ECLI:CZ:US:2007:4.US.573.06
sp. zn. IV. ÚS 573/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. P., právně zastoupeného Mgr. Karlem Viktorou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Přerov, Jiráskova 9, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2006., sp. zn. 6 Tdo 615/2006, a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. března 2006, sp. zn. 6 To 4/2006, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. července 2005, sp. zn. 50 T 15/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva. Konkrétně právo nebýt stíhán nebo zbaven osobní svobody jinak, než ze zákonem stanovených důvodů podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a podle čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, a právo na veřejné projednání jeho věci s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Shora uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže podle ustanovení §234 odst. 1 a odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestného činu porušování domovní svobody podle ustanovení §238 odst. 1 a odst. 3 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci výše popsaným usnesením zamítl. Dovolání stěžovatele pak shora citovaným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítl, že obecné soudy v jeho věci porušily ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, podle kterého orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o kterém nebudou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro takové rozhodnutí. V jeho věci však měly obecné soudy a orgány činné v trestním řízení založit své závěry na nepřímých důkazech, které navíc odporovaly důkazům přímým. Ze svědectví poškozené ani svědků nevyplynulo, že pachatelem je právě stěžovatel. Závěry soudů tak byly založeny na skutečnosti, že v domě poškozené byl nalezen vnesený sešit, na kterém byl stěžovatelův otisk a dále byla v domě poškozené zajištěna jeho pachová stopa. K tomu stěžovatel odkázal i na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 394/97 a II. ÚS 418/99, které se pachovou stopou jako důkazem zabývaly.
Stěžovatel shledal pochybení obecných soudů rovněž ve skutečnosti, že byl při řízení před soudem prvého stupně obhajován ustanoveným advokátem, který byl, dle názoru stěžovatele, od počátku řízení vyloučen pro kolizi zájmů. Postupem tohoto obhájce byl tedy stěžovatel zkrácen ve svém právu na obhajobu zaručeném v čl. 40 odst. 3 Listiny.
S ohledem na uvedené okolnosti se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 15/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Stěžovatel ve svém podání obšírně popsal pochybení, jichž se obecné soudy měly v jeho věci dopustit, a komentoval přitom příslušné důkazy, na základě jejichž zhodnocení, dle názoru stěžovatele nesprávného, byl shledán vinným a odsouzen. Jak je z ústavní stížnosti patrné, stěžovatel v ní opakovaně uvádí argumenty, které předkládal obecným soudům při řízení před nimi. Důraz klade na sníženou vypovídací schopnost pachové stopy, která je posuzována jako nepřímý důkaz, a to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu. Jak je však z citovaných nálezů patrné, v projednávaných věcech byla jedna pachová stopa použita jako jediný důkaz. Takový ojedinělý a nepřímý důkaz byl v citovaných nálezech posouzen jako nedostačující. V právě projednávané věci však pachová stopa nebyla jediným důkazem svědčícím o přítomnosti stěžovatele v domě poškozené, když jeho pachová stopa navíc byla sejmuta ze čtyř předmětů. Dva předměty, které byly vlastnictvím poškozené, pak byly použity k páchání násilí na ní (násada od smetáku a žehlička).
K námitce týkající se obhájce stěžovatele před soudem prvého stupně Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Brně zjistil, že stěžovatel důvody, pro které se domníval, že advokát je vyloučen pro kolizi zájmů, namítl teprve po podání odvolání. Důsledkem této jeho stížnosti, opřené o nedostatek důvěry mezi obhájcem a obviněným byla skutečnost, že stěžovateli byl ustanoven nový obhájce, který jej před odvolacím soudem obhajoval. V rámci odvolacího řízení pak nový obhájce odkázal na odvolání sepsané svým předchůdcem.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k řízení před těmito soudy.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveného trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení znovu hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při tom řídil.
Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí soudu (§2 odst. 5 trestního řádu). Ten potom rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 5 trestního řádu). Tyto úvahy následně vyjádří v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví §125 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení soud v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Těmto zákonným požadavkům odůvodnění rozsudku nalézacího soudu odpovídá. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, nelze ani v tomto směru namítat porušení zásad spravedlivého procesu.
Obecné soudy přesně a podrobně zhodnotily předložené důkazy a vypořádaly se s argumentací, kterou stěžovatel užil ve svých opravných prostředcích. Shodné námitky předložil rovněž v ústavní stížnosti, přičemž ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v uvedených zaručených právech.
Na základě uvedených okolností tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů ve stěžovatelově věci došlo k jeho zkrácení v naříkaných právech.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu