ECLI:CZ:US:2008:1.US.2508.08.1
sp. zn. I. ÚS 2508/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Sadová 1585/7, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 54 T 4/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 3 To 22/2008, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 Tdo 715/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud zjistil, Krajský soud v Ostravě uznal rozsudkem ze dne 20. 10. 1995, sp. zn. 37 T 4/95, stěžovatele vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 trestního zákona. Odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 10 roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Uložil mu i trest zákazu činnosti na dobu deseti let. O odvolání stěžovatele rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který usnesením ze dne 6. 5. 1996, sp. zn. 6 To 201/95, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Ostravě doplnil dokazování a poté rozsudkem ze dne 3. 2. 1998, sp. zn. 37 T 4/95, rozhodl o vině a trestu stěžovatele stejným způsobem jako ve svém předchozím zrušeném rozhodnutí. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 8. 10. 1998, sp. zn. 3 To 109/98, opětovně napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (srov. rekapitulaci v usnesení sp. zn. II. ÚS 527/03).
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004, č. j. 37 T 4/95-8639, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců; pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu sedmi roků. O nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, bylo odvolání stěžovatele podle §256 tr. ř. zamítnuto. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 631/2006, dovolání stěžovatele odmítl. Ústavní soud však nálezem ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 631/2006, zrušil s odůvodněním, že interpretace dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, pro kterou se jimi odmítl zabývat, vybočila z mezí ústavnosti a došlo tak k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel totiž namítal uložení neúměrného trestu ve vztahu k délce řízení a uplatnil uplatil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, Nejvyšší soud dospěl k protiústavnímu závěru, že daná námitka pod uplatněný dovolací důvod nespadá. K tomu Ústavní soudu dodal, že otázkou samotné přiměřenosti stěžovatelova trestu se však sám za dané situace nemohl zabývat. Nejvyšší soud, vázán právním názorem vysloveným v citovaném nálezu Ústavního soudu, usnesením ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 595/2007, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, a to pouze v té části výroku podle §256 tr. ř., jíž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o trestu a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004. č. j. 37 T 4/95-8639, ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Současně zrušil další rozhodnutí na zrušené výroky rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, č. j. 54 T 4/2007-91, byl stěžovateli uložen podle §250 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců, a pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč s tím, že pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl mu uložen podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho roku. Dále byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárním orgánu obchodních firem na dobu pěti roků.
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 2. 2008, č. j. 3 To 22/2008-176, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2007, č. j. 54 T 4/2007-91, ve výroku o trestu zrušen. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl při nedotčeném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., který zůstal nedotčen v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2004, č. j. 37 T 4/95-8639, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 595/2007, odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců; pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 1.000.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností na dobu pěti roků. Podkladem pro učiněný výrok o vině a následný výrok o trestu a náhradě škody se stalo skutkové zjištění založené na tom, že obviněný "v úmyslu podvodného získání finančního profitu, v období od měsíce září 1992 do měsíce května 1993, prostřednictvím účelově založené firmy R. spol. s r. o., IČ, v níž působil jako jediný jednatel a bez omezení rozhodoval o obsahu a charakteru její činnosti, využívaje situace na trhu s osobními motorovými vozidly a nenasycenosti poptávky, s podporou inzertní reklamy v tisku, pod nepravdivým příslibem zajištění osobních motorových vozidel Škoda Favorit či Forman a jejich tzv. leasingu, zejména v O., v sídle firmy na ulici N., v H. d. J., ale i v P., zpočátku osobně a později prostřednictvím jiných osob vykonávajících činnost ve prospěch firmy R. podle jeho pokynů, uzavíral smlouvy, obsahující závazek dodání motorových vozidel a extrémně výhodné podmínky pro jejich užívání i platbu, na podkladě nichž inkasoval finanční prostředky ve formě zálohových plateb, označovaných jako akontace, určených finanční částkou nejméně 54.000,- Kč, a takto jednal přesto, že nevyvíjel žádných vlastních aktivit k faktickému zajištění vozidel a z hlediska činnosti firmy R. si byl vědom skutečnosti, že nabízené podmínky pro dodání a platbu vozidel není schopen dodržet, kdy takto vylákal od celkem 446 subjektů peněžní částku v celkové výši 26.112.000,- Kč".
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 6 Tdo 715/2008, bylo dovolání stěžovatele podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06 právní názor, že dovolací námitky týkající se přiměřenosti trestu k délce řízení jsou právně relevantní (ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a že je třeba se zabývat tím, zda zásah do osobní svobody stěžovatele je v souvislosti s délkou řízením (trvalo přes 13 let) ještě zásahem proporcionálním či již nikoli. Nejvyšší soud poté meritorní rozsudky soudu prvního a druhého stupně zrušil a ponechal vyřešení předmětné otázky na soudech nalézacích, které ovšem závazný právní názor Ústavního soudu nerespektovaly a žádnou nápravu nesjednaly. Krajský soud totiž napadeným rozsudkem snížil trest odnětí svobody stěžovateli toliko o sedm měsíců, a to pouze z technických důvodů; navíc ponechal zjevně nedobytný peněžitý trest, a tudíž vznikne povinnost vykonat náhradní trest odnětí svobody. Krajský soud vůbec nepromítl do výměry trestu kompenzaci z důvodu délky řízení zaviněné nečinností soudu a průtahy. Krajský soud zcela bagatelizuje období 2,5 let, kdy v trestní věci nebyl učiněn jediný úkon a vytýká stěžovateli uplatňování jeho procesních práv. Krajský soud se dostatečně nezabýval naplněním účelu trestu dle §23 tr.z., neprovedl test proporcionality, nepřihlédl k období 13 let, po které bylo trestní řízení vedeno (v němž stěžovatel vedl řádný život), jakož i ke skutečnosti, že předmětný skutek byl excesem z jeho jinak řádného života. Sám Ústavní soud několikrát judikoval, že s prodlužující délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem, dále že doba (pozn.: řízení) má bezprostřední vliv na účel trestu, oslabují se prvky individuální a generální prevence, a že je třeba hledat vztah rovnováhy mezi zájmem na potrestání vyjádřeným účelem v §23 tr.z. a právem na osobní svobodu či právem na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Vrchní soud v Olomouci závadný stav vytýkaný krajskému soudu neodstranil. Rovněž Nejvyšší soud převzal právě (pozn.: zřejmě "právně") závadný stav, neboť se ztotožnil se závěry nalézacích soudů a nápravu nezjednal. Nejvyšší soud též nesprávně uvedl, že pokud soudy kompenzovaly délku řízení trestem odnětí svobody o sedm měsíců kratším, lze tuto kompenzaci považovat za přiměřenou, neboť - jak již bylo výše uvedeno - krajský soud snížil trest odnětí svobody o sedm měsíců toliko z technických důvodu a kompenzaci co do výše či druhu trestu vůbec nepřiznal a nepromítl, i když jistou nepřiměřenost potvrdil.
III.
1) Jádrem ústavní stížnosti jsou výtky týkající se porušení zásady proporcionality tak, jak byla vymezena v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 (publikovaný pod č. 67 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, str. 707). Ustanovením, jež je určující pro uložení trestu, je §31 trestního zákona, který je nutno vykládat ve spojení s §23, §33 a §34 trestního zákona. Dle judikatury Ústavního soudu je pak možné, aby obecné soudy ke kompenzaci zjištěných průtahů v trestním řízení využily také prostředky spadající do rámce trestního práva (srov. nález sp. zn. I. ÚS 554/04); takto předestřená úvaha se opírá o závěry plynoucí z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, podle níž ke zjištěným průtahům lze přihlížet při utváření rozhodnutí o výši trestu. V projednávané věci však - na rozdíl od případu, jímž se zabývalo citované rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 - obecné soudy výslovně hodnotily přiměřenost trestního postihu se zřetelem k době, která uplynula od zahájení trestního stíhání, a zabývaly se délkou trestního řízení ve vztahu k uložení trestu. Rozhodné tak je, že soudy v posuzované věci kritérium délky řízení při ukládání trestu ve svém rozhodnutí vyjádřily a reflektovaly.
2) Stalo se tak dokonce již v řízení před vydáním nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06 (pozn.: je třeba zopakovat, že v tomto nálezu se Ústavní soud nijak nevyjádřil k otázce přiměřenosti tehdy uloženého trestu a ponechal ji na posouzení obecných soudů, "pouze" zrušil rozhodnutí dovolacího soudu, který se odmítl zabývat námitkou stěžovatele o uložení neúměrného trestu ve vztahu k délce řízení), a to v rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 To 13/2005 (s. 52-54). Již tehdy se vrchní soud zabýval posouzením délky řízení, u níž přiznal průtahy v řízení zaviněné též orgány činnými v trestním řízení, ve vztahu k charakteru a výměře ukládaného trestu a následně dospěl - ve spojení s vyhodnocením stupně nebezpečnosti jednání stěžovatele pro společnost, zvyšovanou počtem útoků, výší způsobené škody, způsobem spáchání a délkou doby páchání trestné činnosti, jakož i postoji stěžovatele k vlastnímu trestnímu stíhání - k závěru o adekvátnosti trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou (tedy zjevně délku řízení, tj. i průtahy způsobené soudy, promítl do výše trestu; srov. např. rekapitulaci na s. 5, s. 12 napadeného rozsudku krajského soudu).
3) V řízení po vydání nálezu sp. zn. I. ÚS 603/03 (a následném kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu) pak i nalézací (krajský) soud v napadeném rozhodnutí přiznal a demonstroval nepřiměřenou dobu řízení způsobenou (v menšinovém rozsahu) i orgány činnými v trestním řízení. To učinil po podrobné analýze průběhu celého trestního řízení, reflektující relevantní hlediska, jako kupř. počet mnoha set poškozených a svědků, jejichž výpovědi bylo nutné realizovat z důvodu zadokumentování rozsáhlé trestné činnosti stěžovatele, páchané po dobu cca osmi měsíců, rozsah dalšího důkazního materiálu, zejména listinných dokladů aj. V souvislosti s délkou řízení přitom nalézací soud pečlivě poukazoval na to, proč z větší části shledával důvody délky řízení v uplatňování procesních práv stěžovatele. V této souvislosti je bezvýznamné, zda šlo ze strany stěžovatele o záměrné obstrukce směřující k protahování trestního řízení nebo zda takovou taktiku obhajoby volil z jiných důvodů; klíčové je, že k tíži orgánů trestního řízení nelze přičítat prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv obviněného; to konstatoval i nález sp. zn. I. ÚS 603/06, bod 24. Konkrétně lze poukázat - byť toliko demonstrativně - na to, že trestní věc stěžovatele začal Krajský soud v Ostravě projednávat již v roce 1995, leč v počátečních fázích se stěžovatel hlavních líčení neúčastnil a výslovně souhlasil, aby byla konána v jeho nepřítomnosti, přičemž současně písemně projevoval souhlas se čtením svědeckých výpovědí. Avšak v lednu 2002 stěžovatel nesouhlasil s přečtením obsahu protokolu o dosavadním průběhu hlavního líčení (§219 odst. 3 tr. ř.) a hlavní líčení muselo být provedeno znovu. Bylo proto nutno zajišťovat přítomnost více než pěti set svědků u hlavního líčení; stěžovatel navíc žádal účast tlumočníka při výslechu svědků vypovídajících ve slovenštině a přetlumočení slovenských textů do češtiny a hlavní líčení muselo být v některých případech odročováno z důvodů na straně stěžovatele (srov. např. s. 9 napadeného rozsudku krajského soudu, s. 6 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). V roce 1997 zase stěžovatel např. uplatnil námitku podjatosti, o které bylo nutno rozhodnout a soud nemohl ve věci jednat, dále bylo nutno - v důsledku námitky stěžovatele - vyžádat odborné vyjádření z oboru neurologie spočívající ve zkoumání jeho zdravotního stavu, jakož i znalecký posudek psychiatrický a psychologický k osobě stěžovatele; v důsledku toho muselo být řízení odročeno (s. 6-7 napadeného rozsudku krajského soudu). Krajský soud též poukázal na to, že stěžovatel nebyl k dispozici od počátku trestního řízení, jemuž se vyhýbal pobytem na Slovensku, kde byl zatčen teprve 8.12.1993 (a následně vzat do vazby; srov. s. 5 napadeného rozsudku krajského soudu).
V této souvislosti je namístě uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti proti podrobné analýze délky řízení provedené krajským soudem nijak konkrétně neargumentoval.
Nalézací soud přitom - ve spojení s reflexí délky trestního řízení ve vztahu k ukládání trestu - metodologicky případně argumentoval tím, že nemohl odhlížet od skutečnosti, že konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jednání stěžovatele je značně vysoký zejména vzhledem k povaze spáchaného jednání, jeho pohnutce, způsobu jeho provedení a povaze jeho následku. V konkrétnostech poukazoval na zneužití důvěřivosti občanů, nadto značného počtu (446) občanů (tj. výrazná četnost útoků), podvodným jednáním trvajícím delší dobu (cca osm měsíců), v podobě vylákání vysoké finanční částku a získání tak významného majetkového profitu na úkor poškozených (srov. kupř. s. 11 napadeného rozsudku krajského soudu). Co do výše škodlivého následku je namístě zdůraznit, že stěžovatel svým podvodným jednáním vylákal peněžní částku v celkové výši 26.112.000,- Kč, tedy škoda mnohonásobně převyšovala výši škody, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu (dle §250 odst. 4 trestního zákona), konkrétně více než pětinásobně. K tomu lze poukázat na odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (s. 11), že jednání stěžovatele - pokud požadoval jako akontaci částku ve výši 54.000,- Kč, což byl přibližně patnáctinásobek průměrného čistého výdělku v té době - lze označit jako extrémně vysoký stupeň bezohlednosti a přezíravosti k poctivě nabytému majetku, či snad až jako pohrdání osob poškozených, jestliže sám na jejich úkor disponoval peněžními částkami v řádech miliónů korun. U stěžovatele přitom byly shledány okolnosti přitěžující podle §34 písm. g) a i) trestního zákona (trestným činem způsobil vyšší škodu a trestné jednání páchal po delší dobu). Z obsahu napadených rozsudků lze též vyvodit, že při rozhodování o trestu bylo (patrně) přihlíženo též k postoji stěžovatele k trestnímu řízení. Např. krajský soud poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 3 To 13/2005 uvádějící, že stěžovatel po celou dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, neprojevil žádnou upřímnou lítost a snahu po nápravě (s. 5 napadeného rozsudku krajského soudu). Z pohledu širších okolností zohledněných při ukládání trestu zmínil krajský soud již dříve vedené trestní stíhání v další trestní věci pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 a 4 trestního zákona (před novelou zákonem č. 265/2001 Sb.), vedené krajským soudem pod sp. zn. 30T 6/95, které bylo usnesením ze dne 8.9.1998 zastaveno (dle §188 odst. 2 trestního řádu z důvodu §172 odst. 2 trestního řádu) právě s odkazem na tehdy vedené (nyní posuzované) řízení, zkoumající vyšší rozsah způsobené škody. Krajský soud uvedl, že zastavení tohoto dalšího trestního stíhání z důvodu tzv. neúčelnosti, které by celkovou délku pro rozhodnutí soud opět významně ovlivnilo, je skutečností svědčící ve prospěch stěžovatele. Významným se pro rozhodování o trestu stalo, že jedním z důsledků délky řízení bylo, že soudy v další fázi řízení (mj. fázi, ve které byla vydána napadená rozhodnutí) zohlednily nová kritéria (s ohledem na posouzení výše škody z hlediska novely trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb., účinnost od 1.1.2002) a uložily trest odnětí svobody výrazně nižší (mírně v dolní polovině rozpětí zákonné sazby), než byl původní trest (zejména odnětí svobody v délce 10 let, tj. v horní polovině sazby; srov. rekapitulaci sub I. tohoto usnesení) [srov. např. s. 5, 11, 13 napadeného rozsudku krajského soudu, s. 16 napadeného rozsudku vrchního soudu]. Lze tak tvrdit, že průtahy v řízení byly pro stěžovatele co do trestních následků jeho jednání příznivé (srov. obdobně metodologický přístup např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 138/04, II. ÚS 221/04, IV. ÚS 223/05, kde byl dokonce vysloven i názor, že za v principu podobné situace nebylo potřeba kompenzovat nepřiměřenou dobu řízení zmírněním trestu). To platí o to více, jestliže obecné soudy přesvědčivě poukazovaly na to, že z větší části spočívaly důvody délky řízení v uplatňování procesních práv stěžovatele (srov. text výše).
4) S přihlédnutím ke všem okolnostem případu rozhodným pro ukládání trestu a se zřetelem k právní kvalifikaci skutku, kterého se stěžovatel dopustil a na který zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí pět až dvanáct let, byl stěžovateli uložen trest v trvání sedmi roků a jedenácti měsíců, tj. mírně v dolní polovině rozpětí zákonné sazby. Tedy, oproti předchozímu vlastnímu (a odvolacímu) rozhodnutí o trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, krajský soud napadeným rozhodnutím dokonce trest zmírnil - čímž výslovně kompenzoval délku řízení zaviněnou nečinností orgánů činných v trestním řízení (srov. např. s. 13 napadeného rozsudku krajského soudu) - a to o sedm měsíců (z důvodu umožnění zařazení stěžovatele do mírnější věznice, tj. s ostrahou, což lze rovněž za kompenzaci považovat).
V této souvislosti lze zopakovat, že ve svém názoru, že není důvodu pro významnou či výraznou kompenzaci z hlediska ukládání trestu, vycházel krajský soud mj. z premisy, že z důvodu nepřiměřené délky řízení vyzněla ve prospěch stěžovatele již novelizace posuzování výše škody zákonem č. 265/2001 Sb. (před nabytím účinnosti tohoto zákona byl krajským soudem stěžovateli ukládán trest v délce 10 let, tj. v horní polovině sazby). V souvislosti s účelem trestu v relaci k délce řízení poukázal krajský soud též na to, že v kontextu s judikaturou Ústavního soudu je sice k rozhodování o trestu v trestních věcech s delší dobou řízení nutno postupovat citlivě a v odůvodněných případech aplikovat i ustanovení o snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby, nicméně - s ohledem na výše uvedené skutečnosti - taková situace v dané věci nastat nemůže. Vysvětlenou vysokou nebezpečnost vykazuje jednání stěžovatele i z pohledu dnešních relací a zájem na potrestání musí trvat nadále. Podle krajského soudu pouze trest důraznější může z hlediska §23 odst. 1 trestního zákona splnit svůj účel, tedy jak generální, tak individuální prevenci. Skutečnost, že stěžovatel nebyl v mezidobí odsouzen pro jinou trestnou činnost, nemůže dle krajského soudu sama o sobě zakládat zásadně významný prvek pro ovlivnění trestu. Krajský soud pokračoval v úvahách, že konformní způsob života bez rozporu se zákony je samozřejmou povinností občana, nikoli jeho významným pozitivem. Pokud se stěžovatel dopustil trestného jednání a následnou délku řízení sám negativně ovlivnil, musí dle krajského soudu nadále trvat zájem na jeho spravedlivém potrestání (v opačném případě by podle přesvědčení krajského soudu též docházelo k znevýhodňování osob, které tento přístup neuplatňují, což by v konečném důsledku zakládalo nerovnost). K tomu, především co do individuální prevence, poukazuje Ústavní soud na to, že - jak bylo reprodukováno např. v napadeném rozsudku krajského soudu - stěžovatel po celou dobu, která od spáchání trestné činnosti uplynula, neprojevil žádnou upřímnou lítost a snahu po nápravě; to by se mohlo jevit jako fakt ztěžující možnost jeho hluboké a trvalé nápravy (srov. argumentačně obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 664/06). Navíc, po nařízení výkonu trestu odnětí svobody, stěžovatel nerespektoval pravomocné rozhodnutí obecných soudů, dva roky se vyhýbal výkonu uložených trestů (dle údajů policejního orgánu pobýval mimo území České republiky, kam se vrátil až poté, kdy v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2007 byl zrušen výrok o trestu); na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že výrok o trestu byl následně zrušen (srov. s. 8 napadeného usnesení krajského soudu). Tato okolnost rovněž nesvědčí o sebereflexním přístupu stěžovatele k vlastnímu trestnímu jednání, o upřímné lítosti apod., což by se též mohlo jevit jako poněkud ztěžující možnost jeho hluboké a trvalé nápravy (ostatně již v tomto kontextu se mohou poněkud nepřesvědčivě jevit slova stěžovatele, že v mezidobí vedl "řádný život"). Vrchní soud i poté Nejvyšší soud napadené rozhodnutí krajského soudu potvrdily jako správné (kompenzaci nepřiměřené doby řízení verifikovaly); vrchní soud dodal (srov. s. 17 napadeného rozsudku vrchního soudu), že nelze pomíjet oprávněné zájmy poškozených ani rozhodovat způsobem, který by mohl podlomit všeobecnou důvěru v demokratický právní stát, jehož povinností je mimo jiné soudní mocí řádně a spravedlivě rozhodovat o vině a trestu za trestné činy a nikoli z důvodů protiústavních prodlev v trestním řízení nastalých se tomuto rozhodnutí vyhnout (ostatně, to platí tím spíše, jestliže větší část délky řízení byla způsobena dle názorů soudů uplatňováním procesních práv stěžovatelem). Nejvyšší soud dále poukázal na to, že postavení a následky pro poškozené, způsobené jednáním obviněného, nelze "délkou řízení" opomíjet či považovat za méně podstatné, a že nelze zkreslovat náhled na problematiku společenské nebezpečnosti jednání obviněného z pohledu absolutizace jeho práv a pomíjení odpovědnosti za způsobný následek.
5) Ústavní soud uzavírá, že jestliže obecné soudy do úvahy o trestu promítly délku řízení, a rozhodnutí o trestu v relaci k délce řízení dostatečným způsobem odůvodnily, pak napadaná rozhodnutí relevantní intence příslušné judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva naplňují (srov. obdobnou metodologii přezkumu např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 269/05, I. ÚS 131/06, IV. ÚS 223/05, IV. ÚS 138/04, II. ÚS 647/06, kde dokonce Ústavní soud konstatoval: "Ústavní soud uvádí, že není jeho úkolem a není ani v jeho kompetenci závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu přehodnocovat; jedná se o otázku, která spadá do sféry nezávislého soudcovského uvažování.", II. ÚS 169/06, II. ÚS 664/06, II. ÚS 257/04, III. ÚS 701/06, kde dokonce Ústavní soud vyslovil, že "Není úkolem a není ani v kompetenci Ústavního soudu závěry obecných soudů o přiměřenosti trestu ve vztahu k průtahům v řízení přehodnocovat.", I. ÚS 1277/08).
Ústavní soud nad rámec těchto úvah uvádí, že pokud je stěžovatel přesvědčen o nedostatečnosti kompenzace nepřiměřené délky řízení v rozhodnutí o trestu, má možnost využít kompenzační prostředek v podobě tzv. zadostiučinění, upraveného v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (srov. obdobně např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 701/06, I. ÚS 1277/08).
Nad rámec věci lze ještě uvést, že ve skutečnosti, že soudy vycházely z teze (vyslovené též nálezem sp. zn. I. ÚS 603/06), že státu nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení, dané uplatňováním procesních práv obviněným, nelze shledávat "vyčítání" stěžovateli v uplatňování jeho procesních práv. Stejně tak není v souladu s reálným stavem, že by období, jež soudy přiznaly jako jimi zaviněné průtahy bylo bagatelizováno; obecné soudy jej do úvahy o trestu promítly. Pokud stěžovatel namítá, že pokud by krajský soud "rozhodoval jak měl a řídil se závazným právním názorem", mohlo být trestní řízení skončeno již k 6.5.1996, popř. ke dni 8.10.1998, Ústavní soud poukazuje na to, že jde o pouhé tvrzení, nijak argumentačně nepodložené (v čem konkrétně neměl být dle stěžovatele respektován "závazný právní názor"). Úkolem Ústavního soudu není probírat se perfekcionalisticky soudními spisy a usilovat při tom o nalezení event. opory pro pouhá obecná tvrzení stěžovatelů; tím by ostatně (do značné míry) popíral princip povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. To platí tím spíše, jestliže již v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 603/06 (s. 5) byl (též) stěžovatel informován, že před obecnými soudy je třeba se zabývat "těmi průtahy, u kterých odvolatel vymezil, v čem je konkrétně spatřuje a v kterých obdobích k nim mělo docházet..." Ostatně, i kdyby byl stěžovatel - v souladu se zásadou "vigilantibus iura scripta sunt" - toto své tvrzení argumentačně doplnil a ukázalo se, že i v tomto období skutečně došlo k průtahům v řízení způsobených krajským soudem (kvůli čemuž řízení nebylo skončeno již k 6.5.1996, popř. ke dni 8.10.1998), nelze nereflektovat, že takové průtahy by paradoxně byly pro stěžovatele co do trestních následků jeho jednání příznivé (srov. text shora). Koneckonců, k této otázce se vyjádřil již Nejvyšší soud v napadeném usnesení (předposlední strana: "Existenci zaviněných průtahů však nelze dovozovat z okolností vyplývajících z dvoustupňovosti trestního řízení, tj. z nutnosti věc znovu projednat a rozhodnout a nelze ji spatřovat ani v tom, že odvolací soud zaujme k otázce procesní použitelnosti některých úkonů nebo k jiným právním otázkám jiné stanovisko než soud prvního stupně."). Pokud stěžovatel namítal nesprávnost názoru Nejvyššího soudu, neboť krajský soud prý kompenzaci co do výše či druhu trestu vůbec nepřiznal a nepromítl, postačí odkázat na již shora uvedené argumenty či na s. 13 napadeného rozsudku krajského soudu, podle něhož: "...je možno mírně "kompenzovat" alespoň délku řízení, zaviněnou nečinností soudu, a uložil trest ve výměře, která odůvodňuje zařazení obžalovaného do věznice s ostrahou".
IV.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu