ECLI:CZ:US:2007:4.US.993.07.1
sp. zn. IV. ÚS 993/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Pavla Rychetského a Vlasty Formánkové, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem AK Brno, Příkop 8, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2007, sp. zn. 70 Nt 3524/2007, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2007, sp. zn. 9 To 167/2007, spolu s návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti mimo stanovené pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou dne 19. dubna 2007 v zákonné lhůtě [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem (§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], napadl stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů o vzetí do vazby s tvrzením, že pro rozhodování o omezení jeho osobní svobody nebyly splněny předpoklady stanovené v §68 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatel navrhl Ústavnímu soudu přednostní projednání jeho věci, dle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, vzhledem k tomu, že je vazebně stíhán.
Stěžovatel zdůraznil, že ačkoli učinil prohlášení, z něhož vyplývá, že neovládá český jazyk, orgány činné v trestním řízení při rozhodování o vazbě mu právo na tlumočníka upřely, a to na základě subjektivního dojmu, že český jazyk ovládá, že jde o občana ČR, který se zde narodil a má, byť neúplné, školní vzdělání. Ač výslovně požádal o písemný překlad usnesení o zahájení trestního stíhání do rómského jazyka, jeho žádosti bylo vyhověno teprve 11. dubna 2007, při rozhodování o vzetí do vazby nebyl mu tudíž tento překlad ještě doručen a nebylo tedy řádně zahájeno trestní stíhání.
Dle názoru stěžovatele byla postupem obecných soudů porušena jeho základní práva zaručená čl. 3 odst.1, čl. 24, čl. 25 a čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vztahující se k právům národnostních a etnických menšin, a to tím, že tato práva nebyla ze strany obecných soudů vůbec respektována a nebyla stěžovateli z důvodu příslušnosti k národnostní menšině poskytnuta patřičná ochrana jeho práv. Uvedený postup je v rozporu s ustanoveními trestního řádu, i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských právech. (dále jen "Úmluva"), podle kterého každý, který je obviněn z trestného činu, má právo být neprodleně a v jazyce jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.
II.
Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 10 Nt 3524/2007 a spisu Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, Pracovní tým RETEA, ČTS: PMJ 580/OK/13/2005, bylo zjištěno následující :
Usnesením Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, Pracovní tým RETEA, ČTS: PMJ 580/OK/13/2005 ze dne 11. února 2007, bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin krádeže dle §247 odst.1, odst. 3, písm. a), b) tr. zákona spáchaný ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 tr. zákona s dalšími šesti obviněnými. Překlad tohoto rozhodnutí do rómštiny byl stěžovateli doručen dne 11. dubna 2007.
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2007, sp. zn. 70 Nt 3524/2007, bylo rozhodnuto, že se podle §68 odst. 1 tr. řádu stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr. řádu. Proti tomuto usnesení stěžovatel podal stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2007, sp. zn. 9 To 167/2007, zamítnuta.
Dne 20. dubna 2007 požádal stěžovatel Městský soud v Brně, aby mu byl doručen písemný překlad rozhodnutí o jeho vzetí do vazby ze dne 13. února 2007, sp. zn. 70 Nt 3524/2007, do jazyka rómského. Této žádosti Městský soud v Brně vyhověl.
III.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud již judikoval, základní práva a svobody v oblasti podústavního práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem podústavního práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. díl, str. 235; nález sp. zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 34, vydání 1, Praha 1995, I. díl, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů v posuzované věci nepředstavoval porušení kogentní normy podústavního práva a v konečném důsledku i porušení některého z ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Přesto, že stěžovatel je českým státním příslušníkem, je však rómské národnosti, v předmětné věci přicházela v úvahu aplikace ustanovení §28 tr. řádu, podle kterého je obviněnému, který využije právo uvedené v §2 odst. 14 tr. řádu, tj. prohlásí-li, že "neovládá český jazyk", nutno přeložit mimo jiné usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení o vazbě a je třeba přibrat ve věci tlumočníka. Uvedené ustanovení podle Ústavního soudu ovšem nelze interpretovat tak, že pokud usnesení o zahájení trestního stíhání není přeloženo obviněnému do jeho mateřského jazyka nebo do jazyka, o kterém prohlásí, že ho ovládá, nedošlo k zahájení trestního stíhání a nelze proti obviněnému použít všech zákonných procesních prostředků, včetně možnosti jeho vzetí do vazby. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle §2 odst. 14 tr. řádu orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce.
Zásady obsažené v §2 odst. 14 tr. řádu je nutno vykládat tak, že právní důsledky spojené s provedením určitého úkonu orgánem činným v trestním řízení nastávají vyhotovením určitého rozhodnutí v úředním jazyce, to je v češtině. Věta druhá ustanovení §2 odst. 14 tr. řádu pak představuje provedení čl. 37 odst. 4 Listiny, kdy cílem tohoto ustanovení je, aby někdo, tedy nejen obviněný či obžalovaný, nýbrž každá osoba zúčastněná v trestním řízení, nebyl postižen na svých právech tím, že neovládá jednací jazyk orgánů činných v trestním řízení (Pl. ÚS-st. 20/05). Článek 37 odst. 4 Listiny se tedy realizuje tím, že osoba, která prohlásí, že neovládá český jazyk, může požádat, aby před orgány činnými v trestním řízení mohla používat svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. V případě obviněného a obžalovaného je tato zásada ještě rozšířena v tom, že je stanoven okruh rozhodnutí, které je nutno obviněnému nebo obžalovanému, který neovládá jednací jazyk, přeložit, pokud výslovně neuvede, že překlad nepožaduje. Uvedené ustanovení, jak již bylo naznačeno, není však možno vykládat tak, že pokud je vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání a toto není přeloženo do jazyka, o kterém obžalovaný prohlásí, že je jeho mateřským jazykem nebo do jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá, k zahájení trestního stíhání nedojde.
Zásada obsažená v §2 odst. 14 tr. řádu a v souvislosti s tím i v ustanovení §28 odst. 2, 3 tr. řádu má za následek, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže nabýt právní moci, pokud není obviněnému doručen písemný překlad tohoto rozhodnutí. Ve svých důsledcích to tedy znamená, že neznalost jednacího jazyka obviněným nemůže mít za následek, že by nedošlo k zahájení trestního stíhání, ale pouze to, že usnesení o zahájení trestního stíhání nenabude právní moci a teprve doručením písemného překladu předmětného usnesení započne běh lhůty k podání opravného prostředku. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ústavní stížností nenapadl usnesení o zahájení trestního stíhání, není toto rozhodnutí předmětem přezkumu řízení před Ústavním soudem.
Pokud se týká námitky stěžovatele ohledně zkrácení obviněného na jeho právech na obhajobu, je třeba zdůraznit, že ani v případech, kdy není pořizován překlad usnesení o zahájení trestního stíhání, možnost provádění úkonů orgány činnými v trestním řízení po zahájení trestního stíhání není vázána na právní moc usnesení o zahájení trestního stíhání. Postačí, pokud je v souladu se zákonem vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy orgány činné v trestním řízení od tohoto okamžiku mohou provádět takové úkony trestního řízení, které jsou vázány na zahájení trestního stíhání (např. vzetí do vazby, výslech obviněného apod.), aniž by se muselo vyčkávat právní moci usnesení o zahájení trestního stíhání. Tím je zachována procesní rovnost osob, které neovládají český jazyk, s ostatními obviněnými.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů při rozhodování o jeho vzetí do vazby, kdy namítá, že ve věci nebylo řádně rozhodnuto o zahájení trestního stíhání. Pokud se týká otázky zachování práva obviněného na obhajobu v souvislosti s překladem usnesení o zahájení trestního stíhání a tedy znalost, pro jaký skutek je obviněný stíhán a jaký je v tomto skutku spatřován trestný čin, je třeba uvést, že orgány činné v trestním řízení provádějí potřebné úkony trestního řízení nevyčkávajíce toho, zda obviněný podá stížnost či nikoliv. Pokud pak provádějí následné úkony, u nichž je z jakýchkoliv důvodů přítomen obviněný, který neovládá český jazyk, musí být obviněný vždy poučen o svých právech, mimo jiné i o tom, že je oprávněn před orgány činnými v trestním řízení používat svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá. Pouze za situace, kdy obviněný využije právo uvedené v §2 odst. 14 tr. ř., je následně přibrán tlumočník, aby orgány činné v trestním řízení mohly s obviněným v rámci provádění úkonů vůbec komunikovat. Pokud je obviněný vyslýchán, ať již k otázce vazby či k trestné činnosti, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání, sice po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak před doručením překladu, musí mu vyslýchající podle §91 odst. 1 tr. ř. objasnit podstatu sděleného obvinění a poučit ho o jeho právech, a to za přítomnosti tlumočníka. Tím také musí být logicky obviněný seznámen s tím, pro jaké jednání je stíhán a jaký trestný čin je ve skutku spatřován, jinak by ani nemohl vypovídat a být vyslýchán způsobem podle §§92 až 95 tr. ř. Naopak, není-li tlumočník přítomen, logicky nemohou orgány činné v trestním řízení s obviněným komunikovat a tedy, pokud v takovémto případě obviněný není, jak je výše uvedeno, seznámen s podstatou sděleného obvinění, stejně nemůže být úkon proveden [srov. též čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy].
V posuzované věci byl stěžovatel po zadržení podle §76 odst. 1 tr. řádu dne 11. února 2027 jako osoba podezřelá policejním orgánem vyslechnut ve smyslu ustanovení §76 odst. 3 tr. řádu, před kterýmžto výslechem byl řádně poučen o všech svých právech, včetně práva vyplývajícího z ustanovení §2 odst. 14 tr. řádu. Stěžovatel svým podpisem potvrdil, že mu byl obsah poučení obsažený na č.l. 3 a 4 protokolu o výslechu policejním orgánem slovem tlumočen a toto poučení mu bylo předloženo k přečtení, že poučení porozuměl a nežádá bližšího vysvětlení. Dále mu bylo policejním orgánem sděleno, že je podezřelý ze spáchání trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona a podrobně byl seznámen s tím, v jakém jednání je tento trestný čin spatřován. Stěžovatel č. l. 6 a 7 protokolu o výslechu, na kterých jsou zaprotokolovány skutkové okolnosti jednotlivých útoků naplňujících podezření ze spáchání uvedeného trestného činu, odmítl podepsat, ale výlučně s odůvodněním, že výslechu není přítomen obhájce, kterého si hodlal zvolit a jehož přítomnost nebylo možno zajistit. Ze stejného důvodu odmítl stěžovatel s odkazem na ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. vypovídat. V žádném případě nevznesl námitku, že nerozumí českému jazyku a prohlášení ve smyslu ustanovení §2 odst. 14 tr. řádu neučinil. Žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel ovládá český jazyk, proto v tomto stadiu trestního řízení nevznikly.
Dne 12. února 2007 stěžovatel v přítomnosti obhájce převzal shora citované usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. řádu, a to pouze s poznámkou "obsahu" neporozuměl. Při výslechu v postavení obviněného téhož dne požádal stěžovatel o přetlumočení usnesení o zahájení trestního stíhání s tím, aby výslech byl veden v jeho "rodném jazyce", prohlášení ve smyslu ustanovení §2 odst. 14 tr. řádu, že neovládá český jazyk, event. tomuto jazyku nerozumí, však rovněž neučinil, a to za situace, kdy se vždy před svým vyjádřením radil s obhájcem. K žádosti stěžovatele mu byl dne 11. dubna 2007 doručen písemný překlad usnesení podle §160 odst. 1 tr. řádu do rómského jazyka.
Při výpovědi před Městským soudem v Brně dne 13. února 2007, kdy bylo rozhodováno o návrhu na vzetí stěžovatele do vazby, tento odmítl se k věci vyjádřit s tím, že žádá o tlumočníka, ale toliko s odůvodněním, že jeho mateřština je rómský jazyk. Ani v tomto stadiu trestního řízení stěžovatel neučinil prohlášení ve smyslu ustanovení §2 odst. 14 tr. řádu, naopak uvedl, že "má české základy, narodil se v Brně a chodil do školy 6 let".
Stěžovatel byl po svém zadržení podrobně poučen o svých právech, a to včetně práva vyplývajícího z §2 odst. 14 tr. řádu, svým podpisem potvrdil, že tomuto poučení porozuměl, byl seznámen s tím, z jakého trestného činu je podezřelý a jaké jednání má skutkovou podstatu trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákona naplňovat. Z komunikace mezi ním a orgány činnými v trestním řízení vyplynulo, že český jazyk ovládá. Stěžovatel je občanem České republiky, zde se narodil, navštěvoval školu vedenou v českém jazyce. Žádné důvodné pochybnosti o tom, že stěžovatel rozumí řízení vedeném v českém jazyce, tudíž nevznikly a stěžovatel také v žádném ze svých vyjádření - a to dvakráte po poradě se svým obhájcem - neuvedl, že "neovládá český jazyk" či nerozumí "českému jazyku". Ústavní soud proto dospěl k závěru, že v době, kdy obecné soudy rozhodovaly o vzetí stěžovatele do vazby, bylo řádně zahájeno jeho trestní stíhání a stěžovatel byl seznámen s tím, pro jaký trestný čin je stíhán a v jakém jednání je tento trestný čin spatřován. Žádosti stěžovatele o přítomnost tlumočníka při jednání před obecnými soudy a o překlady rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení se jeví jako účelové. Skutečnost, že i za tohoto stavu orgány činné v trestním řízení žádostem stěžovatele o přetlumočení usnesení o zahájení trestního stíhání a rozhodnutí o jeho vzetí do vazby následně vyhověly, přibraly ve věci tlumočníka a písemný překlad těchto rozhodnutí do rómštiny mu následně doručily, nemá na tento závěr vliv.
Z uvedeného vyplývá, že námitka stěžovatele, že nebylo v jeho věci zahájeno trestního stíhání a přesto bylo obecnými soudy rozhodováno o omezení jeho osobní svobody, je neopodstatněná. Rovněž tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na obhajobu či jiného práva garantovaného Listinou či Úmluvou tím, že při rozhodování obecných soudů o omezení jeho osobní svobody nebyl přítomen tlumočník, neboť - jak konstatoval i Krajský soud v Brně v rozhodnutí o zamítnutí stížnosti stěžovatele - z komunikace se stěžovatelem vyplynulo, že český jazyk ovládá.
Na základě vyložených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, rozhodl tak, že ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, když pro postup dle §39 zákona nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. června 2007
Michaela Židlická v. r.
předsedkyně senátu