ECLI:CZ:US:2007:4.US.874.07.1
sp. zn. IV. ÚS 874/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. srpna 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti JUDr. M. F., zastoupeného JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem 602 00 Brno, Cihlářská 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 Cmo 240/2006 ze dne 13. 6. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá shora označené usnesení odvolacího soudu s tvrzením, že jím bylo zasaženo do základních práv zaručovaných čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným usnesením, jak je patrno z jeho obsahu, bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Sm 58/2005 ze dne 10. 2. 2006, jímž jmenovaný soud jako soud I. stupně určil stěžovateli, v daném řízení soudem ustanovenému tlumočníku, odměnu tlumočníka v částce 1.400,- Kč, aniž mu však přiznal jím dále požadovaných 19 % daně z přidané hodnoty, a to "vzhledem ke striktnímu výkladu příslušného zákona správou soudu".
Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu I. stupně potvrdil, neboť je považoval za věcně správné, i když, jak uvedl, z jiných důvodů, než jsou v něm uvedeny. V odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na znění ust. §17 odst. 1, §18 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., §17 odst. 1, §22 odst. 2 vyhl. č. 37/1967 Sb. - stručně shrnuto - uvedl, že ani extenzivním výkladem nelze podle něj dovodit, že by daň z přidané hodnoty, kterou je povinen tlumočník odvést, bylo možno zařadit mezi náklady vynaložené v souvislosti s tlumočnickým úkonem. Aby bylo možno tlumočníkovi přiznat daň z přidané hodnoty, musela by tato skutečnost podle jeho názoru vyplývat přímo z právního předpisu upravujícího odměny a náhrady tlumočníka tak, jak je tomu např. u advokátů (§19a vyhl. č. 484/2000 Sb.). Nárok na přiznání daně z přidané hodnoty tlumočníku nemůže založit podle jmenovaného soudu ani sám zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a takovým právním podkladem nemůže být ani stěžovatelem v odvolání zmiňovaný pokyn Ministerstva financí.
Proti tomuto unesení směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel porušení shora označených základních práv spatřuje jednak v tom, že nepřiznání daně z přidané hodnoty není "předmětem výroku soudního rozhodnutí, ale pouze jeho faktického postupu". Odvolacímu soudu dále vytýká, že zcela ignoroval jeho argumentaci poukazující na zákon o dani z přidané hodnoty č. 235/2004 Sb. a dále že rozhodoval podle "nepříslušného" ustanovení §18 zák. č. 36/1967 Sb., což činí napadené rozhodnutí již z formálního pohledu nepřezkoumatelným. Zároveň předkládá jiné rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci - senátu 7 Cmo, který stěžovateli v jiné věci daň z přidané hodnoty při určení tlumočeného přiznal, čímž stěžovatel dokládá nejednotnost rozhodování ve skutkově stejných věcech, což podle něj lze stěží posoudit jinak, než jako libovůli a dovozuje tak zásah do práva na spravedlivý proces o jeho majetkových právech. Navrhuje proto zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu I. stupně.
Po té, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem napadeného usnesení, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnosti nelze vyhovět.
Ve své dřívější rozhodovací praxi se Ústavní soud vyjádřil k možnostem svého zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů v bagatelních věcech, tedy ve věcech, za kterou možno s ohledem na výši sporné částky (19 % z přiznaného tlumočeného ve výši 1.400,- Kč) považovat i věc nyní posuzovanou, u nichž dal najevo, že ústavní stížnost je v takových případech v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - vyloučena (rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 695/01, obdobně další sp. zn. IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 405/04). Za takové extrémní rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu napadené rozhodnutí považovat nelze.
Nutno sice uvést, že způsob zdůvodnění odmítnutí požadované daně z přidané hodnoty soudem I. stupně, který tak učinil "vzhledem ke striktnímu výkladu příslušného zákona správou soudu", je podle Ústavního soudu naprosto nepřijatelný, a to již proto, že jím uvedený soudní orgán zcela popírá svou nezávislost. Odvolací soud se však ve svém rozhodnutí od tohoto zdůvodnění distancoval, když rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil z jiných důvodů a tyto také ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil.
Jakkoli je možno se správností jím uvedených důvodů polemizovat, případně i přisvědčit opačnému názoru stěžovatele na daný problém, je třeba zároveň připomenout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, v níž tento opakovaně zdůrazňuje, s odkazem na svoji roli (čl. 83 Ústavy ČR), že není další přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví, není jeho součástí a proto jeho úkolem není podávat výklad "jednoduchého práva" ani tento při nejednotném rozhodování ve skutkově stejných věcech sjednocovat. V této souvislosti třeba také poznamenat, že otázku nejednotného rozhodování ve věci přiznávání daně z přidané hodnoty znalcům a tlumočníkům již vyřešil sám zákonodárce přijetím zákona č. 322/2006 Sb., jímž bylo s účinností od 30. 6. 2006 novelizováno ust. §17 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících.
Pro posouzení ústavní stížnosti tak bylo rozhodující, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Jak patrno shora ze stručného shrnutí jeho odůvodnění, objasnil totiž na základě jakých úvah ke svému rozhodnutí dospěl a jeho rozhodnutí tak stěží lze považovat za projev libovůle (jeho názor také zejména v dřívější době nebyl v judikatuře soudů ojedinělý). Z kontextu jeho odůvodnění je pak patrno, že ust. §18 zák. č. 36/1967 Sb., jehož použití je stěžovatelem zpochybňováno, zmiňoval v souvislosti se svou úvahou o možnosti, resp. podle jeho názoru nemožnosti, daň z přidané hodnoty zařadit mezi náklady vynaložené v souvislosti s tlumočnickým úkonem, k nimž se uvedené ustanovení vztahuje, a nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že soud rozhodoval podle "nepříslušného" ustanovení. Stejně tak nelze souhlasit s námitkou, že soud ignoroval argumentaci stěžovatele ustanoveními zákona o dani z přidané hodnoty, neboť jak patrno ze shora uvedeného, tuto nepřehlížel, "pouze" jí nepřisvědčil a svůj názor vysvětlil. Samotný fakt, že nepřiznání daně z přidané hodnoty nebylo výslovně uvedeno ve výroku rozhodnutí, pouze v jeho odůvodnění - což ostatně odpovídá běžné soudní praxi - není způsobilý tuto věc posunout do ústavněprávní roviny.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud v dané věci učinil závěr, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu