ECLI:CZ:US:2007:4.US.668.05
sp. zn. IV. ÚS 668/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky H. N., zastoupené JUDr. Dagmar Křesťanovou, advokátkou se sídlem v Brně, Stará 18/20, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 11. 2004, č.j. 14 Nc 572/97-353, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, č.j. 54 Co 221/2005-376, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 14. 10. 2005 obdržel Ústavní soud stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelka napadeným rozsudkům vytýká, že jimi bylo zasaženo do stěžovatelčina práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do zásady rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny.
Zmíněná rozhodnutí obecných soudů se týkala vyživovací povinnosti J. N., (dále jen "vedlejší účastník"), vůči nezletilým synům stěžovatelky, Přemyslovi (jedná se o pseudonym) a Radovanovi (jedná se o pseudonym), a vedlejšího účastníka. K tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelky mělo dojít tím, že obecné soudy nesprávně posoudily majetkovou situaci vedlejšího účastníka za dobu po rozvodu manželství od 1. 7. 1997 do 29. 2. 2000. Ačkoliv ten měl být v roce 1999 v údajné účetní ztrátě, dle tvrzení stěžovatelky nedošlo ke zhoršení jeho majetkových poměrů. Soudy dále přihlédly ke skutečnosti, že vedlejší účastník měl v rozhodné době vyživovací povinnost vůči stěžovatelce, a proto tedy stěžovatelka prostředky ke krytí potřeb dětí měla. Stěžovatelka však v řízení před obecnými soudy neměla postavení povinné osoby, z tohoto důvodu se domnívá, že soudy nesprávně zohlednily její příjmy, když úkolem soudů bylo zkoumat příjmy a majetkové poměry vedlejšího účastníka.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, proto přistoupil k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Úvodem Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 228/04, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek č. 35, nález č. 189, str. 479), dle níž ne každé pochybení obecných soudů má za následek zásah do ústavně garantovaných práv a svobod, přičemž jen a pouze taková pochybení, která naplní tento ústavně právní rozměr, mohou být předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, zatímco v ostatních případech by vady řízení či nedostatky rozhodnutí měly být napraveny v rámci řádných a mimořádných opravných prostředků obecného soudnictví. V opačném případě by Ústavní soud plnil úlohu další instance v systému obecných soudů, což mu však nepřísluší.
Stěžovatelka se ve své stížnosti dovolává porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu rámec řádného a spravedlivého procesu a nezávislého rozhodování soudů, upravený ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny, v sobě zahrnuje jednak právo na soudní a jinou ochranu, jakož i princip právní jistoty a povinnost soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ASPI: 31391(JUD)]. Ústavní soud dále ve své judikatuře zaujal stanovisko [viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, ASPI: 31302 (JUD)], podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka svou ústavní stížnost staví na polemice se závěry učiněnými obecnými soudy ve smyslu majetkových poměrů vedlejšího účastníka. Ústavní soud shledal, že obecné soudy vycházely při svém rozhodování ze zjištěných skutkových okolností a své závěry z nich plynoucí náležitě odůvodnily, a ačkoliv stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí, ze strany obecných soudů se nejednalo o případ svévolné aplikace práva bez smysluplného odůvodnění, které by vybočilo z ústavně zaručených kautel spravedlivého procesu. Ústavnímu soudu proto v tomto případě nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů a zasahovat tak do jejich nezávislosti.
Ústavní soud rovněž neshledal ze strany obecných soudů porušení zásady rovnosti účastníků řízení vymezené v čl. 37 odst. 3 Listiny. Dle judikatury Ústavního soudu [viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 1994, sp. zn. II ÚS 74/93, ASPI: 31306 (JUD)] je třeba vzít v úvahu, že tato zásada je provedena v ustanovení §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších zákonů (dále jen "o.s.ř."), a dále se v podmínkách občanského soudního řízení promítá především v právu všech účastníků jednat ve své mateřštině, vyjádřit se k návrhům i ke všem důkazům (§123 o.s.ř.), nahlížet do soudního spisu a činit z něho výpisky a opisy (§44 o.s.ř.), přednést nebo doplnit své návrhy na závěr (§118 o.s.ř.), aby byli vždy předvoláni k jednání (§115 o.s.ř.), aby jim bylo vždy doručeno rozhodnutí (§158 o.s.ř.), vystupovat osobně nebo prostřednictvím zástupce (§24 o.s.ř.) aj.. Jelikož stěžovatelkou namítané skutečnosti nijak nesouvisí svou povahou s obsahem základního práva upraveného v čl. 37 odst. 3 Listiny tak, jak bylo blíže vymezeno pro účely občanského soudního řízení pomocí jednotlivých ustanovení o.s.ř., má Ústavní soud za to, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení tohoto práva.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do stížností uváděných ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu