ECLI:CZ:US:2008:1.US.2164.08.1
sp. zn. I. ÚS 2164/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. V., zastoupené JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, ze dne 26. 6. 2008, č. j. 60 Co 70/2008-135, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 25. 8. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Brně (dále také jen "krajský soud") vycházel při svém rozhodování z důkazů, které nikdy nebyly před soudem prvního ani druhého stupně provedeny, což je zřejmé ze skutečnosti, že v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že otec by se měl podílet na výživě nezletilých dětí částkou 5500,- Kč, ve skutečnosti však otec platí na výživu dětí částku celkem 3000,- Kč, a to od dubna 2008. Stěžovatelka má zato, že buď došlo k záměně spisu, nebo soud vycházel z již zrušeného rozhodnutí o výživě nezletilých dětí. Další námitka stěžovatelky spočívala v tvrzení, že pokud její manžel platí dětem stavební spoření, nemá tento výdaj vliv na posuzování životní úrovně manželů, neboť naspořenou částku může otec dětí po ukončení spoření kdykoli vybrat, navíc může od plateb kdykoli odstoupit. Nebyl ostatně před soudem proveden žádný důkaz o tom, že stavební spoření otec dětí skutečně uzavřel a že měsíčně předmětné částky na účet stavebního spoření všem třem dětem poukazuje. Dále stěžovatelka uvádí, že je pravdou, že otec dětí platil staršímu synovi stravenky, ale činil tak pouze tři měsíce do doby, než rozhodl ve věci soud druhého stupně, soud také nezohlednil ve svých závěrech, že strýc otce dětí mu přispívá měsíčně na inkaso částku 1.500 Kč. Stěžovatelka uzavírá, že pokud činí její příjem 12.000 Kč a jejího manžela 23.000,- Kč, není jejich hmotná a kulturní úroveň shodná. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje na skutečnost, že v její věci rozhodoval senát Krajského soudu v Brně ve složení tří mužů, kteří stěží mohou posoudit, jakým způsobem může stěžovatelka při svých malých příjmech vést domácnost se třemi malými dětmi. Výše zmíněné složení senátu se dle stěžovatelky odrazilo také ve výroku o nákladech řízení, kdy byla zcela nelogicky osobě v institutu společného jmění manželů přiznána náhrada nákladů řízení ve výši, která je pro stěžovatelku a její děti zdrojem příjmů na osm měsíců, soud přitom nezdůvodnil, proč nepoužil za dané sociální situace ustanovení §150 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zejména došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení, porušení práva stěžovatelky na zachování lidské důstojnosti a porušení zákazu diskriminace na základě pohlaví.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 36 C 345/2007, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají pro projednávanou věc následující relevantní skutečnosti. Žalobou ze dne 29. 10. 2007 se stěžovatelka domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo uloženo jejímu manželovi Z. V. přispívat na její výživu měsíčně částkou 5.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 12. 2007, č. j. 36 C 345/2007-71, ve znění opravného usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 3. 2008, č. j.36 C 345/2007-101, bylo žalobě stěžovatelky částečně vyhověno, když bylo Z. V. uloženo přispívat jí na výživu měsíčně částkou 2.500,- Kč, ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Vzhledem k poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal Z. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že se žaloba stěžovatelky i ve zbytku, tedy pokud se jedná o částku 2500,- Kč, kterou jí měl Z. V. na výživu měsíčně přispívat, zamítá. Současně bylo stěžovatelce uloženo zaplatit manželovi na nákladech řízení částku 92.344 Kč do jednoho roku od právní moci rozsudku.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Především je nutné konstatovat, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadeného soudního rozhodnutí, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelkou napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně pokládá Ústavní soud ve světle výše uvedeného za ústavně konformní, neboť neshledal v jeho postupu prvky libovůle či svévole. Krajský soud v Brně vycházel z řádně zjištěného skutkového stavu, který však zhodnotil odlišným způsobem, než jak učinil soud prvního stupně, když po zhodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně a na základě vlastního provedeného dokazování dospěl k závěru, že při zjištěných příjmech obou účastníků a jejich vyživovací povinnosti ke třem nezletilým dětem je hmotná a kulturní úroveň obou účastníků přibližně stejná. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud vycházel z měsíčního čistého příjmu stěžovatelky okolo 12.000 Kč a z měsíčního čistého příjmu manžela stěžovatelky Z. V. okolo 23.000 Kč, s přihlédnutím ke skutečnosti, že Z. V. platí měsíčně náklady spojené s užíváním domu ve výši 6500,- Kč měsíčně, přispívá na výživu nezletilých dětí celkem 3000,- měsíčně a ve prospěch nezletilých dětí na stavební spoření platí částku 4700 Kč měsíčně. Odvolací soud také vzal při svém rozhodování v úvahu, že Z. V. bylo od ledna 2008 odňato vyplácení příspěvků na děti, zatímco stěžovatelka je na základě předběžného opatření o svěření nezletilých dětí do její výchovy od května 2008 daňově zvýhodněna. Ohledně hodnocení důkazů pak poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci, jak bylo výše vyloženo, shledán nebyl.
Pokud v ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku nesprávně uvedl, že otec dětí by se měl podílet na výživě nezletilých dětí částkou 5500,- Kč, je zřejmé, že odvolací soud neměl na mysli, že otec dětí měsíčně takovou částkou stěžovatelce na výživu dětí přispívá, naopak na straně 3 rozsudku poslední odstavec se uvádí, že "na základě předběžného opatření byly nezletilé děti svěřeny do výchovy žalobkyně a žalovaný byl zavázán přispívat na výživu nezletilých dětí celkem částku 3000,-- Kč měsíčně." K námitce stěžovatelky, že pokud otec platí dětem stavební spoření, nemá tento výdaj vliv na posuzování životní úrovně manželů, Ústavní soud konstatuje, že skutečnost, že otec měsíčně přispívá svým nezletilým dětem na stavební spoření, vzal při svém rozhodování v úvahu již soud prvního stupně, přičemž stěžovatelka proti tomu ničeho nenamítala. Pokud stěžovatelka tvrdí, že nebyl proveden žádný důkaz o tom, zda stavební spoření otec dětí skutečně uzavřel a zda měsíčně předmětné částky na účet stavebního spoření nezletilým dětem poukazuje, Ústavní soud konstatuje, že návrh na provedení dokazování v tomto smyslu stěžovatelka v průběhu řízení před soudem prvního ani druhého stupně nevznesla, naopak výslovně při ústním jednání před soudem prvního i druhého stupně uvedla, že nemá další návrhy na doplnění dokazování (č. l. 69 a 127 spisu), nelze tedy v neprovedení takového důkazu spatřovat pochybení obecného soudu, neboť podle 120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení, soud přitom rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Výše uvedené platí i pro námitku stěžovatelky, že odvolací soud také nezohlednil ve svých závěrech, že strýc otce dětí mu přispívá měsíčně na inkaso částku 1.500 Kč, také tuto námitku měla stěžovatelka uplatnit v řízení před odvolacím soudem, nikoli až před soudem ústavním. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že otec dětí platil staršímu synovi stravenky pouze tři měsíce, tedy do doby, než rozhodl ve věci soud druhého stupně, je zřejmé, že se touto námitkou, která se vztahuje k okolnostem, které nastaly po vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nemůže zabývat. Ústavní soud tedy neshledal, s ohledem na argumenty stěžovatelky k této části rozhodnutí se vztahující, žádný důvod, pro který by bylo možno výrok I. odvolacího soudu považovat za protiústavní.
Druhý okruh námitek stěžovatelky směřoval proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Ani těmto námitkám stěžovatelky, zejména tvrzení, že měl odvolací soud aplikovat v její věci §150 o. s. ř., Ústavní soud nepřisvědčil. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Proto Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení - tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné - postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo, např. právo na rovnost účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 800/06 ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 198/07 ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 607/04 ze dne 16. 2. 2006 a další). Otázka nákladů řízení tak může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících řízení. Takové pochybení ze strany Krajského soudu v Brně však Ústavní soud neshledal. Ve svém nálezu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, taktéž ve sporu o výživném manželky, Ústavní soud konstatoval, že "obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s .ř., zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému." V citovaném nálezu Ústavní soud dospěl rovněž k závěru, že "zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (také nález sp .zn. II. ÚS 153/06, www.judikatura.cz). Pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod". K takové situaci ve věci stěžovatelky nedošlo. Jak ji bylo výše uvedeno, Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že při zjištěných příjmech obou účastníků a jejich vyživovací povinnosti ke třem nezletilým dětem je hmotná a kulturní úroveň obou účastníků přibližně stejná. Od tohoto závěru se, jak vyplývá z odůvodnění výroku o nákladech řízení, odvíjí i úvaha soudu o povinnosti stěžovatelky jako procesně neúspěšné strany řízení nahradit Z. V., který byl naopak ve věci zcela úspěšný, náklady odvolacího řízení i řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud přitom vzal v úvahu i možnost aplikace ustanovení §150 o. s. ř., důvody hodné zvláštního zřetele, které by vedly k jeho aplikaci, však neshledal, s ohledem na osobní a majetkové poměry stěžovatelky jí však stanovil lhůtu k plnění do jednoho roku od právní moci rozsudku. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře i přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ust. §150 o. s. ř.), a který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, trvá na zachování požadavku řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním. Takový požadavek výrok napadeného rozhodnutí o nákladech řízení splnil. Napadené rozhodnutí je výsledkem nezávislého soudního rozhodování, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení a za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu na místě. Skutečnost, že odvolací soud neshledal důvody pro uplatnění ust. §150 o. s. ř., sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené založit nemůže. Jak již vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 11. 7. 206, sp. zn. IV. ÚS 323/05, aplikace ust. §150 o. s. ř., tedy soudcovského zmirňovacího práva ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení, je pouze a jedině na úvaze obecných soudů, shledají-li, že pro jeho použití existují důvody hodné zvláštního zřetele. Do tohoto posouzení Ústavní soud zásadně nevstupuje, a zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecným soudem (byť v řízení odvolacím) shledány nebyly. K tvrzení stěžovatelky, že přiznání nákladů osobě, s níž jí náleží společné jmění manželů, je zcela nelogické, poukazuje Ústavní soud na skutečnost, že stěžovatelka sama prostřednictvím své právní zástupkyně náklady řízení vyčíslila a po svém manželovi jako druhé straně řízení je požadovala. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v řízení o výživném manželky není právní zastoupení povinné, bylo tedy jen na vůli účastníků řízení, zda se nechají v řízení zastupovat, a to se všemi důsledky z toho plynoucími.Bylo zcela v dispozici stěžovatelky si od své právní zástupkyně vyžádat předběžné informace o ceně její právní služby pro případ neúspěchu v řízení, které se chystala zahájit. Napadeným rozhodnutím tak nedošlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Ani jeden z těchto požadavků přirozeně nelze vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecného soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu