ECLI:CZ:US:2007:4.US.592.07.1
sp. zn. IV. ÚS 592/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. R. V., proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 1. 2007, č. j. 2 VZV 15/2002-1602 a usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru korupce a ochrany zájmů EU, ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. ČTS: OKFK-166/1-4-2004, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 1 písm. c) zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon, takto:
Ústavní stížnost spojená s návrhem za zrušení ustanovení §10 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 3. 2007, se stěžovatelka ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými podle tvrzení stěžovatelky bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka rovněž namítala porušení čl. 39 Listiny, neboť je stíhána pro jednání, které není v zákoně uvedeno. Stěžovatelka současně spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 1 písm. c) zákona č.140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "tr. zákon")
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, odboru korupce a ochrany zájmů EU (dále jen "Policie ČR") ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. ČTS: OKFK-166/1-4-2004, bylo zahájeno její trestní stíhání, a to pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 2 a 4 tr. zákona, dílem dokonaného, dílem ukončeného ve stadiu pokusu podle §8 odst.1 tr. zákona, spáchaného ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Vrchní státní zastupitelství Praze, odbor závažné hospodářské a finanční kriminality, usnesením ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 2 VZV 15/2002, jako nedůvodnou zamítlo.
Podle názoru stěžovatelky obě dvě napadená usnesení vzbuzují závažné pochybnosti o jejich zákonnosti, v důsledku čehož výrazně zasahují do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Námitky stěžovatelky se týkají tvrzené absence popisu subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu. Usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze pak stěžovatelka vytýká uvedení odlišného popisu skutku, než jaký je obsažen ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho nedostatečné odůvodnění s tím, že na straně 2 stížnostního usnesení je navíc uvedeno, že "popis skutku zahrnuje všechny znaky trestného činu podílnictví dle §166 tr. zákona, a to včetně úmyslu". Stěžovatelka má za to, že její stížnost nebyla přezkoumána náležitým způsobem dle trestního řádu a došlo tak ke zcela zřejmému odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae) nalézacího výrazu v naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí. Další námitky stěžovatelky se vztahovaly ke skutečnosti, že s ohledem na kvalifikaci trestného činu, pro který bylo vzneseno obvinění jí v rozporu s ustanovením §38 odst. 1 tr. řádu nebyl ustanoven obhájce. Tím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno její právo na obhajobu podle §2 odst. 13 tr. řádu a podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. III. ÚS 554/03.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Policie ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti ze dne 6. 4. 2007 uvedla, že usnesení policejního orgánu podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu bylo vyhotoveno dne 11. 12. 2006. Stěžovatelka uvedené usnesení převzala dne 19. 12. 2006. Následně dne 29. 12. 2006 si zvolila obhájce na plnou moc, kterou udělila JUDr. I. H., což obhájkyně téhož dne faxovým podáním sdělila policejnímu orgánu. Stěžovatelka podala proti usnesení o zahájení trestního stíhání dne 22. 12. 2006 stížnost, která byla policejnímu orgánu (Útvaru) doručena dne 28. 12. 2006 a poté dne 3. 1. 2007 postoupena k rozhodnutí dozorovému státnímu zástupci Vrchního státního zastupitelství v Praze. Policejní orgán má za to, že obecně nemůže s dostatečnou jistotou předvídat rozhodnutí obviněného, zda si zvolí či nezvolí obhájce, neboť by to vedlo ke zbytečnému ustanovování obhájců ex offo s následným rušením jejich ustanovení jako obhájců v trestní věci. Policejní orgán ve své činnosti, s ohledem na svoji praxi, počítá s prodlevami vznikajícími procesem poštovní přepravy a na dobu, od předpokládaného převzetí usnesení obviněným, a tedy okamžiku, kdy nastávají účinky zahájení trestního stíhání k obviněnému, neplánuje a neprovádí žádné procesní úkony, na kterých by měl právo účasti obviněný nebo jeho advokát. Tak tomu bylo i v případě stěžovatelky, kdy první úkon, tj. výslech svědka byl naplánován až na 9. 1. 2007 a další úkon, výslech stěžovatelky, byl naplánován na 10. 1. 2007. Navíc obhájkyně policejnímu orgánu telefonicky avizovala svůj zájem na nahlédnutí do trestního spisu, což jí bylo, a to ještě před výslechem stěžovatelky, umožněno dne 9. 1. 2007. Policejní orgán je tedy toho názoru, že ve své činnosti postupoval v souladu se zákonem tak, aby zákonným způsobem zajistil právo stěžovatelky na obhajobu, komunikoval od počátku se zvoleným obhájcem, včas a řádně jej vyrozumíval o úkonech a umožnil tak stěžovatelce v plné míře využít svých práv. Nad uvedené policejní orgán ještě konstatoval, že obhájkyně stěžovatelky JUDr. I. H. ani sama stěžovatelka postup policejního orgánu nenapadly žádnou stížností, případně žádostí o přezkum jeho postupu tak, jak jim to umožňuje ustanovení §157a tr. řádu. K vlastnímu usnesení o zahájení trestního stíhání policejní orgán uvedl, že se neztotožňuje s interpretací stěžovatelky o nedostatečnosti popisu skutku, neboť již sama formulace "...umožnila vystavit..." již představuje popis konkrétního jednání a nikoliv obecnou formulaci. Stěžovatelka z titulu výkonu své činnosti jediného jednatele společnosti Tukový průmysl Ostrava s. r. o. řídila chod společnosti, činila rozhodnutí v rámci výkonu funkce a ohledem na své postavení byla také jedinou osobou, která mohla takové činnosti zamezit. Tyto skutečnosti jsou zachyceny ve svědeckých výpovědích, jakož i ve výroku znaleckého posudku Ing. P. C., CSc, znalkyně z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. Policejní orgán zohlednil a posoudil míru zavinění, což je vyjádřeno použitou právní kvalifikací, trestní součinnosti dle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona (pomocník), tedy ustanovením mírnějším ve vztahu ke spolupachatelství dle ustanovení §9 odst. 2 tr. zákona.
Vrchní státní zastupitelství Praze ve svém vyjádření ze dne 20. 3. 2007 uvedlo, že stěžovatelce je kladeno za vinu, že se dopustila pomoci k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 2 odst. 4 tr. zákona. Tomu odpovídá popis jednání uvedený v napadeném usnesení, kterým se měla stěžovatelka účastnit formou pomoci na trestné činnosti obviněného Ing. M. V. Ve výroku je dostatečně jasně popsáno jednání jak obviněného Ing. V., tak stěžovatelky, naplňující všechny obligatorní zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu včetně úmyslu tak, aby skutek nemohl být zaměněn za jiný. Pokud jde o napadené usnesení státního zástupce, je možno dát za pravdu ústavní stížnosti pouze v části, kde vznáší námitky proti formulaci na straně 2 usnesení, kde je uveden text: "...popis skutku zahrnuje všechny znaky trestného činu podílnictví dle §166 tr. zákona, a to včetně úmyslu". Jde však o evidentní nesprávnost vzniklou při přepisu stejnopisu v důsledku písařské chyby, který byla státním zástupcem napravena dne 21. 3. 2007 vydáním opravného usnesení podle §131 odst. 1 tr. řádu. V ostatních bodech navrhlo Vrchní státní zastupitelství v Praze ústavní stížnost odmítnout jako neopodstatněnou.
Podaná vyjádření účastníků řízení byla doručena stěžovatelce k podání repliky. Stěžovatelka v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2007 uvedla, že trvá na podané ústavní stížnosti, přičemž stručné vyjádření účastníků ohledně nezákonného sdělení obvinění a neodůvodnění usnesení o zamítnutí stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a zmatečných údajů v tomto usnesení uvedených považuje za zcela irelevantní a nedostatečné.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatelky vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
K jednotlivým námitkám stěžovatelky týkajících tvrzené absence popisu subjektivní stránky trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání ve smyslu §160 odst. 1 tr. řádu, tvrzenému odepření spravedlnosti a nedostatečnému odůvodnění usnesení vrchního státního zastupitelství Ústavní soud konstatuje, že je neshledal důvodnými. Podle ust. §160 odst. 1 tr. řádu musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Znaky skutku podřazeného skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 odst. 2 a 4 tr. zákona jsou v napadeném usnesení policejního orgánu obsaženy potud, pokud je tyto co do intencí zákonných požadavků možno v této fázi trestního řízení na základě zjištěných skutečností (odůvodňujících zahájení trestního stíhání) blíže rozvést a logicky, včetně subjektivní stránky, vyplývají z konstelace skutkových okolností ve výroku napadeného usnesení popsaných. Skutečnosti uvedené ve vznesení obvinění však v žádném případě neznamenají uznání viny stěžovatelky, ale pouze konkretizují důvodné podezření ze spáchání uvedeného trestného činu. Stěžovatelka využila možnosti podat proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Státní zástupce shledal stížnost jako nedůvodnou a v souladu s ustanovením §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu ji zamítl, přičemž se zákonem odpovídajícím způsobem, i když stručně, vypořádal s výhradami ve stížnosti uplatněnými. Při posouzení tvrzení stěžovatelky, že policejní orgán ji úmyslně zkrátil v jejích právech řádným neustanovením obhájce podle §38 odst. 1 tr. řádu, Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce postupem Policie České republiky či Vrchního státního zastupitelství v Praze bylo bráněno v uplatňování jejích práv na obhajobu. Jak vyplývá z uvedených vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti, bylo v případě stěžovatelky postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§35 a násl.).
Pokud se týká uvedení odlišného popisu skutku, než jaký je obsažen v odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání v napadeném usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, Ústavní soud konstatuje, že v daném případě se jedná zcela evidentně o zřejmou nesprávnost, k níž došlo ve vyhotovení usnesení. Na obdobné případy pamatuje ustanovení §131 tr. řádu (s odkazem na §138 tr. řádu), podle jehož dikce předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Jedná se tedy o případ existence určitého procesního nedostatku, který lze odstranit aplikací citovaných ustanovení tr. řádu. Toto pochybení nedosahuje, nahlíženo v kontextu celého případu, ústavněprávní roviny a nevede ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Ústavněprávní relevanci totiž nemá každá dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak je třeba konkrétní vadu či nesprávnost posoudit (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. hodnotit, zda řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu.
Ústavní soud ve vztahu k posuzované problematice a genezi svého pohledu na ni připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zpravidla neshledal opatření, jímž bylo sdělováno obvinění, způsobilým k tomu, aby bylo podrobeno přezkumu na základě podané ústavní stížnosti. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat toliko po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu. Ústavní soud zaujal stanovisko, že pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle §75 tr. řádu), potom by ústavní stížnost, po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele, mohla přicházet v úvahu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení proto v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci (kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce) a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Nelze se připojit ani k odkazu stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. III. ÚS 554/03. Ve věci projednávané pod sp. zn I. ÚS 46/9, ve které bylo napadeno rozhodnutí o vzetí do vazby, nebyla v záznamu o sdělení obvinění uvedena podstatná náležitost a to subjektivní stránka trestného činu. Ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 554/03 Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost směřující proti usnesení o zahájení trestního stíhání když dospěl k závěru, že trestní stíhání proti stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád. Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou tvrzené námitky pokud se týká neuvedené subjektivní stránky trestného činu v rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ani nedostatečného odůvodnění v rozhodnutí stížnostního orgánu na posuzovanou věc nedopadají.
V čl. 6 Úmluvy jsou uvedeny základní zásady vyplývající z principu spravedlivého procesu, a to kontradiktornost řízení a rovnost zbraní. Tyto zásady jsou sice významnými, avšak nikoliv jedinými zásadami trestního řízení. Za určitých okolností mohou kolidovat s jinými uznávanými a legitimními zásadami trestního řízení, např. se zásadou vyhledávací či zásadou hospodárnosti a proto mohou být, za dodržení principu proporcionality, v některých stadiích řízení, zejména v přípravném řízení, dočasně omezeny. Zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní platí totiž pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu. V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem na efektivitě trestního stíhání.
Posuzováno v celkovém kontextu daného stadia trestního řízení nelze než uzavřít, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelky chráněných ústavním pořádkem nedošlo.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Jde pouze o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. května 2007
Miloslav Výborný
předseda IV. senátu Ústavního soudu