ECLI:CZ:US:2008:1.US.2510.07.1
sp. zn. I. ÚS 2510/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Žižkova 280, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007, čj. 1 Afs 41/2007 - 61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, protože jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na svobodu podnikání zaručené v čl. 26 odst. 1 Listiny, jakož i právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a v mezích, které stanoví zákon podle čl. 2 odst. 2 Listiny. Současně mělo dojít k zásahu do práva činit to, co zákon nezakazuje, zaručeného v čl. 2 odst. 3 Listiny, resp. k porušení čl. 4 Listiny, určujícího možnost ukládání povinností státem na základě zákona a v jeho mezích při šetření podstaty a smyslu základních práv a právo na rovnost občanů před zákonem zaručené v čl. 1 Listiny.
Stěžovatel obsáhle popsal okolnosti, za nichž mu byla Ministerstvem životního prostředí ČR poskytnuta investiční dotace, jakož i okolnosti, na jejichž základě správce daně dospěl k závěru, že stěžovatel nedodržel podmínky pro její poskytnutí.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů a správních úřadů bylo zjištěno, že Finanční úřad v Havlíčkově Brodě stanovil stěžovateli platebním výměrem ze dne 16. 4. 2002, čj. 33745/02/223980/6277, povinnost odvést neoprávněně použité prostředky do státního rozpočtu republiky. Odvolání proti platebnímu výměru zamítlo Finanční ředitelství v Brně rozhodnutím ze dne 31. 1. 2003, čj. 5402/02/FŘ/170. Žalobě, jíž stěžovatel napadl rozhodnutí o odvolání, Krajský soud v Brně vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil rozsudkem ze dne 20. 4. 2005, čj. 30 Ca 116/2003 - 89, a věc vrátil finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud, po kasační stížnosti finančního ředitelství, tento rozsudek zrušil svým rozsudkem ze dne 28. 6. 2006, čj. 1 Afs 92/2005 - 98. V novém řízení krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 12. 2006, čj. 30 Ca 168/2006 - 26. V souladu se stanoviskem Nejvyššího správního soudu uvedl, že stěžovatel - ačkoli provedl dotované dílo řádně a včas - nesplnil druhou podmínku poskytnutí dotace, a sice zaplacení díla v souladu s podmínkami, které mu stanovilo rozhodnutí o poskytnutí dotace. Stěžovateli vznikl dluh vůči obchodní společnosti, která provedla 34 % prací na díle, tento dluh však žalobce do konce rozpočtového roku neuhradil. Shora citovaným rozsudkem Nejvyšší správní soud dne 5. 9. 2007 kasační stížnost stěžovatele zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Ústavní soud zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, a není proto jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123 a z tohoto nálezu vyplývající konstantní judikaturu).
Ústavní soud konstatuje, že kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud vyhodnotil z podstatné části jako nepřípustnou ex lege (napadené rozhodnutí krajského soudu bylo vydáno na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu daného rozhodnutím o předchozí kasační stížnosti dle §104 odst. 3 písm. a) SŘS).
Jako přípustnou posoudil Nejvyšší správní soud tu část kasační stížnosti, která vytýkala neprovedení navržených důkazů v novém řízení před krajským soudem. V pravomoci soudu ve správním soudnictví je rozhodovat, které důkazy budou provedeny (§52 SŘS), přičemž toto zákonné zmocnění vychází z faktu, že soudní moc je Ústavou České republiky svěřena soudům především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90); soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Pokud tuto část kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou, nevybočil tak z mezí, které mu právní řád stanovuje.
Námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, se týkaly hlavně věcného posouzení jeho problému, přičemž napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se hmotně právními námitkami vůbec nezabývalo. Tyto otázky řešil Krajský soud v Brně již v řízení předcházejícím prvnímu kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Právo na spravedlivý proces především zaručuje přímo a bezprostředně nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pokud stěžovatel podal kasační stížnost, která byla z podstatné části nepřípustná, nelze v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které reflektovalo tuto okolnost, shledat tvrzené zkrácení v právu na spravedlivý proces. Skutečnost, že rozhodnutí správních soudů je založeno na právním názoru, se kterým se stěžovatel neztotožnil, nezakládá samo o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
K porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 1, čl. 2 odst. 2, 3, čl. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu