ECLI:CZ:US:2008:1.US.1870.08.1
sp. zn. I. ÚS 1870/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Z. V., zastoupeného Mgr. Petrem Poláchem, advokátem se sídlem v Blansku, Bezručova 52, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 4 Ads 34/2007-297, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 42 Cad 63/2006-16,7 a proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 12. 2005, č. 440 520 472, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Podáním ze dne 23. 9. 2008 rozšířil svou ústavní stížnost tak, že navrhuje také zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2007, č. j. 42 Cad 63/2006-167 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 12. 2005, č. 440 520 472.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že Krajský soud v Praze se v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nezabýval celou řadou stěžovatelem v žalobě vznesených námitek, aniž tuto skutečnost odůvodnil. Krajský soud v Praze také pochybil tím, že odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy s odůvodněním, že nejsou pro věc relevantní. Tím byl stěžovatel zkrácen na svých právech účastníka řízení a na svém ústavně zaručeném právu na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno prokázat svá skutková tvrzení. Výše uvedené skutečnosti stěžovatel namítal také v kasační stížnosti, která však byla zamítnuta. Také rozhodnutím o kasační stížnosti tedy bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší správní soud měl dle stěžovatele napravit výše uvedená pochybení Krajského soudu v Praze tím, že by jeho rozhodnutí zrušil. Stěžovatel doplnil svou ústavní stížnost celou řadou obsahově nesrozumitelných podání, ze kterých však vyplývá, že setrvává na svém stanovisku ohledně porušení jeho práv napadenými rozhodnutími a těmto rozhodnutím předcházejícími řízeními.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 42 Cad 63/2006, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozhodnutím ze dne 30. 12. 2005, č. 440 520 472 přiznala Česká správa sociálního zabezpečení stěžovateli od 20. 11. 2005 starobní důchod podle ustanovení §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. v platném znění ve výši 8414 Kč měsíčně. Podle nařízení vlády č. 412/2005 Sb. byla od ledna 2006 zvýšena procentní výměra starobního důchodu na 7295 a základní výměra na 1470 Kč, celkem tedy stěžovateli náleželo 8765 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, v níž rozhodnutí označil jako svévolné a libovolné. Dovolával se porušení jednotlivých ustanovení správního řádu, především namítal, že mu bylo odepřeno právo nahlížet do spisu, konkrétně, že nemohl nahlédnout do evidenčních listů důchodového pojištění v letech 1962 až 1995. Dále namítal, že "byl vyhnán ze zaměstnání" dne 12. 3. 1992. V této souvislosti poukazoval na nesrozumitelný a nepřezkoumatelný osobní list důchodového zabezpečení. Dále poukazoval na soudní spory vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 155/89 a 7 C 8/93. Dovolával se porušení jednotlivých ustanovení Listiny základních práv a svobod. K žalobě připojil řadu xerokopií jednotlivých dokladů. Dovolával se dále výpovědi celé řady svědků. Navrhoval, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena České správě sociálního zabezpečení k dalšímu řízení. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č. j. 42 Cad 63/2006 - 167, po provedeném jednání žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které uvedl, že v žalobě a dalších podáních učiněných v průběhu řízení, která správnímu soudu doručil, namítal celou řadu pochybení žalovaného správního orgánu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Namítal, že správní soud se těmito výhradami v podstatě vůbec nezabýval a ve svém rozhodnutí pouze konstatoval, že rozhodnutí je správné. Vyslovil názor, že právem správního soudu je žalobu zamítnout, avšak pokud vytýkal postupu žalovaného správního orgánu jednotlivá pochybení, pak bylo povinností soudu tyto výtky projednat. Pokud by soud měl na vytýkaná pochybení jiný právní názor, pak se jimi v odůvodnění rozsudku musí vypořádat a konkrétně uvést, proč se s jednotlivými konkrétními výtkami neztotožňuje. Dále namítal, že v žalobě a v průběhu řízení navrhoval provedení celé řady důkazů, kterými chtěl prokázat skutečnosti ohledně nesprávného postupu České správy sociálního zabezpečení. Kasační stížnost byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 4. 2008, č. j. 4 Ads 34/2007-297, zamítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Z obsahu ústavní stížnosti je však naopak zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86, str. 25 a další). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud v tomto směru není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 156, str. 401 a další). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu (s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení) pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jí bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127, str. 95, sp. zn. IV. ÚS 239/03, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 31, č. 129. str. 159 a další). K takovému zjištění však ve věci stěžovatele Ústavní soud nedospěl.
Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí vycházel z osobního listu důchodového pojištění ze dne 27. 12. 2005 a z obsahu správního spisu. Citoval příslušná ustanovení zákona č. 155/1995 Sb. a provedl názorně výpočet osobního vyměřovacího základu a z toho dovodil výši starobního důchodu. V odůvodnění dále uvedl, že neprovedl stěžovatelem navrhované doplnění dokazování o výslechy svědků, pracovníků mzdové účtárny a pracovníků České správy sociálního zabezpečení a dále návrhy na ohledání mzdových listů, neboť navrhované důkazy jsou pro toto řízení irelevantní. Konstatoval, že předmětem tohoto řízení je pouze přezkoumat napadené rozhodnutí a postup České správy sociálního zabezpečení, který jeho vydání předcházel. Přitom platí předpoklad správnosti evidenčních podkladů založených ve správním spise, pokud není prokázán opak. K namítané nesprávnosti evidenčních listů důchodového zabezpečení, z nichž Česká správa sociálního zabezpečení vycházela při výpočtu důchodu, soud uvedl, že jde o listinné důkazy, které nevzbuzují pochybnosti o správnosti, a je tedy třeba respektovat, co je v nich uvedeno, pokud není prokázán opak. Soud uzavřel, že pokud Česká správa sociálního zabezpečení napadeným rozhodnutím přiznala stěžovateli starobní důchod podle dokladů, které měla k dispozici a u nichž právně předepsaným způsobem nebyla prokázána jejich neplatnost, pak byl její postup správný a v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud pak v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí uvedl, že napadený rozsudek krajského soudu sice není zcela vyčerpávající, avšak v každém případě ho lze považovat za rozsudek přezkoumatelný, neboť se vypořádal se základními námitkami uplatněnými stěžovatelem proti postupu České správy sociálního zabezpečení a napadené rozhodnutí žalované v podstatě přezkoumal v celém rozsahu, tedy i nad rámec námitek, které stěžovatel uplatnil. Za této situace tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé). Nejvyšší správní soud pak na základě dokazování, které provedl u jednání, nedospěl ani k závěru o tom, že by byl dán důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vada řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost), neboť bylo prokázáno, že žádný další hrubý výdělek pro výpočet osobního vyměřovacího základu a výpočtového základu zatím nebyl zjištěn; Česká správa sociálního zabezpečení tedy postupovala správně, pokud vycházela z údajů v evidenčním listu důchodového pojištění jí dostupného.
Takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů o správném postupu České správy sociálního zabezpečení při stanovení výše starobního důchodu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které, jak je z výše uvedeného zřejmé, se se všemi námitkami stěžovatele, v míře odpovídající jejich konkretizaci vypořádaly způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení soudního řádu správního byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud nezjistil, že by se Krajský soud v Praze nevypořádal s námitkami, které byly předmětem žaloby (ostatně stěžovatel ani v ústavní stížnosti tyto námitky konkrétně neuvedl). Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že správní žaloba a její další doplnění, která činil stěžovatel evidentně nezastoupen advokátem, jsou obsahově nejasné a jedná se spíše o soupis navrhovaných důkazů než návrh ve smyslu §37 odst. 3 s. ř. s. Pokud má stěžovatel zato, že Krajský soud v Praze pochybil tím, že odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy s odůvodněním, že nejsou pro věc relevantní, Ústavní soud konstatuje, že takový postup nevybočuje z rámce daného ustanovením §52 odst. 1 s. ř. s., podle kterého soud rozhodne, které z navržených důkazů provede, a může provést i důkazy jiné. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 6 A 109/2000-73, podle kterého jsou předmětem dokazování v řízení před soudem vždy toliko konkrétní individuální skutečnosti, které jsou rozhodující z hlediska předmětu řízení; nerozhodné skutečnosti soud z dokazování vyloučí. Ohledně hodnocení důkazů Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů, neboť provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, vzájemně je dostatečně vyhodnotily a v odůvodnění svých rozhodnutí popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv; Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu