ECLI:CZ:US:2008:1.US.2452.08.1
sp. zn. I. ÚS 2452/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného Mgr. Lenkou Jindrovou, advokátkou se sídlem Mladá Boleslav, Bělská 151, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2008, sp. zn. 7 To 208/2008, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. 44 Nt 1908/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se I. H. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, skončeného pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 24 T 113/2005, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 61 To 10/2006. Označenými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ, jako zvlášť nebezpečný recidivista (§41 odst. 1 TrZ). Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení, resp. s negativním posouzením otázky, zda v řízení o povolení obnovy vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury ve vztahu k hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy je výlučnou věcí obecných soudů, aby hodnotily relevanci jim předložených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93].
K ústavněprávní stránce věci je třeba zdůraznit, že stěžovatel je osobou již pravomocně odsouzenou. Základní záruky spravedlivého trestního procesu tedy musely být uplatňovány primárně již v původním řízení, včetně posouzení právní kvalifikace jednání stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty. Toto řízení již bylo přezkoumáno Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 720/06 a tehdejší ústavní stížnost stěžovatele byla usnesením ze dne 26. 4. 2007 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
V daném případě odvolací soud přezkoumal usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu trestního řízení. Konstatoval, shodně se soudem prvního stupně, že žádost stěžovatele o povolení obnovy řízení, opírající se o tvrzení, že nové důkazy, zejména znalecký posudek z oboru psychiatrie a psychologie pro určení jeho emočních, charakterových a sociálních adaptivních vlastností, by mohly objasnit motivační stránku jeho jednání a mít vliv na jeho jiné posouzení, než jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, není novou skutečností ani důkazem, na jejichž základě by bylo možno prolomit právní moc dosavadních meritorních rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu. Těmito novými důkazy a skutečnostmi není ani návrh na provedení rekonstrukce skutkové události a provedení daktyloskopických, biologických, trasologických a mechanoskopických expertíz, neboť tyto důkazy, ve spojení s důkazy již provedenými, nemohou přinést jiné rozhodnutí o vině. O skutku, pro který byla podána obžaloba, bylo rozhodnuto na základě jiných, dostatečných důkazů, zejména výpovědi přímého svědka, videozáznamu kamerového systému z předmětné herny, pokrývajícího veškerý prostor, včetně toalet, skladu a kanceláře a protokolu o vydání finanční hotovosti. Návrh na provedení rekonstrukce byl, s ohledem na tyto důkazy, posouzen jako nadbytečný úkon, stejně jako návrhy na pořízení shora uvedených odborných expertíz, a to i z důvodu, že ze spisu nevyplývá, že by obdobné stopy byly na místě zajišťovány.
Pro úplnost je vhodné připomenout, že stěžovatel již v původním řízení neúspěšně uplatňoval námitku proti právní kvalifikaci svého jednání, jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, s níž se oba soudy vypořádaly. Tuto námitku stěžovatele posuzoval v původním řízení i Nejvyšší soud ČR, který usnesením ze dne 3. 8. 2006, sp. zn. 6 Tdo 678/2006, jeho dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel neuspěl ani v řízení před Ústavním soudem, jak již bylo shora uvedeno.
V posuzovaném případě je zřejmé, že soud prvního stupně se všemi důkazy a argumenty stěžovatele zabýval. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými. Splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Jeho postup a závěr potvrdil i soud odvolací. Soudy obou stupňů své závěry řádně a srozumitelně odůvodnily. Pro úplnost je vhodné připomenout, že obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že pro jeho užití musí být mimořádné okolnosti, které však v projednávané věci nenastaly.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu