ECLI:CZ:US:2007:4.US.986.07.1
sp. zn. IV. ÚS 986/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. května 2007 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, ve věci ústavní stížnosti Mgr. I. P., zastoupené Mgr. M. P., proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007 č. j. 19 Co 18/2007-308, dle něhož "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů" a výroku V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2006 č. j. 11 C 10/2005-270, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatelka napadla v záhlaví označený výrok rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2007 č. j. 19 Co 18/2007-308, na základě jehož výrokové části byl stran merita věci jednak potvrzen výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2006 č. j. 11 C 10/2005-270 o povinnosti uzavřít přesně specifikovanou dohodu o vydání nemovitosti, a dále (oproti původního vyhovění návrhu) zamítnutím změněn týž rozsudek ve výroku o určení neplatnosti smluv tam označených. Výrok posléze uvedený odůvodnil soud odvolací blíže vyloženou argumentací, v důsledku níž vyvodil závěr, že shledat naléhavý právní zájem jako nutnou podmínku pro úspěšnost určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. v daném případě nelze. Vycházeje takto z toho, že každá ze stran byla úspěšná v jednom ze dvou žalobou uplatněných nároků, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§224 odst. 1, 2, §142 odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatelka se cítí být uvedenou aplikací práva co do náhradového výroku dotčena ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 11, čl. 36, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž argumentovala tím, že určovací žaloba byla podána pouze z opatrnosti potud, pokud by pozitivní výrok o takovéto žalobě byl pro obecné soudy nezbytným pro rozhodnutí o uložení povinnosti uzavření dohody o vydání nemovitosti. Z důvodů v naraci návrhu dále popsaných rovněž napadla i nákladový výrok soudu nalézacího, jímž jí rovněž náhrada nákladů řízení (tímto s poukazem na §150 o. s. ř.) nebyla přiznána. Na podporu své argumentace poukazovala rovněž na rozhodovací důvody obsažené v nálezech Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 a II. ÚS 146/04.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, tedy ani další odvolací instancí a již z toho důvodu není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo v tom rámci zasaženo i jiné základní právo (kupř. nálezy sp. zn. II. ÚS 259/05, I. ÚS 351/05, II. ÚS 549/06).
Posuzovaný výrok o náhradě nákladů řízení, proti němuž brojí stěžovatelka, je ve vztahu k rozhodnutí o věci samé, které ústavní stížností nenapadá, již z povahy věci výrokem akcesorickým. Nutno zdůraznit, že odvolací soud jej odůvodnil způsobem, jež se pohybuje v rámci argumentačního pole ustanovením §142 odst. 2 o. s. ř. vymezeným, přičemž alternativa stěžovatelkou předložená, dle níž v úvahu může přicházet ohledně náhradového přísudku (posouzením v rámci jurisdikce obecných soudů) i ústavně akceptovatelné řešení jiné, sama o sobě důvod pro ingerenci Ústavního soudu nezakládá. Dlužno pro úplnost konstatovat, že skutkové a právní okolnosti rozhodované v nálezech, na něž stěžovatelka poukazuje, její situaci jakkoliv připodobnit nelze (stran věci sp. zn. II. ÚS 598/2000 jednalo se o zjevně nesprávnou aplikaci §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jež na ni z hlediska subsumpčního nedopadal; případ rozhodovaný pod sp. zn. II. ÚS 146/06 spočíval v tom, že obecný soud v rozporu se zřejmým obsahem spisu na podporu závěru jím vysloveného konstatoval, že žádné náklady v řízení stěžovateli nevznikly; v obou případech, jak patrno, šlo o extrémní excesy při aplikaci práva přesahující takto do ústavněprávní roviny).
V důsledku uvedeného byl návrh stěžovatelky z pohledu ústavních kautel shledán zjevně neopodstatněným, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. [Ohledně napadeného výroku nalézacího soudu toliko potom konstatuje se, že ve shodě se zákonným příkazem (§224 odst. 2 o. s. ř.) o jeho předmětu (nově) rozhodoval soud odvolací výrokem uvedeným v záhlaví tohoto usnesení.]
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 16. května 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu Ústavního soudu