ECLI:CZ:US:2007:4.US.671.05
sp. zn. IV. ÚS 671/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky E. H., právně zastoupené advokátem JUDr. Jaroslavem Karlem, Bendova 8, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 12 Co 263/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 12 Co 263/2005.
Výše uvedeným rozsudkem mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelky, jež jsou jí garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost po odstranění vad obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V souvislosti s kontrolním měřením v roce 2002 při vytyčování hranic parcely 480/2 bylo zjištěno, že stavby ve vlastnictví žalobce 1) V. B. a žalobkyně 2) L. B. zasahují i do sousedních pozemků žalovaných. Jedná se zejména o garáž ve výlučném vlastnictví žalobce 1) a o zděnou kůlnu v podílovém spoluvlastnictví žalobců 1) a 2). Linie mezi garáží a zděnou kůlnou byla pak spojena pevným plotem, na kterém byly později umístěny billboardy. S ohledem na nové zaměření a zjištění, že hranici mezi pozemky parcely číslo 480/2 a 480/3 tvoří oplocení a zadní stěny nemovitosti (staveb), byl pozemek parcely číslo 480/3 rozdělen na pozemky parcely číslo 480/3 (7m2), 480/7 (2m2), 480/8 (4m2) a 480/9 (1m2). Rozhodnutím Katastrálního úřadu Plzeň-město ze dne 5. 11. 2002 bylo k pozemku parcely číslo 480/3, 480/7, 480/8 a 480/9 zapsáno duplicitní vlastnictví ve prospěch stěžovatelky [žalovaná 1] a statutárního města Plzeň [žalovaný 2]. Následně se žalobci 1) a 2) domáhali v řízení před obecnými soudy určení jejich vlastnického práva k duplicitně evidovaným nemovitostem s odůvodněním, že byli po dobu více jak deseti let v dobré víře, že sporné nemovitosti užívají právem. Jak Okresní soud Plzeň - město, tak i Krajský soud v Plzni dospěly v nastalém soudním řízení k závěru, že žalobci sporné nemovitosti vydrželi.
V předmětné ústavní stížnosti pak stěžovatelka namítá, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť Krajský soud v Plzni se nevypořádal s odvolacími důvody žalované. V dalším pak brojí především proti jednotlivým důkazům, jež byly v řízení provedeny. Poukazuje též na důkaz leteckým snímkem z padesátých let, o nějž se obecný soud ve svém odůvodnění opřel, ovšem který nelze ve spise okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 23 C 172/2004, dohledat. Naproti tomu stěžovatel předložil Ústavnímu soudu jako důkaz letecký snímek pořízený v roce 1996, z něhož má být patrno, že se nemovitosti na sporných pozemcích nenacházely.
III.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Krajský soud v Plzni, jenž ve svém přípisu ze dne 5. 12. 2006 odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, což se však v daném případě nestalo.
Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Podstatou institutu vydržení je subjektivní dobrá víra držitele, dle níž užívá předmět držby jako vlastní, přičemž z objektivního hlediska je zřejmé, že užívá věc cizí. V předmětném případě obecné soudy konstatovaly, že žalobci neměli úplné znalosti o vytyčení hranic jednotlivých parcel v terénu a vzhledem k okolnostem byli tedy v dobré víře, že sporný pozemek je skutečně jejich. Podmínkou úspěšného vydržení nemovitosti je též trvání dobré víry po dobu deseti let, což vzaly soudy rovněž za prokázané. V dané věci se tak jedná o skutkový omyl, který po uplynutí vydržecí doby přerostl ve stav právní. V obdobných případech je zpravidla rozhodující, zda byl držitel nemovitosti po vydržecí dobu v dobré víře. Z hlediska spravedlivého procesu je pak podstatná především ta skutečnost, že obecné soudy daly stěžovatelce i druhému žalovanému dostatek prostoru pro uplatnění svých námitek, jimiž se pokusily dobrou víru žalobců zpochybnit. Jak již z výše uvedeného plyne, samotné zvážení předložených důkazů je pak především na soudech obecných a nikoli na soudu Ústavním.
Stěžovatelce je třeba dát za pravdu v tom, že ve spise se skutečně nenachází letecký snímek z padesátých let, který by dokumentoval existenci zděné kůlny na dotčených nemovitostech. Z rozsudku nalézacího soudu pak vyplývá jen ta skutečnost, že uvedený snímek byl soudu žalobci předložen. Z odvolání stěžovatelů však není patrno, že by již v odvolacím řízení brojili proti neexistenci zděné kůlny na sporné nemovitosti, nebo že by uplatňovali námitky proti důkaznímu prostředku, jímž byla tato skutečnost žalobci prokázána. Uvedená námitka je tak prvně uplatněna až v řízení před Ústavním soudem, což je však v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti. Dále je pak třeba uvést, že existence zděné kůlny byla prokázána i dalšími důkazy, např. darovací smlouvou z roku 1990. Závěry, k nimž dospěly obecné soudy, se tak jeví ve své celistvosti i přes uvedený nedostatek dostatečně odůvodněné.
Stěžovatel svým návrhem napadl výše citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni jako celek, přičemž odhlédl od skutečnosti, že v pozici žalovaného bylo též statutární město Plzeň. Ve vztahu k tomuto je pak třeba předmětný návrh požadující zrušit i výrok III. uvedeného rozsudku hodnotit jako návrh daný osobou zjevně neoprávněnou.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu