu jiného subjektu - jehož byl jediným společníkem a jednatelem, přičemž zástavní věřitel se následně zástavního práva vzdal jednostranným úkonem. Rozsudek soudu I. stupně ve vztahu k prvému a druhému žalovanému, vůči nímž má stěžovatel naléhavý právní zájem na požadovaném určení a kteří jsou ve sporu pasivně legitimováni, neboť první žalovaný je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí a druhý žalovaný je účastníkem smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k těmto nemovitostem ze dne 18. 7. 1997, byl proto jako věcně správný potvrzen a ve vztahu k třetímu žalovanému byl potvrzen pro nedostatek pasivní legitimace na jeho straně, když tento netvrdí své vlastnické právo k nemovitostem a předmětnou kupní smlouvou na něj vlastnické právo k nim převedeno nebylo.
Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání, které stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal a jehož přípustnost opíral o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věta prvá a §218 písm. c) o. s. ř. Jak je patrno z podrobného zdůvodnění jeho rozhodnutí, dovolací soud ve vztahu k námitkám, podřaditelným pod způsobilý dovolací důvod [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], stěžovatelovy výhrady, týkající se neplatnosti kupní smlouvy, rozebral s podrobnou argumentací. Za nedůvodné považoval jeho tvrzení o nesprávném posouzení věci odvolacím soudem, který zcela opodstatněně dospěl k závěru, že převáděné nemovitosti byly ve smlouvě specifikovány dostatečně určitě, včetně převáděného příslušenství, venkovních úprav i součástí, které jsou popsány ve znaleckém posudku a jeho dodatku. Výslovný odkaz účastníků kupní smlouvy na tento znalecký posudek v části vymezující její předmět z něj učinil součást smlouvy a je - i podle dovolacího soudu - zcela nerozhodné, že tento posudek a jeho dodatek nebyl označen jako příloha, přičemž okolnost, že znalecký posudek a dodatek není ve spise založen, je podle dovolacího soudu nerozhodná. V souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou je i závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 10. 7. 1997 je platným právním úkonem i podle §39 obč. zák., neboť - jak bylo v rozhodnutí dovolacího soudu i s odkazem na skutková zjištění vysvětleno - nejedná se o nepřípustnou realizaci zástavního práva, když stěžovatel předmětnou smlouvou nemovitosti nepřeváděl na třetího žalovaného - zástavního věřitele, nýbrž na třetí subjekt - druhého žalovaného, přitom bylo v kupní smlouvě ujednáno, že kupní cena ve sjednané výši 18.000.000,- Kč bude druhým žalovaným uhrazena ve prospěch třetí žalované jako úhrada závazků z uzavřených smluv. Ani námitka stěžovatele, že se jednalo o tzv. lichevní smlouvu, nebyla způsobilou založit přípustnost dovolání. A to z důvodu, že třetí žalovaný nebyl smluvní stranou této smlouvy, nýbrž pouze vedlejším účastníkem (zástavním věřitelem) a ve vztahu stěžovatele a druhého žalovaného žádné okolnosti, jimiž je charakterizována lichevní smlouva zjištěny a ani tvrzeny nebyly. Stejně tak dovolací soud nepovažoval za důvodné námitky vztahující se k výši sjednané kupní ceny mimo jiné, jak uvedl, i proto, že nebylo vyloučeno, aby stěžovatel případně nemovitosti prodal jinému subjektu za vyšší kupní cenu a pokud se s druhým žalovaným dohodl právě na uvedené výši kupní ceny, šlo z jeho strany o zcela svobodné vyjádření jeho vůle, která nikterak nebyla ovlivněna třetím žalovaným, neboť ten -rozhodl-li se stěžovatel nemovitost prodat - požadoval z jejich prodeje (ze zpeněžení zástavy) minimálně částku 18.000,000,- Kč. Za opodstatněnou pak dovolací soud nepovažoval ani další námitku, že zástavní právo na nemovitostech stěžovatele nevázlo a že stěžovatel neměl postavení zástavního dlužníka vůči třetímu žalovanému, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že třetí žalovaný měl vůči společnosti Credit Bohemia, s. r. o. jako dlužníku - jejímž jediným společníkem a jednatelem byl stěžovatel - z titulu poskytnutých a čerpaných úvěrů neuhrazené pohledávky a stěžovatel jako vlastník zástavy - byť nebylo jeho povinností splnit dluh dlužníka z hlavního závazkového právního vztahu - měl povinnost vyplývající z podstaty zástavního práva, tj. trpět jeho zajišťovací a uhrazovací funkci, spočívající v tom, že nebude-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se třetí žalovaný jako zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy. Také předmět zástavního práva i pohledávky, které zabezpečovaly, byly podle dovolacího soudu v zástavních smlouvách označeny určitě a tvrzená okolnost, že stavba autocentra nebyla zapsána v katastru nemovitostí, dále, že při zápisu zástavního práva do katastru nemovitostí došlo k vadám řízení a že žádost o zapsání vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ze dne 14. 1. 1994 neobsahovala zákonem stanovené náležitosti, nemá na posouzení platnosti kupní smlouvy ani uzavřených zástavních smluv z hlediska hmotného práva význam. Dovolací soud tak uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel, obdobně jako v odvolání a dovolání, dává najevo své přesvědčení o tom, že obecné soudy se řádně nevypořádaly se všemi jeho tvrzeními a nevzaly v úvahu obsah důkazů v řízení provedených. Opětovně tvrdí, že 3. žalovanému nikdy nevzniklo zástavní právo k zajištění pohledávek vyplývajících z úvěrových smluv tam specifikovaných, a to pro vady návrhů na zápisy vkladů do katastru nemovitostí, nevzniklo mu ani zástavní právo k objektům na pozemcích st. 17/1 a st. 2605, neboť obě zástavní smlouvy byly uzavřeny před tím, než došlo ke vzniku a kolaudaci těchto objektů, v době, kdy byla uzavírána předmětná kupní smlouva nebyla novostavba na uvedených pozemcích postavená řádně v katastru nemovitostí zapsána. Vymezení předmětu převodu v kupní smlouvě je zcela neurčité, údaje o nemovitostech si vzájemně odporují, příslušenství nemovitostí pak není specifikováno vůbec, objekty nejsou dostatečně identifikovány dle tehdy platných právních předpisů, znalecký posudek nebyl součástí kupní smlouvy, proto není ze smlouvy objektivně zjistitelné, co mělo být předmětem převodu, navíc posudek není součástí spisu a žádný z účastníků jej nemá k dispozici a není ani založen ve spise příslušného katastrálního úřadu, kromě toho osoba uzavírající za 2. žalovaného kupní smlouvu nebyla k tomu řádně oprávněna. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů stěžovatel oponuje závěru obecných soudů o tom, že kupní smlouva je smlouvou platnou. Stejně jako v dovolání opětovně s poukazem na platnou právní úpravu ke dni 10. 7. 1997 tvrdí, že právní úprava neumožňovala realizaci zástavního práva zástavním věřitelem tak, jak k tomu mělo dojít dle předmětné kupní smlouvy, tato je dále neplatná proto, že odporuje dobrým mravům a obchází příslušná ustanovení občanského zákoníku. To podle něj plyne z ustanovení kupní smlouvy, dle které má být kupní cena zaplacena nikoliv stěžovateli jako prodávajícímu, ale 3. žalovanému, přitom mezi stěžovatelem a 3. žalovaným neexistoval vztah dlužníka a věřitele, neboť stěžovatel 3. žalovanému nic nedlužil, dle kupní smlouvy však měl stěžovatel pozbýt vlastnické právo ke svému výlučnému majetku, aniž by za to obdržel od 2. žalovaného jako kupujícího či jakékoliv jiné osoby jakékoliv plnění, přitom hodnota majetku byla v řádech milionů korun a zcela zřetelně tak došlo k výrazné majetkové újmě stěžovatele. Zákonem nedovoleným způsobem bylo realizováno zástavní právo, jež navíc neexistovalo, kteroužto skutečnost stěžovatel oproti názoru obecných soudů považuje v dané věci pro posouzení platnosti kupní smlouvy za podstatnou. Kupní smlouva je také podle jeho názoru absolutně neplatná, neboť nebyla z jeho strany uzavřena svobodně, k jejímu uzavření byl donucen proti své vůli a důvodem takové její neplatnosti je i to, že smlouvu lze podle jeho názoru označit za lichevní smlouvu ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1993/2001 ze dne 8. 4. 2003. S poukazem na toto rozhodnutí, jakož i na další, jichž se dovolával již ve svém dovolání - oponuje stěžovatel názorům obecných soudů v dané věci učiněným. K podstatné vadě řízení podle něj došlo i neprovedením navrhovaného důkazu - šetření na místě samém, neboť tak nebyl proveden důkazní prostředek nutný k řádnému prověření jeho tvrzení o neplatnosti smlouvy z důvodu neurčitosti ve vymezení příslušenství. S poukazem na tyto a další výhrady, ve stížnosti blíže rozvedené, dovozuje stěžovatel porušení shora označených ústavně zaručených práv obecnými soudy a navrhuje proto zrušení jejich rozhodnutí.
Ústavní soud, poté co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel v ní v podstatě dává najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním a jeho zhodnocením a následným právním posouzením věci, přičemž však opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Jak je patrno ze shora uvedeného, bylo na stěžovatelovy námitky dostatečně reagováno již v řízení odvolacím. Také dovolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí - jak shora naznačeno - vyčerpávajícím způsobem vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, a vzhledem k tomu, že tyto jsou v zásadě shodné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, lze na rozhodnutí dovolacího soudu zde zcela odkázat. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.
Jak shora naznačeno, již soud I. stupně věci věnoval náležitou pozornost, své rozhodnutí řádně zdůvodnil, včetně podrobného zhodnocení provedeného dokazování. V napadeném rozhodnutí dostatečně objasnil, na základě kterých důkazů, jejich zhodnocení a na ně navazujících úvah právních - s nimiž se v podstatě ztotožnil i soud odvolací a ostatně i soud dovolací - žalobě vyhověl. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za přesvědčivé, věcí stěžovatele se podrobně zabývající, nevykazující prvky libovůle a ústavně konformní. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. K výtce stěžovatele o neprovedení důkazu šetřením na místě samém pak třeba uvést, že ze zásad spravedlivého procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které jsou v řízení navrhovány, soud však musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl (sp. zn. III. ÚS 369/04 a další). I této povinnosti bylo v dané věci, jak patrno z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, učiněno zadost. V posuzovaném případě tak nejde o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť odvolací soud vyložil, proč tomuto důkaznímu návrhu stěžovatele nevyhověl, když dovodil jeho nadbytečnost a tento svůj postoj také odkazem na znalecký posudek dostatečně vysvětlil.
Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu