ECLI:CZ:US:2008:1.US.1996.08.1
sp. zn. I. ÚS 1996/08
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 5. listopadu 2008 sp. zn. I. ÚS 1996/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JMB družstvo, se sídlem Janáčkova 1331, Moravské Budějovice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008 č. j. 13 Co 560/2007-60, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba z důvodu uplatněné námitky promlčení, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územního pracoviště Brno, odboru odloučené pracoviště Znojmo, se sídlem náměstí Armády 8, Znojmo, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008 č. j. 13 Co 560/2007-60 bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2008 č. j. 13 Co 560/2007-60 se zrušuje.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požadoval jeho zrušení. V návrhu uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl dne 11. 9. 2007 rozsudkem č. j. 26 C 39/2007-41 na základě stěžovatelovy žaloby tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost k zaplacení požadované částky ve výši 9 417,60 Kč s příslušenstvím. Na základě odvolání vedlejšího účastníka městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, kdy zohlednil důvodnost námitky promlčení, kterou uplatnil vedlejší účastník, a to pokud se týká subjektivní promlčecí lhůty, s konstatováním, že tato lhůta začala běžet dne 5. 5. 2006, s poukazem na §122 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatel tvrdí, že postupem městského soudu byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně práva kodifikovaná v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž napadené rozhodnutí nectí zejména princip jednotného rozhodování, který musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. V další pasáži (č. III.) stěžovatel ocitoval dva úryvky z literárních pramenů týkajících se problematiky promlčení a posléze pokračoval v polemice s právním názorem městského soudu. Upozornil, že podle městského soudu bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím tohoto plnění a tímto okamžikem začíná běžet objektivní promlčecí lhůta a v souzené věci konstatuje její zachování, protože kupní cena byla zaplacena 30. 6. 2004 a žaloba byla podána u soudu dne 7. 12. 2006. Podle městského soudu však nebyla zachována subjektivní lhůta vzhledem k tomu, že nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 278/2004 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331)], jehož účinkem bylo zrušení ustanovení derogujícího §879c až 879e občanského zákoníku, byl publikován ve Sbírce zákonů, a tak nabyl platnosti dne 5. 5. 2004. Od této doby - dle názoru městského soudu - začala běžet promlčecí lhůta subjektivní a ta skončila dnem 5. 5. 2006. Stěžovatel je přesvědčen, že subjektivní lhůta nemohla začít běžet dříve než 1. 1. 2005, resp. 31. 12. 2004, tj. až účinností zrušení uvedených ustanovení, a jestliže byla žaloba podána dne 7. 12. 2006, byla podána ve lhůtě. Svůj názor podporuje odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3236/2007 a další rozhodnutí. Odůvodnění návrhu uzavírá tvrzením, že na popsaný případ se zcela evidentně vztahuje minimálně porušení čl. 4 odst. 3 Listiny, protože zákonné omezení základních práv, které se nepochybně týká i právní problematiky promlčení, musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky; jelikož výklad problematiky promlčení je u různých soudů odlišný, považuje vydání nálezu za naprosto nutné.
2. V průběhu řízení zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu rozsudek městského soudu ze dne 20. 8. 2008 č. j. 13 Co 81/2008-21 (pozn. týkající se obdobné problematiky), jímž byl potvrzen ve výroku o věci samé rozsudek obvodního soudu, přičemž v odůvodnění vyjádřil městský soud právní názor, že subjektivní lhůta nemohla začít běžet dříve než účinností nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331)], která nastala ke dni 1. 1. 2005, a odmítl myšlenku, že by promlčecí lhůta mohla začít běžet již v době, kdy se žalobce na základě uveřejnění zmíněného nálezu dozvěděl, že v budoucnu, až tento nález nabude účinnosti, mu vznikne vůči žalovanému určitý nárok.
3. Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Ustanovení čl. 1 Ústavy:
1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Ustanovení čl. 4 Listiny:
1) Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
2) Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") upraveny pouze zákonem.
3) Zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Ustanovení čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
4. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka.
5. Městský soud ve vyjádření zrekapituloval obsah ústavní stížnosti a odůvodnění svého rozhodnutí. Dále uvedl, že senát městského soudu měl původně na problematiku řešenou v této věci jiný právní názor než nyní obecně zastávaný. Poté, co zjistil, že judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu se již sjednotila, v další své rozhodovací praxi se jí přizpůsobil. Ústavní stížností napadený rozsudek tak představuje reziduum dřívějšího právního názoru tohoto senátu. Městský soud, uvědomuje si jeho problematičnost, ponechává rozhodnutí o ústavní stížnosti na úvaze Ústavního soudu.
6. Vedlejší účastník se ztotožnil s napadeným rozsudkem ve věci hodnocení vznesené námitky promlčení, neboť zcela koresponduje s jeho názorem. Stěžovatel mu zaplatil kupní cenu dne 1. 7. 2004, tedy v době, kdy je třeba mít za to, že z nálezu Ústavního soudu již věděl, že jde o bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy. Subjektivní promlčecí doba začala běžet dne 5. 5. 2004 a skončila dne 5. 5. 2006, nejpozději začala běžet dne 1. 7. 2004 a skončila dne 1. 7. 2006 a žaloba byla podána dne 7. 12. 2006, tj. po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty. Domnívá se, že stěžovatelova argumentace o vzniku vědomosti o bezdůvodném obohacení až účinností nálezu neobstojí. Podle vedlejšího účastníka posoudil městský soud vznesenou námitku promlčení po právní a skutkové stránce správně, proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
7. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli s vyrozuměním o možnosti zaujmout k nim stanovisko; stěžovatel v reakci na vyjádření sdělil, že na ústavní stížnosti trvá.
8. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 26 C 39/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou (podanou u místně nepříslušného soudu, posléze postoupenou obvodnímu soudu) domáhal vůči vedlejšímu účastníkovi vrácení kupní ceny 9 417,60 Kč s příslušenstvím, kterou uhradil dne 30. 6. 2004, a to na základě kupní smlouvy uzavřené dne 20. 11. 2003. Podle této kupní smlouvy kupoval pozemek v kat. úz. Tasov, jehož byl v minulosti trvalým uživatelem, ohledně kterého požádal - v souladu s tehdejší úpravou - o změnu trvalého užívání na právo vlastnické. Kupní smlouva byla uzavřena po zrušení ustanovení §879c občanského zákoníku a po nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. [nález sp. zn. Pl. ÚS 2/02 ze dne 9. 3. 2004 (N 35/32 SbNU 331)] dospěl stěžovatel k závěru, že je absolutně neplatná, tudíž je žalovaný povinen vrátit zaplacenou kupní cenu. Vedlejší účastník se stěžovatelovou argumentací nesouhlasil, kupní smlouvu považoval za platnou, neboť byla uzavřena v souladu s platnou právní úpravou, a zdůrazňoval, že žalobce dobrovolně zaplatil kupní cenu dne 1. 7. 2004, i když věděl o existenci nálezu Ústavního soudu, který byl zveřejněn dne 5. 5. 2004 (z tohoto důvodu, pro případ eventuální neplatnosti kupní smlouvy, vznesl námitku promlčení). Obvodní soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2007 č. j. 26 C 39/2007-41 žalobě vyhověl a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit požadovanou částku, včetně příslušenství. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatel se stal ze zákona vlastníkem pozemku, nemohl tak nabýt vlastnické právo kupní smlouvou, tudíž kupní smlouvu klasifikoval jako neplatnou podle §39 občanského zákoníku. Jestliže vedlejší účastník podle ní získal majetkový prospěch, vzniklo mu tak bezdůvodné obohacení, které musí vydat. Námitku promlčení neshledal obvodní soud důvodnou, protože stěžovatel se dozvěděl o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení dne 31. 12. 2004, tj. dnem, kdy byla zrušena část zákona č. 229/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, Ústavním soudem. Prvostupňový rozsudek napadl vedlejší účastník odvoláním polemizujícím s právními závěry obvodního soudu a požadujícím změnu rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta. Městský soud napadeným rozsudkem shledal odvolání důvodným a žalobu zamítl. V odůvodnění potvrdil právní závěr o neplatnosti kupní smlouvy a koncentroval se na posouzení námitky promlčení. V této souvislosti vyjádřil názor, že objektivní promlčecí doba zůstala zachována, ovšem subjektivní nikoliv. Stěžovatel zaplatil vedlejšímu účastníkovi předmětnou částku v době, kdy je třeba mít za to, že z nálezu Ústavního soudu již věděl, že jde o bezdůvodné obohacení plněním z neplatné smlouvy, subjektivní promlčecí doba začala běžet již dne 5. 5. 2004 a skončila dne 5. 5. 2006, tudíž žaloba byla podána až po jejím uplynutí; městský soud tak shledal námitku promlčení důvodnou.
9. Dle ustanovení §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od něj očekávat další objasnění věci. Stěžovatel vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání již v ústavní stížnosti, městský soud a vedlejší účastník s tímto postupem souhlasili ve svých vyjádřeních.
10. Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
11. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy bylo porušeno stěžovatelovo právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
12. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že její podstata se týká posouzení počátku běhu tzv. subjektivní promlčecí doby u práva na vydání bezdůvodného obohacení (pozn. správně je třeba uvažovat o subjektivně určeném počátku běhu promlčecí doby, neboť promlčecí doba sama o sobě nemůže mít subjektivní povahu). Tedy, námitky stěžovatele se koncentrují do nesprávné interpretace podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Ač Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Ústavní soud považuje za naprosto evidentní, že vzniklá situace, navíc umocněná rozdílnou rozhodovací praxí obecných soudů a změnou právního názoru městského soudu, spadá pod ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, tudíž by bylo především v pravomoci Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. S ohledem na výši uplatněného nároku (tzv. bagatelní částka) však stěžovatel nemá k dispozici mimořádný opravný prostředek, tudíž by mohlo být namístě poskytnout mu ochranu na úrovni ústavněprávní.
14. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu městského soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, a dospěl k závěru, že k porušení práva na ochranu majetku došlo (viz bod 11), je tudíž žádoucí poskytnout stěžovateli ústavněprávní ochranu. K zásahu do základního práva došlo takovou kardinálně nesprávnou interpretací ustanovení obč. zák. o promlčení, že by v jejím důsledku začala subjektivní promlčecí doba běžet dříve než promlčecí doba objektivní, tj. subjektivní promlčecí doba by běžela ještě před vznikem bezdůvodného obohacení. Jde tak o výklad, který je v zásadním rozporu s kogentními ustanoveními občanského zákoníku.
15. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.