ECLI:CZ:US:2007:4.US.911.07.1
sp. zn. IV. ÚS 911/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. L. P., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 1. 2007, č. j. 20 Co 464/2006-124, a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 13. 4. 2006, č. j. P 101/2005-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 4. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 4. 2006, č. j. P 101/2005-96, byl zamítnut návrh stěžovatele na zvýšení výživného pro nezletilou dceru V., která byla rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 11. 2003, č. j. 9 Nc 1394/2003-14, svěřena do jeho péče. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 23. 1. 2007, č. j. 20 Co 464/2006-124, rozhodnutí okresního soudu ze dne 13. 4. 2006, č. j. P 101/2005-96, jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že poměry k nezletilé V. byly doposud upraveny rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 11. 2003, č. j. 9 Nc 1394/2003-14, avšak řízení, které vydání rozsudku předcházelo, se konalo bez jeho účasti, neboť okresní soud neakceptoval předložené potvrzení o pracovní neschopnosti. Dne 24. 5. 2005 podal stěžovatel návrh na zvýšení výživného, neboť měl za to, že s ohledem na majetkové poměry matky nezletilé, J. P. (dále jen "vedlejší účastnice"), která dlouhodobě pracuje v Rakousku jako zdravotní sestra a má měsíční příjem přibližně ve výši 60 000 Kč, je výživné stanovené rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 11. 2003, č. j. 9 Nc 1394/2003-14, nepřiměřeně nízké. Zvýšení výživného se stěžovatel domáhal rovněž z toho důvodu, že vedlejší účastnice ze společných prostředků vybrala částku 550 000 Kč, kterou užila pro svou soukromou potřebu, a dále proto, že od doby, kdy bylo o výživném naposledy rozhodováno, došlo na straně nezletilé ke změně poměrů. Nezletilá V. je úspěšnou studentkou gymnázia a má množství mimoškolních zájmů, přispívajících ke zvyšování kvality jejího vzdělávání, které však stěžovatel není schopen finančně pokrýt. Stěžovatel měl za to, že v průběhu řízení před soudy obou stupňů dostatečně prokázal výši svého příjmu, výši příjmu vedlejší účastnice, jakož i výši nákladů, které vedlejší účastnice vynakládá na své odůvodněné potřeby. Návrh na zvýšení výživného byl přesto okresním soudem zamítnut s odůvodněním, že životní úroveň dítěte nemůže být vyšší než životní úroveň rodičů a že vedlejší účastnice má sice několikanásobně vyšší příjem než stěžovatel, nicméně životní náklady v Rakousku jsou vyšší než v České republice. Soud prvního stupně se vůbec nezabýval námitkou stěžovatele, že vedlejší účastnice před rozvodem ze společných prostředků vybrala a pro svou výlučnou potřebu použila částku ve výši 550 000 Kč, ani tím, že do Rakouska odešla právě za účelem finančního zvýhodnění. Stejně tak nebylo zohledněno, že stěžovatel poskytuje synovi, který byl svěřen do výchovy vedlejší účastnice, péči nad rámec výživného, a nepřihlédl ani k důkazům srovnávajícím životní úroveň a kupní sílu v jednotlivých zemích Evropské unie. Krajský soud pak dle názoru stěžovatele pochybil v tom, že si nevyžádal aktuální zprávy o majetkových poměrech vedlejší účastnice, neprovedl další důkazy, ačkoliv dle zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), tak byl povinen učinit dokonce z úřední povinnosti, a důkazy, které provedeny byly, řádně nezhodnotil, čímž zkrátil stěžovatele v jeho právech účastníka řízení. Obecné soudy při zjišťování skutkového stavu nepostupovaly s náležitou pečlivostí, čímž porušily nejen zákon o rodině, nýbrž i ústavně zaručená práva stěžovatele, vyplývající z čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 38 odst. 2, čl. 33 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozsudek krajského soudu ze dne 23. 1. 2007, č. j. 20 Co 464/2006-124, a rozsudek okresního soudu ze dne 13. 4. 2006, č. j. P 101/2005-96, zrušil.
II.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti, stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy dospěly k závěru, že od poslední úpravy vyživovací povinnosti vedlejší účastnice k nezletilé nedošlo k takové změně poměrů, která by soud opravňovala ke zvýšení této povinnosti. Obecné soudy tedy nehodnotily a ostatně s ohledem na překážku věci rozsouzené ani nemohly hodnotit, nakolik byla přiměřená výše vyživovací povinnosti, stanovená rozsudkem okresního soudu ze dne 26. 11. 2003, č. j. 9 Nc 1394/2003-14, nýbrž se zabývaly výlučně otázkou, zda je splněna podmínka, vyplývající z ustanovení §99 odst. 1 zákona o rodině. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Z rozhodnutí obecných soudů je přitom zřejmé, že podrobně zkoumaly jak majetkové poměry stěžovatele a vedlejší účastnice, tak i potřeby nezletilé V., přičemž své úvahy o tom, že ke změně poměrů ve smyslu §99 odst. 1 zákona o rodině od doby posledního rozhodování o výši vyživovací povinnosti nedošlo, v rámci svých rozhodnutí řádně a logicky odůvodnily. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Ve zbytku proto lze na vyčerpávající odůvodnění obou napadených rozhodnutí odkázat.
Pokud jde o okolnosti, k nimž obecné soudy dle tvrzení stěžovatele nepřihlédly, tedy zejména o neuvážené nakládání se společnými finančními prostředky ze strany vedlejší účastnice, o její motivaci k odchodu do zahraničí a o podíl stěžovatele na péči o nezletilého syna, nutno konstatovat, že se jednalo o skutečnosti, které vybočovaly z výše popsaného rámce rozhodování a obecné soudy nepochybily, jestliže ve vztahu k těmto skutečnostem dokazování pro nadbytečnost neprováděly.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2007
Miloslav Výborný
předseda senátu