ECLI:CZ:US:2007:4.US.533.07.1
sp. zn. IV. ÚS 533/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. R. V., proti usnesení Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, pracoviště Jihlava, ze dne 29. 11. 2006, ČTS: PJM-553/OHK-21-2005, a usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 KZV 30/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, Policie České republiky, Správa Jihomoravského kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, pracoviště Jihlava, zahájila usnesením ze dne 29. 11. 2006, ČTS: PJM-553/OHK-21-2005 jeho trestní stíhání. Stěžovatelem podanou stížnost proti tomuto rozhodnutí Krajské státní zastupitelství v Brně usnesením ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 KZV 30/2006, zamítlo. Stěžovatel porušení svých základních práv spatřuje v tom, že Policie ČR své usnesení, jímž zahájila jeho trestní stíhání, řádně neodůvodnila a nenaplnila tak požadavky uvedené v §134 tr. ř. Rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství se v usnesení zamítajícím jeho stížnost podle jeho názoru nevypořádal ani s jedinou jeho námitkou. Obě rozhodnutí tedy nebyla řádně odůvodněna a jsou tudíž nepřezkoumatelná. Postupem orgánů činných v trestním řízení tak došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces a stěžovatel s poukazem na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 661/05, navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení zrušil.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení orgánů činných v trestním řízení a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, jak dává opakovaně ve svých rozhodnutích najevo, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé, a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje (viz např. nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243 a násl.), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup zjišťování, poznávání a hodnocení skutečností, na nichž je posléze vystavěno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. Přípravné řízení, jakožto první fáze trestního řízení, má ve vztahu k řízení před soudem předběžný charakter. Jeho úkolem je zjistit, zda podezření z trestné činnosti proti určité osobě je do té míry odůvodněno, aby byla podána obžaloba či zda je tu důvod pro jiné rozhodnutí. S odkazem na zásadu subsidiarity a minimalizaci zásahů Ústavní soud zdůrazňuje svou zdrženlivost při zásazích do samotného počátku trestního stíhání, kdy ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace (srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 364/03, I. ÚS 486/01 a další), za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí, neboť v procesu, který probíhá, lze i případné protiústavní vady napravit v rámci celého řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem především samotnými orgány činnými v trestním řízení. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 105, str. 472). Důvod pro svůj kasační zásah tak Ústavní soud shledává důvodným pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 554/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 4, str. 467). O takový případ však v posuzované věci nejde.
Důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení a na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení tak není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění.
Ústavní soud v projednávané věci zkoumal, zda byla napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení náležitě odůvodněna a zda splňují zákonné požadavky podle ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. Svou kasační pravomocí by Ústavnímu soudu příslušelo zasáhnout jen tehdy, pokud by zjistil naprostou libovůli při rozhodování či hrubý rozpor mezi skutkovými zjištěními a učiněnými právními závěry příslušných orgánů. Ve světle shora uvedených zásad však Ústavní soud v napadených usneseních neshledal nic, co by naznačovalo jejich vykročení z ústavně konformního rámce. Usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, splňuje podle názoru Ústavního soudu náležitosti §160 odst. 1 tr. ř. Policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí předmětný skutek, pro nějž je stěžovatel stíhán, popsal dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, a z jeho popisu zcela jednoznačně plyne forma zavinění. Napadené usnesení policejního orgánu obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku, spočívajícího v údajném neodvedení části finančních prostředků utržených z prodeje pohonných hmot, a rovněž zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. V odůvodnění rozhodnutí pak policejní orgán konkrétně uvedl, o jaké skutečnosti opírá své podezření, což poskytuje stěžovateli a státnímu zástupci možnost posoudit důvodnost obvinění a v další fázích trestního řízení uplatnit své případné námitky a argumenty. Rovněž napadené usnesení státního zastupitelství odpovídá zákonným požadavkům ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., neboť státní zástupce přesvědčivě uvedl, proč považuje usnesení policejního orgánu za správné, přičemž výsledek civilního řízení o návrhu na prohlášení konkursu, jímž stěžovatel argumentuje pro svoji nevinu, je třeba považovat za jeden z řady důkazů ve věci obstaraných.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 661/05, pak Ústavní soud připomíná, že každou ústavní stížnost je třeba nahlížet ve všech jejích souvislostech, jež činí každý posuzovaný případ jedinečným. Ústavní soud ve svém rozhodování navazuje na svou dosavadní judikaturu, vždy však zvažuje konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu.
Posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky trestného činu, je věcí orgánů činných v trestním řízení, které v daném ohledu budou provádět dokazování v dalších stadiích trestního řízení. Shora uvedené námitky stěžovatele budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení a stěžovatel bude moci v jeho rámci uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud v tomto směru nemůže výsledky trestního řízení předjímat (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 18, č. 94, str. 321).
Jak vyplývá z výše uvedené argumentace Ústavní soud neshledal ve vztahu k napadeným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, a nezbylo tak, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu