ECLI:CZ:US:2007:4.US.830.05.1
sp. zn. IV. ÚS 830/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. B. S., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2005, č. j. 8 To 93/2005-642, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2005, č. j. 48 T 6/2005-542, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 12. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 5. 2005, č. j. 48 T 6/2005-542, byl stěžovatel dle §8 odst. 1 ve spojení s §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, uznán vinným pokusem trestného činu vraždy, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání osmi a půl roku a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit poškozenému V. S. škodu ve výši 28 944 Kč. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel odvoláním, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 10. 2005, č. j. 8 To 93/2005-642, zamítnuto.
Trestná činnost, za niž byl stěžovatel odsouzen, měla spočívat v tom, že společně se spoluodsouzeným G. dne 1. 1. 2005, kolem 2:45 hod., v P. na rohu ulic N. a R., v podnapilém stavu vyvolali hádku se skupinou kolemjdoucích rusky hovořících osob, přičemž během této hádky stěžovatel bodl poškozeného V. S. a způsobil mu poranění, které mohlo bez včasné odborné lékařské péče ohrozit život poškozeného. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že to byl právě on, kdo napadl poškozeného S. V přípravném řízení nebyla ze strany tohoto poškozeného provedena rekognice a výpovědi jednotlivých svědků se od sebe značně lišily, a to zejména co se týče popisu barvy a délky vlasů pachatele, příp. popisu oblečení. Dle názoru stěžovatele se obecné soudy dostatečně nevypořádaly se skutečností, že u něj nebyl po zadržení nalezen nůž. Státní zástupce kladl svědkům ve vztahu ke způsobu, jímž se stěžovatel měl nože zbavit, kapciózní otázky, přičemž městský soud se následně v odůvodnění svého rozhodnutí o odpovědi na tyto otázky opřel. Nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, neboť obecné soudy nepřipustily výslech svědka S. K., který viděl skutečného pachatele, odpovídajícího popisu svědků, a ani si nevyžádaly záznam z kamer, které se nacházely na místě činu. Ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, zpracovaného MUDr. W., vyplynulo, že stěžovatel nemá zvýšené manifestně agresivní projevy a dále že vytěsnění paměti jako obranný psychický mechanismus nelze v těchto případech vyloučit. Z tohoto důvodu si stěžovatel nepamatoval některé momenty a nedokázal logicky vysvětlit svůj duševní stav. Stěžovatel vyjádřil domněnku, že byl svědkem brutálního útoku odsouzeného G., přičemž následně se na místě činu objevil ještě jiný pachatel menšího vzrůstu, který napadl poškozeného S. a poté nepozorovaně zmizel. To by vysvětlovalo, proč nebyl u stěžovatele po zadržení nalezen nůž.
V důsledku výše uvedených pochybení a v důsledku nezohlednění všech relevantních skutečností byla dle stěžovatele porušena zásada in dubio pro reo a zásada rovnosti účastníků řízení, což ve svém důsledku konstituovalo neoprávněný zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 48 T 6/2005, a vyjádření účastníků řízení.
Městský i vrchní soud ve svých vyjádřeních shodně konstatovaly, že stěžovatel pouze zopakoval námitky, jež uplatnil již v předchozím průběhu řízení, proto v podrobnostech odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Městský soud k tomu dále uvedl, že je nepravděpodobné, že by byl svědek K. přítomen na místě činu a nebyl policií zadržen, resp. alespoň lustrován, jako se tomu stalo u ostatních svědků. Není rovněž zřejmé, proč stěžovatel navrhl výslech tohoto svědka až v průběhu odvolacího řízení a proč tak neučinil dříve, když se dle jeho tvrzení jednalo o zcela kardinální důkaz. Rozpory ve svědeckých výpovědích, týkající se délky a barvy vlasů stěžovatele, pak lze dle názoru městského soudu vysvětlit vlivem silvestrovských oslav na schopnost svědků vnímat a zapamatovat si určité podrobnosti. Účelovost návrhu na výslech svědka K. je zřejmá i z toho, že dle stěžovatele tento svědek měl vidět "skutečného pachatele, který odpovídá popisu shora citovaných svědků incidentu". Není přitom zřejmé, jak by tento údajný skutečný pachatel mohl odpovídat popisu svědků, kteří se dle stěžovatele ve svých výpovědích tolik rozcházeli. Odkaz na vyjádření psychologa PhDr. W. není případný, neboť tento vypověděl, že k vytěsnění skutku z paměti může dojít u pachatele trestného činu; o osobě, která by byla trestnému činu pouze přítomna jako svědek, se znalec nezmiňoval. Oba účastníci řízení uzavřeli, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, proto navrhli, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Vrchní státní zastupitelství i městské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Na výše uvedená vyjádření reagoval stěžovatel replikou ze dne 22. 4. 2006. V ní uvedl, že výslech svědka K. navrhoval od samého počátku a předpokládal, že jeho tehdejší obhájce vznesl příslušný návrh již v průběhu přípravného řízení. Stěžovatel neovládá český jazyk, proto se v těchto věcech spoléhal na svého právního zástupce. Stěžovatel vždy uváděl, že na V. náměstí přijel společně se svým kamarádem S., přičemž nemohl vědět, co tento svědek viděl, neboť se jeden druhému ztratili a stěžovatel byl následně zadržen. Svědek K., přestože se na území České republiky nacházel nelegálně, požádal tehdejšího obhájce stěžovatele, aby mu bylo umožněno svědčit, nicméně cestou do advokátní kanceláře byl zadržen a vyhoštěn z území České republiky. Argumentace městského soudu, že policisté svědka K. nezadrželi, ani si nezapsali jeho jméno, nemůže obstát, neboť na místě bylo přítomno velké množství lidí a v počáteční fázi vyšetřování pouze dva policisté. Svědek K. přitom vypověděl, že nejprve pronásledoval skutečného pachatele a když se mu ten následně ztratil, vrátil se na místo činu, uviděl přijíždět policii, a proto odešel. Svědek mohl podat písemnou výpověď, nicméně toto nestihl a ani nevěděl, komu by ji měl adresovat, neboť nezná právní předpisy platné v České republice. Pokud jde o svědecké výpovědi, stěžovatel odkázal na rozbor obsažený v ústavní stížnosti, přičemž zdůraznil, že někteří svědci popsali útočníka shodně jako svědek K.; tito svědci tedy neuváděli stěžovatele jako pachatele trestného činu. Nelze mít za to, že by natolik závažné rozpory mezi svědeckými výpověďmi mohly být způsobeny silvestrovskou nocí a konzumací alkoholu, jak dovozoval městský soud. Stěžovatel z tohoto důvodu od samého počátku řízení žádal o poskytnutí kamerových záběrů z místa činu. Co se týče psychologa PhDr. W., současná právní zástupkyně stěžovatele převzala jeho obhajobu až v odvolacím řízení, nemohla se tedy tohoto znalce dotázat na případ, kdy je osoba pouze svědkem události a nikoliv pachatelem. Znalec MUDr. J. však mimo rámec řízení potvrdil, že to možné je. S ohledem na výše uvedené stěžovatel na své ústavní stížnosti setrval.
III.
Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Podstatu ústavní stížnosti tvořila polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, z jakých skutkových zjištění vycházely a jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily. Námitky obsažené v ústavní stížnosti byly pouhým opakováním obhajoby stěžovatele z předchozího průběhu trestního řízení, s níž se obecné soudy řádně vypořádaly. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.
Pokud jde o námitky směřující vůči rozsahu dokazování s návrhem stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědka Sergeje Karabanova, jemuž nebylo vyhověno, se vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal prostřednictvím ústavně konformního argumentu nadbytečnosti takového důkazu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03). Co se týče důkazu záznamem z kamer, které dle stěžovatele snímaly místo činu, nutno konstatovat, že tato námitka nebyla uplatněna v odvolacím řízení, Ústavní soud se jí proto s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti nemohl věcně zabývat.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu