ECLI:CZ:US:2007:4.US.700.06
sp. zn. IV. ÚS 700/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupeného JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem ve Frýdku - Místku, K Hájku 122, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2006, čj. 22 Cdo 1900/2005-371, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 2005, čj. 13 Co 137/2005-328, a rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 12. 2004, čj. 3 C 144/2001-274, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 11. 2006 se V. M. (dále jen "stěžovatel", případně "žalovaný") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k p.p.p.č. 897/2 o výměře 1374 m2 v obci a k.ú. Rokycany.
II.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 9. 12. 2004, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2005, mj. zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětné parcele a přikázal ji do výlučného vlastnictví žalobce, tj. V. M. Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému hodnotu jeho podílu v částce 376 476,- Kč. Okresní soud přikázal spornou parcelu žalobci, přestože jeho podíl byl pouze třetinový, neboť shledal, že jím bude využita účelněji.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 19. 5. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně posoudil jako vyčerpávající a ztotožnil se i s jeho právními závěry.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, poukázal na svoji judikaturu ohledně aplikace ust. §142 obč. zákoníku, upravujícího zrušení spoluvlastnictví soudem, a dovolání odmítl.
III.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že v řízení před obecnými soudy byl porušen čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Specifikoval skutečnosti, k nimž dle jeho názoru v řízení nebylo náležitě přihlédnuto, a dovodil, že soudy neposkytly ochranu jeho vlastnictví. Vyjádřil přesvědčení, že v řízení bylo porušeno i jeho právo na spravedlivý proces tím, že obecné soudy ignorovaly údaje vedené o charakteru pozemku u příslušného státního orgánu, čímž se dopustily libovůle.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout z následujících důvodů.
Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s právním posouzením věci obecnými soudy, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "jednoduchého" práva. Stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v jeho případě došlo k nesprávné aplikaci ustanovení §142 obč. zákoníku o vypořádání spoluvlastnictví soudem; zejména však nesouhlasil s tím, že výsledek sporu je pro něj nepříznivý, ačkoliv jeho spoluvlastnický podíl na nemovitosti činil 2/3.
Stěžovatel především namítl porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného zejména v čl. 36 a čl. 38 Listiny. K tomuto tvrzení Ústavní soud připomíná, že citované články konkrétně nic neuvádí (jak je z jejich znění zřejmé) o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc obecnými soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s právním názorem některé strany. Ústavní soud dále připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v citovaných článcích Listiny je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý.
Stěžovatel je toho názoru, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení, jež nelze označit za spravedlivý proces. Nespravedlivost procesu spatřuje ve vadném právním posouzení věci. Stěžovatel tak nesouhlasí především s právním názorem ve věci rozhodujících obecných soudů ohledně aplikace §142 obč. zákoníku. Ústavní soud ovšem není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Obdobný závěr je obsažen např. i v nálezu Ústavního soudu sp. zn II. ÚS 77/2000 [Sb.n.u. sv. 21, str. 101 (104,106)], v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že soudnímu procesu posuzovanému jako celek nelze z hlediska jeho spravedlivosti nic vytknout, neboť stěžovatelka "především vznáší námitky k právním závěrům obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského práva hmotného a procesního. Přezkoumávání takových otázek Ústavnímu soudu nepřísluší.".
Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stranám sporu veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla; z ústavní stížnosti nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak. Rozhodnutí všech obecných soudů pak v dostatečné míře uvádějí důvody, na nichž jsou založena.
Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že obecné soudy rozhodly v projednávaném případě předvídatelným způsobem a v souladu se svoji ustálenou judikaturou, na kterou v odůvodnění Nejvyšší soud ČR poukázal. Proto lze uzavřít, že samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost jeho tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel dále namítl porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
Podle §142 odst. l občanského zákoníku "Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.".
Zákonem stanovená možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví ve svých důsledcích znamená pro spoluvlastníka, jehož spoluvlastnický podíl je přikázán ostatním spoluvlastníkům, nucené odejmutí vlastnického práva, jež musí splňovat ústavní podmínky, stanovené čl. 11 odst. 4 Listiny. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnutí náhrady [nález III. ÚS 102/94, Sb.n.u. sv. 2, str. 175 (176)]. Ústavní soud je toho názoru, že z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí nelze dovodit nic, co by nasvědčovalo, že podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny nebyly dodrženy.
K tvrzení o porušení čl. porušen čl. 2 odst. 2 Listiny Ústavní soud připomíná, že tento článek sám o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva nezakládá a nelze se ho tudíž dovolávat samostatně.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu