ECLI:CZ:US:2007:4.US.629.07.1
sp. zn. IV. ÚS 629/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti J. K., zastoupené JUDr. V. K.,proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, č. j. 29 Odo 1220/2006-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž mělo být významně omezeno právo na použití dovolání jako mimořádného opravného prostředku v občanském soudním procesu, a tedy mělo dojít k ústavně nepřípustnému omezení práva na spravedlivý proces, jak je vyjádřeno v článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v dalších normách ústavního pořádku.
Z podané ústavní stížnosti a z přiložené kopie rozhodnutí Nejvyššího soudu zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka ve včas podaném dovolání měla za to, že byly naplněny typové dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), přičemž upřesnila, že bližší zdůvodnění přípustnosti a důvodů předmětného dovolání provede v doplňujícím písemném podání; to bylo Nejvyššímu soudu zasláno po uplynutí lhůty stanovené pro podání dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2006, č. j. 29 Odo 1220/2006-278, odmítl stěžovatelčino dovolání a v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že pouhá citace textu příslušného ustanovení o.s.ř. není řádným uplatněním dovolacího důvodu; takové dovolání je vadným podáním, které může odvolatel doplnit jen do uplynutí dovolací lhůty. Zamezuje se tak tomu, aby podáváním tzv. blanketních dovolání nedocházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty, které je častým důvodem průtahů v řízení.
Stěžovatelka je přesvědčena, že doslovnou formulaci ustanovení §241a o.s.ř. použitou účastníkem řízení nelze označit za vadnou natolik, že by po uplynutí dovolací lhůty nebylo již možno blíže tyto typové dovolací důvody doplnit. Poukaz na ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. není na místě, neboť nestanoví vyšší požadavky na stupeň konkretizace dovolacích důvodů, než stanoví ustanovení §241a o.s.ř., tj. nelze jej aplikovat, pokud je v odvolání vymezen dovolací důvod alespoň v zákonem předvídané typové formě. Bude proto nutno, aby soud vyzval účastníka řízení k doplnění dovolání; to však nikoli pro nedostatek předepsaných náležitostí, nýbrž pouze za účelem odstranění jeho neurčitosti přiměřenou konkretizací použitého dovolacího důvodu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstantně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. např. nález III. ÚS 23/93, Sb.n.u. sv. 1, str. 41).
V předmětné věci panuje neshoda, zda stěžovatelčino dovolání obsahovalo všechny náležitosti stanovené ustanovením §241a o.s.ř., dle kterého musí být v dovolání vedle obecných náležitostí uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů se toto rozhodnutí napadá, popřípadě které důkazy by měly být provedeny k prokázání důvodu dovolání, a čeho se odvolatel domáhá (dovolací návrh). Jádro sporu pak spočívá v zodpovězení otázky, zda stěžovatelka uvedla důvody, pro které dovolání podává, tedy zda pro splnění této povinnosti postačí odkázat a citovat příslušné zákonné ustanovení a zda popsání konkrétních okolností, v nichž spatřuje pochybení soudu, lze považovat za pouhé doplnění návrhu z důvodu jeho neurčitosti dle ustanovení §43 o.s.ř. Ústavní soud se touto problematikou již ve své rozhodovací činnosti zabýval (usnesení II. ÚS 253/05 a usnesení I. ÚS 254/05, nepublikováno); dospěl při jejím řešení k právnímu závěru shodnému s judikaturou Nejvyššího soudu a nemá důvodu se od něj odchylovat. Uplatnění dovolacího důvodu předpokládá, že dovolatel(ka) popíše okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; pouhý odkaz na text zákona nebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. samy o sobě nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel(ka) spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní, a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat. Je proto třeba uzavřít, že Nejvyšší soud na stěžovatelčinu procesní situaci správně aplikoval ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. Jelikož stěžovatelka byla již od počátku řízení před dovolacím soudem zastoupena advokátem, u něhož se důvodně předpokládá dostatečná znalost náležitostí návrhu, mohlo být dovolání doplněno o údaje, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, pouze v lhůtě stanovené pro podání dovolání; to učiněno nebylo, což mělo za následek odmítnutí meritorního přezkumu stěžovatelčiny věci Nejvyšším soudem.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud předmětná ustanovení občanského soudního řádu vyložil a aplikoval ústavně konformním způsobem, a neporušil tak ústavně garantovaná práva stěžovatelky, odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu