ECLI:CZ:US:2007:4.US.923.07.1
sp. zn. IV. ÚS 923/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Jiřího Muchy a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. Ing. R. O., soudního exekutora, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, Advokátní kancelář v Olomouci, Na Střelnici 39, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 18.1.2007, č.j. 40 Co 26/2007-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11.4.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť měl za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená v čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy, a v čl. 9, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i účastníku řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nesouhlasil s rozhodnutím krajského soudu, kterým tento soud jako soud odvolací změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil povinnost k úhradě nákladů exekuce ve výši 5 935,- Kč povinné společnosti a dále uložil povinné společnosti nahradit náklady právního zastoupení ve výši 6 650,- Kč. Stěžovatel se domníval, že jeho případ má jiné pozadí, než odvolacím soudem uváděná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 282/06 a II. ÚS 253/06. V rámci exekuce stěžovatel zjistil, že povinná společnost nevykonávala žádnou činnost již v době podání návrhu na nařízení exekuce a právními prostředky, které měl exekutor k dispozici, nebylo možno vymoci ničeho. Povinná společnost měla již v době podání návrhu sídlo v panelovém domě, kde dříve bydlel jednatel této společnosti (následně pouze společník bez práva za společnost vystupovat), přičemž povinná společnost neměla na uvedené adrese ani poštovní schránku. Pokud oprávněný tvrdí, že nezanedbal procesní opatrnost, potom toto tvrzení neprokázal ani náznakem. Výpis z obchodního rejstříku jevil všechny známky převodu společnosti tzv. "na bílého koně", neboť došlo ke zrušení podnikatelských aktivit, respektive jejich omezení pouze na přežívající úroveň. Známky rozkladu byly zřejmé na první pohled. Podle názoru stěžovatele by stačila návštěva pracovníka oprávněného v sídle povinného k tomu, aby konstatoval nevymahatelnost. Uvedené judikáty nelze aplikovat obecně, ale vždy ve vazbě na konkrétní situaci, která je v daném případě výrazně odlišná. Oprávněný zanedbal svou procesní opatrnost a tím, že tuto skutečnost odvolací soud nezohlednil, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku, sp. zn. 15 Nc 6484/2002, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Otázkou postavení exekutora a jeho nároky na uhrazení nákladů exekuce se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutích (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 150/04, II. ÚS 313/05, IV. ÚS 180/06, IV. ÚS 602/06). K problematice náhrady nákladů exekuce považoval Ústavní soud za potřebné se explicitně vyjádřit i ve stanovisku pléna pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (viz www.judikatura.cz), jímž zároveň sjednotil svoji předcházející ne zcela jednotnou judikaturu. V uvedeném stanovisku vyjádřený názor byl potvrzen i v nálezu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06, (www.judikatura.cz). Závěry pléna Ústavního soudu je senát Ústavního soudu vázán.
Ve shora uvedeném stanovisku ze dne 12. 9. 2006 Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případech, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Za ústavně konformní považovalo plénum Ústavního soudu výklad ustanovení §87 až 89 exekučního řádu o náhradě nákladů exekuce vyjádřený již v odůvodnění usnesení sp. zn. III. ÚS 282/06, kde Ústavní soud vyložil, že tato ustanovení nelze interpretovat bez souvislostí vyplývajících z obecné úpravy nákladů řízení o výkon rozhodnutí (tj. z ustanovení §270 a §271 o.s.ř.), neboť vystihují očividně jen zvláštnosti exekučního řízení s tím, že jinak se uplatní důsledky obecné subsidiarity občanského soudního řádu (§52 odst. 1 exekučního řádu). Uvedená ustanovení vycházejí z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), jelikož nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno. Úprava povinnosti k náhradě nákladů exekuce se k tomu v exekučním řízení přihlašuje výslovně (srov. §87 odst. 3 exekučního řádu) a také v exekučním řízení platí, že nařízení exekuce se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů exekuce (§44 odst. 6 písm. d) exekučního řádu, §87 odst. 1, 3 exekučního řádu) a nákladů oprávněného (§87 odst. 2 exekučního řádu), bez toho, že by již zde byly specifikovány.
V situaci zastavení exekuce se na procesněprávní (náhradově nákladový) vztah mezi oprávněným a exekutorem vztahuje rovněž §89 exekučního řádu. Zákon tak doplňuje §271 o.s.ř. o úpravu nákladů, na něž občanský soudní řád nemohl z povahy věci pamatovat; otevírá však toliko prostor pro vymezení procesního vztahu k dalšímu subjektu - vůči oprávněnému, ale i zde platí princip vyjádřený v §87 odst. 3 exekučního řádu. Byla-li zastavena exekuce, pak pro rozhodování o nákladech exekuce platí kritéria obsažená v ustanovení §271 o.s.ř. (§52 odst. 1 exekučního řádu). Jestliže zhodnocením hledisek zakotvených v §271 o.s.ř. pro rozhodnutí o náhradě nákladů účastníků to má být při zohlednění důvodu, z jakého došlo k zastavení exekuce, povinný, komu se ukládá povinnost k náhradě nákladů oprávněnému, pak je to právě on, komu musí být také uložena - ve prospěch exekutora - povinnost k náhradě nákladů exekuce. V případě, že přichází v úvahu stanovení povinnosti k náhradě nákladů podle §271 o.s.ř. naopak oprávněnému, je logicky oprávněný rovněž nositelem povinnosti k náhradě nákladů exekuce, a tuto situaci právě předjímá ustanovení §89 exekučního řádu. Jestliže nákladový výrok zní, že povinnost k náhradě vůči exekutorovi má povinný, nejde o to, že by exekutorovi byla náhrada nákladů odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora, a tedy porušení článku 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nejenže nepředstavuje (náhrada je exekutorovi přiznána), ale především platí, že hlediskem, komu uložit náhradu nákladů, nemajetnost povinného není (srov. §271 o.s.ř.) a ani z jiných důvodů být nemůže. Ostatně "aktuálně solventním" nemusí být ani oprávněný.
Hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.) tedy neplynou jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora. Východiskem zde je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost, resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. Jen ze samotného rozhodnutí obecného soudu, nepřiznávajícího exekutorovi náhradu nákladů exekuce v případě zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného stanovením povinnosti k této úhradě oprávněnému, tak nelze dovozovat porušení exekutorova práva na rovnost v právech.
Stěžovatel se domnívá, že právě v jeho případě oprávněný zanedbal svou povinnost náležité procesní opatrnosti. Z vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podáním ze dne 9.8.2002 v návaznosti na návrh oprávněného z 8.8.2002 sám požádal okresní soud o pověření provedením exekuce a doručení pověření oprávněnému (čl. 1). Ve výzvě k součinnosti oprávněného ze dne 15.2.2005, ve které stěžovatel požadoval po oprávněném informace o majetku či právech povinného, stejně jako všechny údaje potřebné pro provedení exekuce, mimo jiné poučil oprávněného o tom, že může podat na statutární zástupce povinné společnosti trestní oznámení dle §126 odst. 2 trestního zákona, případně §256 trestního zákona. Dále uvedl, že se domnívá, že oprávněný může uvažovat o vymáhání nákladů exekuce po těchto osobách, neboť pokud by splnily svoji zákonnou povinnost podat návrh na konkurz, tyto náklady by nevznikly, neboť informace zjistitelné v rámci exekučního řízení není obvykle oprávněný schopen zjistit jinak a v případě konkurzu na povinného by jistě návrh na exekuci nepodával (čl. 11).
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že nelze aplikovat shora uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu paušálně, ale je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu. Avšak v projednávaném se Ústavní soud nedomnívá, že by muselo být na "první pohled" oprávněnému zřejmé, že povinná společnost nevlastní žádný majetek, který by byl postižitelný exekucí. O tom svědčí i počáteční aktivita stěžovatele. Skutečnost, že povinná společnost postupně fakticky utlumovala svoji činnost, neznamená automaticky nemožnost úspěšného provedení exekuce. Ze spisu je dále zřejmé, že v minulosti bylo možné povinné společnosti na adresu jejího sídla doručovat, nejednalo se tedy o sídlo fiktivní (čl. 15). Lze uvést, že exekutor je, na rozdíl od oprávněného, nesporně vybaven pravomocí spojenou se škálou prostředků k tomu, aby kvalifikovaně posoudil poměry povinného a podle toho zvolil způsob exekuce. Exekutor je tedy schopen podstatně objektivněji zhodnotit pravděpodobnost bezvýslednosti exekuce. Nelze přičítat k tíži oprávněného, že se snaží domoci svého práva a ze svého pohledu není zcela objektivně schopen posoudit poměry povinného; to je úkolem exekutora. To však neznamená, že nelze (v žádném případě) uložit náhradu nákladů exekuce oprávněnému. Zhodnocení podmínek pro uložení náhrady nákladů exekuce oprávněnému leží však především na obecném soudu. Krajský soud se těmito podmínkami ve svém rozhodnutí zabýval a tyto neshledal. Ústavní soud v jeho rozhodnutí nespatřuje libovůli, jež by znamenala vykročení z ústavněprávního rámce.
Jestliže se stěžovatel domníval, že bylo od počátku zcela zřejmé, že exekuce nebude úspěšná, mohl využít svého oprávnění a požadovat složení zálohy, což zakládá možnost odmítnout provést požadovaný úkon, nebyla-li záloha složena; konečně může exekutor využít i legitimace k podání návrhu soudu, aby exekuce byla z tohoto důvodu zastavena (srov. §90 odst. 3, §30 písm. b), §55 odst. 2 exekučního řádu). Možnost požadovat po oprávněném zálohu je jedním z preventivních prostředků, kterým se může exekutor chránit proti nevážně míněným nebo neuváženě podaným návrhům oprávněných. Poskytnutím zálohy vyjadřuje oprávněný přesvědčení, že exekuce jím navrhovaná bude úspěšná, a tudíž lze toto oprávnění exekutora považovat za jeden z filtrů podávaných návrhů. Ostatně k charakteru zálohy a postupu při jejím vyúčtování se vyjádřil již Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2006, str. 318, ve kterém uvedl: "Správné posouzení této otázky musí vycházet z obecného vnímání zálohy coby plnění, jež podléhá vyúčtování, a rozlišovat mezi situacemi, kdy povinnost k náhradě nákladů exekučního řízení má při zastavení exekuce (ve smyslu §52 odst. 1 ex. ř., §271 o.s.ř.) povinný a kdy oprávněný. V prvním případě tvoří oprávněným složená záloha jeho náklad (náklad oprávněného ve smyslu §87 odst. 2 ex.ř.) a náklady exekuce (§87 odst. 1 ex. ř.), jež na povinném může žádat exekutor, se tím snižují. V druhém případě je exekutorovi povinen oprávněný zaplatit na náhradě nákladů exekuce jen tu jejich část, jež složenou zálohu převyšuje."
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2007
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu