ECLI:CZ:US:2007:4.US.533.06.1
sp. zn. IV. ÚS 533/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 6 To 35/2006, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. Nt 101/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 8. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"), ze dne 25. 9. 2000, sp. zn. 28 T 1/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 9. 2001, sp. zn. 4 To 43/2001, shledán vinným trestným činem podvodu dle ustanovení §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi a půl roku, jakož i trest zákazu činnosti v téže délce trvání. Stěžovatel podrobně popsal okolnosti případu a jeho projednávání před obecnými soudy, přičemž zdůraznil, že již v průběhu tohoto trestního řízení poukazoval na nedostatky znaleckých posudků z oboru ekonomika, zpracovaných M. M. a Ing. M. K., nicméně tehdy platná právní úprava, dle níž mohly být závěry znalce obhajoby použitelné pouze v případě, pokud byl tento znalec přibrán orgány činnými v trestním řízení, nepřiznávala stěžovateli zcela rovné postavení, pokud šlo o zajišťování důkazů znaleckým posudkem. Stěžovatel ostatně ani nedisponoval dostatkem peněžních prostředků, aby mohl sám zpracování znaleckého posudku financovat. Dne 20. 3. 2003 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení, v němž jako novou skutečnost předložil listinné materiály, vztahující se ke znaleckému posudku M. M., a zejména odborné vyjádření M. Č., podnikatele v oboru stavebních prací, který potvrdil, že podnikatelský záměr stěžovatele dle jím zvoleného financování byl reálně proveditelný. Se stanoviskem obhajoby, že za těchto okolností jsou splněny podmínky pro povolení obnovy, se ztotožnila i krajská státní zástupkyně. Návrhu stěžovatele na povolení obnovy však vyhověno nebylo a stížnost stěžovatele i stížnost krajské státní zástupkyně byla vrchním soudem zamítnuta. Dne 2. 1. 2006 podal stěžovatel nový návrh na povolení obnovy řízení, v němž jako nový důkaz ve smyslu §278 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), předložil znalecký posudek zpracovaný znaleckým ústavem Česká znalecká, a. s., jehož závěr zněl, že podnikatelský záměr stěžovatele byl při dodržení finančního plánu a při splnění všech smluv a dohod realizovatelný. Rovněž v tomto případě považovala krajská státní zástupkyně návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení za důvodný, krajský soud přesto usnesením ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. Nt 101/2006, návrh stěžovatele zamítl. Stížnost stěžovatele pak byla usnesením vrchního soudu dne 26. 6. 2006, sp. zn. 6 To 35/2006, taktéž zamítnuta.
Posledně uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel svou ústavní stížností. V ní namítal, že krajský soud chybně argumentoval tím, že posudek znaleckého ústavu vycházel pouze z údajů poskytnutých stěžovatelem a že znalci neměli k dispozici spis sp. zn. 28 T 1/2000. Krajský soud označil závěry znalců za teoretické a nepovažoval znalecký posudek za nový důkaz ve smyslu §278 trestního řádu, přitom paradoxně na jiném místě odůvodnění hovořil o znaleckém posudku jako o fundovaném a s ohledem na zadání i správném. V posudku byly uvedeny veškeré doklady, které byly znalecky zkoumány, přičemž soud nevysvětlil, v čem jsou tyto listiny pro znalecké zkoumání nedostatečné a jaké další listiny by ještě měli mít znalci k dispozici. Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že se v rámci řízení o povolení obnovy objevil nový důkaz - vyjádření ÚMO Olomouc ze dne 30. 10. 1996, z nějž vyplývalo, že stěžovatel měl přislíbeno zajištění financování projektu rovněž z peněžních prostředků města Olomouce. Tento nový důkaz však krajský soud zcela pominul a nevyvodil z něj žádné závěry. Stěžovatel měl za to, že jak znalecký posudek, tak vyjádření ÚMO Olomouc, představovaly nové důkazy ve smyslu ustanovení §278 trestního řádu a obnova řízení měla být povolena. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 7 A 88/2001-55, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, dle nějž pro rozhodnutí o povolení obnovy řízení postačuje, že se jeví pravděpodobným, že důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení, mohou pro něho přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; není třeba, aby soud v tomto směru dospěl k celkem bezpečnému závěru. Ve výše uvedeném postupu obecných soudů stěžovatel spatřoval porušení svých ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 4 odst. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a porušení čl. 2 odst. 2 Listiny. Proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis krajského soudu, sp. zn. 28 T 1/2000, Nt 102/2003 a Nt 101/2006 a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Vrchní, jakož i krajský soud, shodně označily námitky stěžovatele za nedůvodné a v podrobnostech odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo a Vrchní státní zastupitelství v Olomouci svého práva vyjádřit se k obsahu ústavní stížnosti nevyužilo. S ohledem na to, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení či skutečnosti, způsobilé ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, nebyla tato zasílána stěžovateli k replice.
Dne 11. 9. 2006 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, obsahující vyjádření znaleckého ústavu Česká znalecká, a. s., ze dne 30. 8. 2006, v němž je konstatováno, že při zpracování znaleckého posudku měli zpracovatelé k dispozici veškeré relevantní informace, jak bylo zjištěno nahlédnutím do trestního spisu.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu povolí soud obnovu řízení, jež skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení tedy představuje mimořádný opravný prostředek, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o návrhu na povolení obnovy soudy nepřezkoumávají zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé mohou ve spojení s důkazy již provedenými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se tyto skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu zdůvodnily, proč se v případě předložených důkazů nejednalo o nové důkazy či skutečnosti způsobilé zapříčinit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl.). Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním. Jádrem ústavní stížnosti byly tytéž námitky, které již stěžovatel předložil stížnostnímu soudu a s nimiž se tento v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal. Námitky stěžovatele, tvořící polemiku se závěry obecných soudů, přitom nejsou takové povahy, aby byly způsobilé argumentaci obecných soudů zpochybnit do té míry, že by bylo možno usuzovat na extrémní vybočení z mezí zákonných ustanovení, jež by zakládalo dotčení ústavně zaručených práv stěžovatele. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na zásadní argument obecných soudů, že znalecký posudek předložený stěžovatelem se zabývá toliko výsečí případu, tzn. realizovatelností jeho podnikatelského záměru, a již dostatečně nezohledňuje další okolnosti, a to zejména špatnou majetkovou situaci stěžovatele a jeho společnosti. Na správnosti těchto závěrů nemůže nic změnit ani vyjádření znaleckého ústavu, že považuje svůj posudek z hlediska podkladů za úplný. Co se týče námitky nezohlednění vyjádření ÚMO Olomouc ze dne 30. 10. 1996, z obsahu spisu krajského soudu, sp. zn. Nt 101/2006, vyplývá, že stěžovatel tuto námitku neuplatnil ve své stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. Nt 101/2006, a Ústavní soud k ní proto s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti nemohl přihlédnout.
Ústavní soud tedy konstatuje, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu