ECLI:CZ:US:2007:4.US.779.06
sp. zn. IV. ÚS 779/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelky J. V. a Ing. J. V., právně zastoupených advokátem JUDr. Miroslavem Svobodou, Hradešínská 5, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 10 Co 424/2003-92, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 10 Co 424/2003-92, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005.
Výše uvedenými rozsudky mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo dojít k zásahu do práv vyplývajících z čl. 1. Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Krajský soud v Ústí nad Labem změnil svým rozsudkem ze dne 12. 1. 2005, č.j. 10 Co 424/2003-92, rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 11. 2002, č.j. 7 C 748/97-80, tak, stěžovatelé jsou povinni vyklidit do jednoho měsíce od právní moci rozsudku sporný pozemek p. č. 280/2 v obci Jetřichovice, katastrální území Vysoká Lípa. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR dne 5. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1395/2005, tak, že jej zamítl. Stěžovatelé se domnívají, že právní závěry, k nimž dospěly obecné soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, jsou v zásadním rozporu se skutkovým stavem a s vykonanými zjištěními. Soud prvního stupně prováděl podrobné dokazování, včetně několika místních šetření a zaměření pozemku v terénu. Ve svých závěrech pak správně vycházel nalézací soud, na rozdíl od odvolacího a dovolacího soudu, ze skutečnosti, že stěžovatelé užívali jen část pozemku, nikoli tedy celý pozemek p.č. 280/2. Obecné soudy dále pochybily i tím, že nezapočítaly do vydržecí doby též oprávněnou držbu právních předchůdců. Ve svém návrhu pak odkazují stěžovatelé na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 496/2004, s nímž jsou napadená rozhodnutí v rozporu.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, v nichž by jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Co se týče stěžovaných námitek, tak krajský i Nejvyšší soud dospěly k závěru, že mezi drženými a skutečně vlastněnými pozemky je zjevný nepoměr a stěžovatelům muselo být zřejmé, že objektivně užívají pozemky o větší rozloze, než jim ve skutečnosti náleží. Svými závěry se tak obecné soudy přiklonily k již judikované koncepci naplnění nejen subjektivních, ale též objektivních podmínek vydržení, s níž byli stěžovatelé seznámeni v odůvodnění napadených rozsudků. Poukazují-li stěžovatelé na částečné vydržení sporného pozemku, je třeba uvést, že žalovaní směřovali svou argumentaci k pozemku p.č. 280/2 jako celku, nikoli k jeho části. S právním názorem, že došlo k částečnému vydržení, přišli navrhovatelé v podstatě teprve v dovolání, přičemž jimi citovaná věta z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 7 C 748/97, týkající se námitky částečného vydržení, nemá oporu ve spise. Toto plyne mimo jiné z jejich výpovědi v řízení před soudem prvního stupně a ze závěrů o místním šetření ze dne 9. 8. 1999. Obecné soudy se zabývaly sporným pozemkem p. č. 280/2 jako celkem, přičemž tento postup krajského i dovolacího soudu má oporu v provedených důkazech. Z uvedeného důvodu pak nelze konstatovat, že by došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovým stavem a právními závěry obecných soudů, jež by vyžadoval uplatnění derogační pravomoci Ústavního soudu.
¨
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu