ECLI:CZ:US:2008:1.US.174.07.1
sp. zn. I. ÚS 174/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky ATIK, s. r. o., se sídlem Jílové u Prahy, Tyršova 306, zastoupené JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze, Nad Šutkou 1811/12, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2006, č. j. 35 Co 561/2006-85, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Městský soud v Praze interpretoval v její věci nesprávně ustanovení §47 odst. 4 zák. č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), které upravuje doručování písemností právnickým osobám. Stěžovatelka má za to, že jí nebyl řádně doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2002, č. j. 17 C 222/2002 - 42, neboť soud jej stejně jako ostatní písemnosti v dané věci doručoval pouze na adresu sídla stěžovatelky zapsaného v obchodním rejstříku, na které se stěžovatelka nezdržovala, a nikoli jednateli stěžovatelky, jak ustanovení §47 odst. 4 o. s. ř. soudu ukládá. Dle názoru stěžovatelky (na rozdíl od právního závěru soudu uvedeného v odůvodnění napadeného usnesení) z ustanovení §47 odst. 4 o. s. ř. nelze dovodit, že by vědomí soudu o oprávnění určité fyzické osoby jednat za právnickou osobu muselo být v řízení projeveno dle §21 odst. 5 o. s. ř. V případě, kdy je doručováno na adresu sídla právnické osoby, na které se již nezdržuje, se totiž právnická osoba nemůže o probíhajícím řízení dozvědět, a tudíž ona fyzická osoba oprávněná za tuto právnickou osobu jednat nemůže toto své oprávnění projevit. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na důvodovou zprávu k novele občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., ze které lze dovodit, že úmyslem zákonodárce bylo, aby byly učiněny veškeré možné kroky směřující k posílení potřebné právní jistoty a vedení spravedlivého procesu. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výpis z obchodního rejstříku pořízený samotným soudem není skutečností, která by zakládala vědomost soudu o oprávnění fyzické osoby jednat za právnickou osobu. Stěžovatelka má za to, že takový výpis z obchodního rejstříku, bez ohledu na to, zda je pořízen soudem nebo založen do spisu některým z účastníků, je obsahem soudního spisu. Stěžovatelka také upozorňuje, že vědomost o oprávnění určité fyzické osoby jednat za stěžovatelku vyplývá také z jiných písemností založených v soudním spise, soudce je přitom povinen před vydáním rozhodnutí přečíst veškeré listiny založené ve spise a vycházet z nich. V dané věci se tak nestalo, a proto dle stěžovatelky bylo v důsledku doručování v rozporu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, neboť jí byla odňata možnost jednat před soudem a uplatnit tak své námitky proti žalobnímu návrhu, což vedlo k nařízení exekuce na základě nepravomocného a nevykonatelného rozsudku.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 5 Nc 1652/2003, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2003, č. j. 5 Nc 1652/2003-11, byla dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2002, č. j. 17 C 222/2002 - 42, nařízena exekuce k uspokojení pohledávky společnosti Kiss Morava, s. r. o., se sídlem Ostrava, Starobělská 13 a stěžovatelce bylo uloženo, že po doručení usnesení nesmí nakládat se svým majetkem s výjimkou běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb a udržování správy majetku. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala, že rozhodnutí, které má být vykonáno, nenabylo dosud právní moci, neboť jí nebylo řádně doručeno. Soud dle stěžovatelky neměl doručovat rozsudek pouze na adresu jejího sídla, když se odstěhovala bez udání adresy, nýbrž se měl ve smyslu §47 odst. 4 o. s. ř. pokusit doručit písemnost jednateli stěžovatelky. Odvolací soud napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně doručoval písemnost na adresu rejstříkového sídla stěžovatelky, neboť mu z obsahu spisu nebyla známa žádná fyzická osoba oprávněná za stěžovatelku jednat.
Ústavní soud si za účelem posouzení námitek stěžovatelky, které směřují do postupu soudu v nalézacím řízení, vyžádal také spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 17 C 222/2002. Z tohoto spisu bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 23. 12. 2002, č. j. 17 C 222/2002 - 42, bylo stěžovatelce uloženo zaplatit společnosti Kiss Morava, s. r. o., se sídlem Ostrava, Starobělská 13 částku 12.779,- Kč s příslušenstvím a na nákladech řízení částku 7.245,- Kč. Tento rozsudek byl stěžovatelce doručován na adresu jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku dvakrát, a to dne 6. 3. 2003 a 26. 3. 2003. V obou případech se písemnost vrátila jako nedoručená s označením, že se adresát odstěhoval bez udání adresy. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dne 18. 11. 2004 odvolání, které bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 7. 2005, č. j. 17 C 22/2002 - 61, jako opožděné odmítnuto. Již v tomto rozhodnutí se soud k námitce stěžovatelky zabýval otázkou správnosti postupu soudu při doručování odvoláním napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že ve smyslu §21 odst. 1 písm. a) o. s. ř. za právnickou osobu jedná statutární orgán, čímž je dle soudu míněno aktivní vystupování či působení statutárního orgánu v řízení. Dále soud zdůraznil, že nebylo ve věci rozhodováno rozsudkem pro uznání, jak se mylně domnívala stěžovatelka, nýbrž běžným rozsudkem s prováděním dokazování a se skutkovými a právními závěry. Stěžovatelka napadla citované usnesení odvoláním, ve kterém namítala, že zákon hovoří o osobě, která je za právnickou osobu oprávněna jednat, nikoli jedná, jak dovodil soud prvního stupně a dále uvedla, že ani jeden z jednatelů stěžovatelky nemohl v řízení aktivně jednat, poněvadž se o probíhajícím řízení nedozvěděl. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2006, č. j. 35 Co 570/2006 - 73, bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno s odůvodněním, že Obvodní soud pro Prahu 2 doručoval rozsudek tamního soudu ze dne 23. 12. 2002, č. j. 17 C 222/2002 - 42, v souladu s ustanovením §47 odst. 4 o. s. ř., neboť z obsahu spisu nebyly soudu známy žádné údaje o osobách, které by byly za stěžovatelku oprávněny jednat ve smyslu ustanovení §21 o. s. ř., přičemž výpis z obchodního rejstříku, který si soud sám pořídil, takovým prokázáním oprávnění fyzické osoby jednat za právnickou osobu není, soud tedy postupoval správně, pokud odvolání stěžovatelky pro opožděnost zamítl podle §208 odst. 1 o. s. ř. Toto usnesení Městského soudu v Praze (ze dne 11. 12 2006, č. j. 35 Co 570/2006 - 73) napadla stěžovatelka ústavní stížností, která je projednávána Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 367/07.
Z výše uvedeného je zřejmé, že k odvolání stěžovatelky se zabývaly námitkou nesprávného postupu Obvodního soudu pro Prahu 2 při doručování rozsudku ze dne 23. 12. 2002, č. j. 17 C 222/2002 - 42, obecné soudy opakovaně, a to v nalézacím řízení ve výše uvedených usneseních Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 7. 2005, č. j. 17 C 22/2002 - 61, a Městského soudu v Praze ze dne 11. 12 2006, č. j. 35 Co 570/2006 - 73, a dále v řízení exekučním, ve kterém je soud povinen zkoumat, zda je exekuční titul vykonatelný, v ústavní stížností napadeném usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2006, č. j. 35 Co 561/2006-85, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2003, č. j. 5 Nc 1652/2003 - 11, o nařízení exekuce.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že ke stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy jednoduchého práva, obecnými soudy, neboť má stěžovatelka za to, že obecné soudy v její věci nesprávně aplikovaly ustanovení občanského soudního řádu upravující doručování písemností. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se shodují s námitkami uplatněnými již před odvolacím soudem, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem občanský soudní řád, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Dle ustanovení §47 odst. 4 o. s. ř. platného ke dni doručování rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2002, sp. zn. 17 C 222/2002-42, platilo, že nepodaří-li se písemnost doručit na adresu sídla právnické osoby, případně na jinou adresu, kterou sdělila soudu, proto, že se právnická osoba v místě doručování nezdržuje a jiná její adresa není soudu známa, písemnost určená této právnické osobě se doručí fyzické osobě, o níž je soudu podle obsahu spisu známo, že je oprávněna za ni před soudem jednat (§21); při tomto doručování se postupuje obdobně podle §46. Jestliže písemnost nebyla doručena ani tímto způsobem a jestliže se nepodaří písemnost odevzdat právnické osobě ani při dalším pokusu o doručení na adresu jejího sídla uvedenou v obchodním či jiném rejstříku a jiná její adresa není soudu známa, považuje se den vrácení nedoručené zásilky soudu za den doručení, i když se o něm adresát nedozvěděl. Městský soud v Praze interpretoval toto ustanovení ve věci stěžovatelky tak, že vědomí soudu o oprávnění určité fyzické osoby jednat za právnickou osobu muselo být v řízení projeveno dle §21 odst. 5 o. s. ř, podle kterého každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat, přičemž v téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že v otázce vědomosti soudu o oprávnění fyzické osoby jednat za právnickou osobu vycházel Městský soud v Praze také z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2524/2004. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že "... nevyplývá-li z řízení osvědčení skutečnosti, že fyzická osoba, která o sobě tvrdí nebo o níž je tvrzeno, že je nositelkou oprávnění jednat za právnickou osobu, nesmí soud s takovou fyzickou osobou zacházet z úřední povinnosti jako s osobou, které se má doručovat písemnost určená právnické osobě. ... Nejsou-li dány zákonné - i logické - podmínky (není známa jiná adresa právnické osoby nebo není známa oprávněná fyzická osoba, a ta jen podle obsahu spisu), doručuje soud podle citovaného ustanovení opakovaně na rejstříkovou adresu sídla právnické osoby aniž by měl pátrat po jiných adresách sídel či po existenci fyzických osob oprávněných jednat za právnickou osobu. Tomuto zužujícímu výkladu předpokladů postupu soudu při doručování právnické osobě, která se v místě doručení do rejstříkového sídla nezdržuje, nasvědčuje i historický vývoj právní úpravy, jež po - toliko dočasném - konstituování možnosti tohoto způsobu doručování (fyzickým osobám) novelou o.s.ř. provedenou zák. č. 30/2000 Sb. později od této úpravy pro její zjevnou nepraktičnost ustoupila (viz §47 o.s.ř. ve znění zák. č. 555/2004 Sb.)." Městský soud v Praze poté, co ověřil, že soud prvního stupně doručoval rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 12. 2002, sp. zn. 17 C 222/2002 - 42, v souladu s ustanovením §47 odst. 4 o. s. ř., konstatoval, že exekuční titul (cit. rozsudek) nabyl právní moci dne 16. 4. 2003, neboť stěžovatelka podala odvolání na poštu až dne 16. 11. 2004, tedy po marném uplynutí odvolací lhůty.
Ústavní soud nemá shora uvedenému závěru Městského soudu v Praze z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem, své rozhodnutí pak v napadeném rozsudku řádně a srozumitelně odůvodnil, včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že za situace, kdy je písemnost od počátku doručována na adresu sídla právnické osoby, na které se právnická osoba nezdržuje, nemůže se tato právnická osoba o probíhajícím soudním řízení dozvědět a ani fyzická osoba oprávněná za tuto právnickou osobu jednat toto své oprávnění projevit, Ústavní soud upozorňuje, že do této situace se stěžovatelka dostala vlastním zaviněním, když z obsahu vyžádaných soudních spisů vyplývá, že se minimálně v období ode dne 20. 5. 2002 do 26. 3. 2003, tedy téměř rok, nenacházela na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku, přičemž si nezajistila po tuto dobu přebírání doručovaných písemností (stěžovatelce byl na adresu jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku doručován nejdříve platební rozkaz Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25 4. 2002, č. j. 7 Ro 314/2002 - 31, a to dne 20. 5. 2002 a poté dne 25. 6. 2002, v obou případech se písemnost vrátila jako nedoručená s označením, že adresát se odstěhoval bez udání adresy, poté byl stěžovatelce doručován rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, ze dne 23. 12. 2002, č. j. 17 C 222/2002 - 42, opět na adresu jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku, a to dne 6. 3. 2003 a 26. 3. 2003, také v těchto případech se písemnost vrátila jako nedoručená s označením, že adresát se odstěhoval bez udání adresy). K námitce stěžovatelky, která nesouhlasí se závěrem Městského soudu v Praze, že výpis z obchodního rejstříku pořízený samotným soudem není skutečností, která by zakládala vědomost soudu o oprávnění fyzické osoby jednat za právnickou osobu, Ústavní soud má zato, že není úkolem obecných soudů, aby z vlastní iniciativy vyhledávaly osoby oprávněné jednat za právnickou osobu, která se nezdržuje na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku, v této souvislosti v podrobnostech odkazuje na výše cit. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2524/2004, s jehož závěry se ztotožňuje, a ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že "zákon ve vztahu k fyzickým osobám nic takového neuvádí - naopak, soud jim má doručovat jen tehdy, je-li mu podle obsahu spisu známo, že jsou oprávněny jednat za právnickou osobu za podmínek §21 o.s.ř.; zde tedy v soudním spise založený (kýmkoliv a z jakéhokoliv důvodu) výpis z obchodního rejstříku sehrává významnou roli jen tehdy, jestliže jím takové osoby samy osvědčují (ve smyslu odst. 5 ) své vlastní oprávnění". Pokud je v ústavní stížnosti namítáno, že vědomost o oprávnění určité fyzické osoby jednat za stěžovatelku vyplývá také z jiných (stěžovatelkou nespecifikovaných) písemností založených v soudním spise, ve kterých je uvedeno jméno jednatele stěžovatelky, Ústavní soud existenci takových listin ve vyžádaném soudním materiálu nezjistil.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu