ECLI:CZ:US:2007:4.US.820.06
sp. zn. IV. ÚS 820/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. ledna 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti A. K., zastoupeného JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Karviné - Fryštát, Karola Sliwky 125, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 39 To 80/2006, a usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 6. 2006, čj. 8 Nt 2207/2006-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 27. 12. 2006 se A. K. (dále též "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, vydaná v řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení ve věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 7 T 185/2000, v němž byl pravomocně odsouzen pro trestný čin pojistného podvodu dle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 let nepodmíněně se zařazením do věznice s dozorem.
II.
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení ve výše uvedené trestní věci, v němž uvedl, že v současné době se objevily nové v návrhu specifikované skutečnosti. Jednalo se v pořadí již o třetí návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, přičemž předcházející dva návrhy byly jako nedůvodné zamítnuty a jeho stížnosti byly usneseními Krajského soudu v Ostravě zamítnuty též.
Okresní soud v Karviné ve veřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2006 usnesením podle §283 písm. d) tr. řádu návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl, neboť jej neshledal důvodným.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 8. 2006 stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 6. 2006 jako nedůvodnou zamítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"), čímž došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu, práva účastníka soudního řízení a práva na soudní a jinou právní ochranu. Uvedl důvody, pro které se domáhal obnovy řízení a vyjádřil přesvědčení, že se jedná o závažnou skutečnost, která sama a zejména ve spojení s ostatními provedenými důkazy může zvrátit rozsudek okresního soudu.
Pochybení nalézacích soudů spatřuje v tom, že jím navržený důkaz výslechem svědka R. K. neprovedly, a to ani přes skutečnost, že jeho přítomnost v kritickém místě a čase na území Ukrajiny byla prokázána jeho cestovním pasem. Pochybení okresního soudu spatřuje v tom, že v odůvodnění napadeného usnesení zcela bez důkazu "dovozuje, co asi by" jím navržený svědek vypověděl, které skutečnosti by jeho výpovědí mohly být prokázány a které nikoliv, a to bez slyšení navrženého svědka. Rozhodnutí nalézacích soudů ve vztahu k jeho návrhu považuje přinejmenším za předčasné. Jejich rozhodnutí o neprovedení klíčového důkazu bylo porušením základního práva na spravedlivý proces a řádnou obhajobu. Závěrem uvedl, že byl odsouzen za skutek, který nespáchal, byť uložený trest v podstatě již vykonal.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout z následujících důvodů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, jehož součástí je i právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny, a porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně v řízení vedoucím k jeho pravomocnému odsouzení. Jejich dodržení nebylo přezkoumáno Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti, neboť takový návrh stěžovatel nepodal. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat tvrzením stěžovatele, že byl odsouzen za skutek, který nespáchal.
Ústavní soud připomíná, že na řízení týkající se opětovného otevření pravomocným rozsudkem již skončeného trestního řízení se záruky spravedlivého procesu obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nevztahují (viz např. rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva ze dne 18. 10. 1995 o nepřípustnosti stížnosti č. 23806/94 ve věci Horst Kleinbichler proti Rakousku, internetová knihovna ESLP), neboť v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení se nejedná o posouzení oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. O takové posouzení by se jednalo až v řízení následujícím po povolení obnovy, což není případ stěžovatele.
Věc stěžovatele je možno dle názoru Ústavního soudu posoudit podle čl. 36 a násl. Listiny, které ve své podstatě zaručují "právo na soud" a definují některé požadavky spravedlivého procesu a jsou v porovnání s čl. 6 odst. 1 Úmluvy méně restriktivní, a to v míře odpovídající povaze a významu řízení o povolení obnovy.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.". Tento článek zaručuje především "právo na soud", jež zahrnuje mj. povinnost soudu a účastníků postupovat zákonem stanoveným způsobem. Ze shromážděných podkladů, zejména za samotného faktu, že předmětem ústavní stížnosti jsou soudní rozhodnutí, je zřejmé, že podstata tohoto práva byla zachována.
Těžiště ústavní stížnosti tak lze spatřovat v tvrzení, že obecné soudy, zejména Okresní soud v Karviné, neprovedly v řízení o povolení obnovy stěžovatelem navrhovaný výslech svědka R. K. V tomto směru Ústavní soud připomíná svoji konstantní judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu (kterou lze přiměřeně aplikovat i na řízení o povolení obnovy), podle níž zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. tyto pro základ svých skutkových zjištění nepřevzal. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost [srov. nález I. ÚS 113/02 in Sb.n.u., sv. 27, str. 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí].
Výše uvedené souvisí též s povinností obecných soudů dbát na to, aby jejich rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být ovšem chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací (stížnostní) soud se také při zamítnutí odvolání (stížnosti) v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu.
Ústavní soud je toho názoru, že z odůvodnění napadených usnesení je dostatečně zřejmé, proč návrh stěžovatele na výslech svědka R. K. nebyl obecnými soudy v řízení o povolení obnovy akceptován.
Stěžovatel tak fakticky nesouhlasí se zamítnutím svého návrhu na povolení obnovy řízení, resp. s negativním posouzením otázky, zda v řízení o povolení obnovy vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. nález III. ÚS 23/93 in Sb.n.u., sv. 1, str. 41 (46)].
Řízení o návrhu na povolení obnovy před Okresním soudem v Karviné bylo kontradiktorní; odůvodnění napadených usnesení jsou dle názoru Ústavního soudu přesvědčivá a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena.
Ústavní soud neshledal jakýkoliv náznak namítaného porušení práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny.
Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Citované články Ústavy samy o sobě subjektivní veřejná ústavně zaručená základní práva stěžovatele nezakládají, neboť obsahují především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [nález IV.ÚS 285/02, Sb.n.u., sv. 30, str. 193 (195-6)].
Vzhledem k neopodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud nevyžadoval odstranění vady plné moci rozporné s ustanovením §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2007
Miloslav Výborný, .v. r.
předseda senátu