ECLI:CZ:US:2007:4.US.546.05.2
sp. zn. IV. ÚS 546/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 29. října 2007 sp. zn. IV. ÚS 546/05 ve věci ústavní stížnosti S. N. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005 sp. zn. 5 Tdo 1460/2005 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2005 sp. zn. 4 To 31/2005 a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. ledna 2005 sp. zn. 7 T 16/2003, jimiž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b), trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona.
I. Řízením předcházejícím výroku o vině stěžovatele pod bodem II. - 1. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. ledna 2005 sp. zn. 7 T 16/2003 a následného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2005 sp. zn. 4 To 31/2005 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Uvedená rozhodnutí se proto ve výroku o vině a trestu stěžovatele ruší.
III. Ve zbývajícím se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a podle čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel shledán vinným, že ve formě spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona spáchal pokračující trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) trestního zákona a že dále spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 trestního zákona a trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona. Pro uvedené jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem tak, že napadený rozsudek ve výroku o trestu zrušil a při nezměněném výroku o vině jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let.
3. Současně s ústavní stížností podal stěžovatel i dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud shora napadeným usnesením tak, že je odmítl.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl shledán vinným ze spáchání pěti dílčích útoků trestného činu krádeže ve formě spolupachatelství společně s dalším odsouzeným M. Č., uvedených v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové jako body II. 1. - 5., přičemž dva z těchto útoků (body II. 1. a 5.) nespáchal. V prvním případě měl být stěžovatel v době krádeže služebně mimo území republiky, avšak soud nepřipustil důkaz výslechem svědka P. H. V druhém případě se stěžovatel v době krádeže nacházel na jiném místě, ke kradenému vozidlu přijel až na základě telefonátu spoluobžalovaného M. Č., aby provedl opravu kradeného vozu. Poté, co se mu oprava nezdařila, odcizili společně z vozidla pouze akumulátory. Nemohl se tak dopustit krádeže vozidla se škodou ve výši 330 000 Kč.
5. Dále stěžovatel brojil proti skutečnosti, že byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen k trestu vyššímu než spoluobžalovaný M. Č., kterého soud shledal vinným z dalších šesti krádeží, za což jej odsoudil k trestu odnětí svobody na pět let.
6. S ohledem na popsané okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené rozsudky soudu prvního a druhého stupně. Následně stěžovatel, poté co rozhodl Nejvyšší soud o dovolání, rozšířil ústavní stížnost a nově navrhl i zrušení usnesení Nejvyššího soudu.
7. K ústavní stížnosti se vyjádřila za Vrchní soud v Praze předsedkyně senátu 4 To, která uvedla, že námitky stěžovatele se shodují s jeho odvoláním, s nimiž se v odůvodnění napadeného rozhodnutí soud vypořádal. Předseda senátu 7 T Krajského soudu v Hradci Králové pak plně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Další účastník řízení - Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti popsal okolnosti, za kterých stěžovatel podal dovolání, a uvedl, obdobně jako v rozhodnutí o dovolání, okolnosti, pro které nebylo dovolání podáno důvodně. Závěrem konstatoval, že svým napadeným rozhodnutím neporušil tvrzená práva stěžovatele.
8. Vedlejší účastníci, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, se postavení vedlejšího účastníka vzdali. Všichni účastníci řízení pak souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení ústního jednání.
II.
9. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, usn. č. 22).
10. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy České republiky rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Jakkoliv Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit bez dalšího důkazy předložené v průběhu řízení, zastává názor, že obecné soudy v daném případě nepostupovaly v souladu s čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy a s citovanými ustanoveními Listiny, neboť nerespektovaly princip "rovnosti zbraní". (V daném případě Ústavní soud stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny shledal.)
III.
11. Ústavní soud s ohledem na současně podané dovolání přerušil usnesením ze dne 2. listopadu 2005 č. j. IV. ÚS 546/05-23 řízení o ústavní stížnosti a současně stěžovateli uložil, aby Ústavnímu soudu předložil rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání do deset dnů poté, co mu bude doručeno. V dubnu 2007 Ústavní soud však vlastním šetřením zjistil, že o dovolání bylo rozhodnuto dne 7. prosince 2005 Nejvyšším soudem a usnesení doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 9. ledna 2006.
12. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 7 T 16/2003, který mu byl předložen po vyřízení dalších neodkladných úkonů nalézacím soudem teprve 6. srpna 2007. Poté, co se Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je částečně důvodná a částečně podaná po lhůtě.
13. Ze spisu krajského soudu vyplývá, že stěžovatel byl společně s M. Č. obžalován pro krádež 11 nákladních vozidel a autobusů, jichž se měli dopustit v letech 2001 a 2002. Závěr soudu o účasti stěžovatele na tomto trestném jednání byl ve všech případech založen na výpovědi spoluobžalovaného M. Č., pozdější dílčí útoky pak byly doloženy i odposlechy telefonní komunikace obžalovaných, prohlídkou nebytových prostor, případně dalšími důkazy. Po posouzení všech okolností shledal nalézací soud stěžovatele spoluvinným z krádeže pěti vozidel, v případě dalších šesti byl zproštěn obžaloby a toto jednání bylo přisouzeno výhradně spoluobžalovanému M. Č. Krajský soud uvedl, že důvodem, pro který stěžovatele zprostil obžaloby, byla zejména skutečnost, že se v době jejich spáchání nezdržoval na území České republiky, případně se prokazatelně zdržoval na jiném místě. K těmto závěrům dospěl na základě výslechů svědků, kteří byli se stěžovatelem v době krádeží v kontaktu. V případě jednání uvedeného v rozsudku pod bodem II. 1, krádeže autobusu zn. Karosa LC 735, však krajský soud nepřipustil výslech svědka P. H., který měl stěžovateli dosvědčit alibi pro tento případ. Vycházel tak pouze ze svědectví spoluobžalovaných M. Č., který uvedl, že krádež spáchali společně, a P. Š., který měl ukradený autobus od stěžovatele koupit (za to byl stejným rozsudkem byl pro trestný čin podílnictví odsouzen k peněžitému trestu).
IV.
14. Podle ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu) i usnesení (§134 odst. 2 trestního řádu). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu.
15. Krajský soud v Hradci Králové tedy dospěl k závěru o vině stěžovatele na základě dvou výpovědí spoluobžalovaných. Jak uvedeno výše, pravdivost výpovědí M. Č. byla v šesti případech z jedenácti zpochybněna. Z protokolu z výslechu spoluobžalovaného P. Š. (č. l. 474 a násl.) pak vyplývá, že o místě, kde je kradený autobus "k vyzvednutí", se sice dozvěděl od stěžovatele, ale nikoliv přímo, nýbrž ze SMS. Ani platbu za autobus neuhradil stěžovateli, ale jinému, pro něj neznámému člověku (č. l. 476).
16. Za tohoto stavu věci je proto patrné, že se soud prvního stupně nezabýval okolnostmi, které mohou mít na posuzování věci podstatný vliv. Nedostatečně odůvodněné neprovedení výslechu svědka, jehož svědectví by mohlo vyvrátit výpověď spoluobžalovaného M. Č., obdobně jako i v dalších případech, považuje Ústavní soud za zásah do práva na spravedlivý proces. Tím spíše za situace, kdy v dalších případech nalézací soud provedl výslech svědků, jejichž výpověď vyvrátila výpověď M. Č., a stěžovatel byl následně obžaloby zproštěn. Jednalo se například o výslech svědka P. ke služební cestě do Německa (č. l. 2216, resp. příloha č. l. 2233) či svědkyně K. o silvestrovské oslavě (č. l. 2223).
17. Z výpovědi spoluobžalovaného Š. totiž není možno přímo dovodit, že by stěžovatel byl při krádeži přítomen. V takovém případě by bylo namístě prověřit tvrzení stěžovatele a provést výslech svědka P. H. Ten však Krajský soud v Hradci Králové v řízení nepřipustil (č. l. 2271), aniž by přesvědčivě odůvodnil, co jej k tomu vedlo. Krajský soud v Hradci Králové tak nerozptýlil pochybnosti, které v daném případě existují, a rozhodl tak v rozporu se zásadou "in dubio pro reo".
18. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že nalézací soud na základě provedených odposlechů a věrohodnosti svědectví spoluobžalovaného M. Č. správně neuvěřil tvrzení stěžovatele a shledal jej vinným ze všech dílčích útoků uvedených v rozsudku pod body II. 1. - 5. K tomu Ústavní soud poukazuje na rozpor, kdy soud prvního stupně založil své závěry k bodu II. 1. výhradně na svědectví spoluobžalovaných, a nikoliv na odposleších či nálezu vozidla.
19. Ústavní soud opakovaně judikoval, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 5 a násl. Úmluvy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v ustanoveních §125 a §134 odst. 2 trestního řádu. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Ústavní soud je nucen konstatovat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v dané trestní věci nevyhovuje zákonným hlediskům a je v podstatě nepřezkoumatelné. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. S postupem soudu prvního stupně se ztotožnil a odůvodnění jeho rozhodnutí je tedy zatíženo stejnými vadami.
20. Pokud se týká nevyhovění důkaznímu návrhu stěžovatele, Ústavní soud poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99, III. ÚS 464/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 76, svazek 15, nález č. 100, svazek 19, nález č. 109), ve kterém konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) nutno rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak soud neučiní, jako je tomu v daném případě, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny.
21. Ústavní soud zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky), a opakovaně již konstatoval, že není vůči soudům obecným třetí či čtvrtou instancí. Proto postupují-li soudy ve shodě s ustanoveními hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže Ústavní soud na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Z ústavního principu nezávislosti soudce (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, a jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není v pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy. To však nic nemění na jeho oprávnění a povinnosti zjišťovat, zda napadenými soudními rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch odsouzeného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces, a ujistit se o tom, že tento proces byl veden zákonným a ústavním způsobem. Ústavní soud se proto zabývá zákonností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny ústavní procesní principy, mezi něž patří např. právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). V takových případech je pravomoc Ústavního soudu dána.
22. V procesním postupu obecných soudů v trestní věci stěžovatele, jakož i v ústavní stížností napadených rozhodnutích těchto soudů Ústavní soud porušení základních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zjistil, jak je blíže rozvedeno shora. Nemohl proto zjištěné nezákonnosti v procesu dokazování ponechat bez povšimnutí a přezkumem provedeného dokazování, skutkových zjištění a z nich vyplývajícími právními závěry se zabýval.
23. Pokud se týká námitek stěžovatele k dalšímu útoku, uvedeném pod bodem II. 5., neshledal Ústavní soud, že by Krajský soud v Hradci Králové svým rozhodnutím zkrátil stěžovatele v jeho tvrzených základních zaručených právech. Své závěry řádně a dostatečně odůvodnil. Stejně tak ani závěrům Vrchního soudu v Praze o odvolání k tomuto bodu není co vytknout.
24. Nejvyšší soud pak v řízení dospěl k závěru, že formálně byla přípustnost dovolání naplněna, muselo však být odmítnuto, protože stěžovatel fakticky namítl nesprávnost skutkových zjištění. V projednávané věci bylo řízení Ústavního soudu, s ohledem na běh řízení o dovolání, přerušeno a stěžovateli byla stanovena lhůta k zahájení pokračování. Stěžovatel však tuto lhůtu promeškal a Ústavní soud vůbec o ukončení dovolacího řízení neinformoval. Za této situace není možné doplnění ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu považovat za podání učiněné ve lhůtě. Byť bylo podání proti rozhodnutí Nejvyššího soudu opožděné, vzhledem k tomu, že dovolání nebylo odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost, nevznikla překážka pro přezkum rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu však bylo nutné část ústavní stížnosti směřující proti tomuto rozhodnutí odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. V projednávané věci shledal čtvrtý senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzené pochybení Krajského soudu v Hradci Králové i Vrchního soudu v Praze, a proto v souladu s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu jejich napadená rozhodnutí zrušil.