ECLI:CZ:US:2008:1.US.2916.07.1
sp. zn. I. ÚS 2916/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele GIENGER CENTRON, s. r. o., se sídlem U Rakovky 1254/20, Praha, zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 3. 2006 č. j. 23 C 315/2003-95, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006 č. j. 17 Co 308/2006-132, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2007 č. j. 28 Cdo 2385/2007-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel shora citovaná rozhodnutí obecných soudů a tvrdil, že obecné soudy jimi zasáhly do jeho základních práv a svobod (dle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod).
Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem potvrdil ve výroku ve věci samé (a ve výroku o nákladech řízení státu) napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního stupně) [vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 19. 5. 2004, č.j. 23 C 315/2003-22, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2004, č.j. 30 Co 426/2004-36, zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení], jímž bylo určeno, že žalobce (hlavní město Prahy) je "vlastníkem parcely č. 2380/18 o výměře 8.440 m2, v kat. území K., vedeno u Katastrálního úřadu P.-m."; změnil výrok o nákladech dosavadního řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele [podané dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
II.
Obvodní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti jen poukázal na odůvodnění vlastního (napadeného) rozsudku (na s. 95 spisu). Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti toliko konstatoval, že stěžovatel namítá, že soudy řádně nezjistily skutkový stav věci a že věc nesprávně právně posoudily. Podle názoru odvolacího soudu bylo v odvolacím řízení i v dané věci postupováno zcela standardním způsobem v souladu s pravidly vyplývajícími z jednotlivých ustanovení občanského soudního řádu a k žádnému porušení ústavou zaručených práv stěžovatele nedošlo. Pokud jde o důvody rozhodnutí, plně odkázal na odůvodnění našeho rozsudku.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že právní názory, které byly v napadeném usnesení uplatněny, odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2001. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu dospěly soudy k závěru, že stěžovatel není vlastníkem předmětného pozemku, neboť jej do vlastnictví nenabyl, a to ani vydržením, nelze tvrdit, že bylo neoprávněně zasaženo do jeho vlastnického práva, respektive práva na ochranu majetku. Rovněž procesní práva stěžovatele byla respektována, a tudíž bylo zachováno i jeho ústavní právo na spravedlivý proces. Za druhé, těžiště dovolacích námitek (jež opakuje i v ústavní stížnosti) spočívá v rovině skutkové (stěžovatel pouze polemizuje s hodnocením důkazů); odtud zásadní význam rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. logicky dovozovat nelze. S námitkami právními se dovolací soud dostatečně vypořádal v odůvodnění svého usnesení. K tomu, zda v situaci, kdy přípustnost dovolání je závislá na úvaze dovolacího soudu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], může být jeho odmítavým rozhodnutím účastník dotčen v rovině ústavními předpisy garantovaných práv, se Ústavní soud vyjádřil kupříkladu v odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 566/02 nebo sp. zn. III. ÚS 116/94; Nejvyšší soud je přesvědčen, že tato situace v daném případě nenastala. Podle názoru Nejvyššího soudu tedy stížnost neobstojí ani v rovině ústavněprávní; právo na přezkum třetí instancí, který podle procesních předpisů není bezpodmínečný, ústavněprávní ochrany nepožívá. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze tedy dovodit nic jiného, než že ústavní stížnost proti jeho rozhodnuli není důvodná.
Z uvedených vyjádření je zřejmé, že toliko reprodukují obsah a argumenty napadených rozhodnutí. Proto se Ústavní soud o ně neopřel, ani je stěžovateli k případné replice nezasílal.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
1) Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což dle povahy argumentů v ústavní stížnosti stěžovatel usiluje. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění určitých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994). Ty však v dané věci shledány nebyly a stěžovatel jejich naplnění ani netvrdil.
S argumenty stěžovatele, které jsou co do obsahu polemikou s výkladem a aplikací podústavního práva, se obecné soudy postačujícím způsobem v odůvodnění napadených rozhodnutí vypořádaly. Jejich právní názor má oporu nejen v řádně zjištěném skutkovém stavu věci (§157 odst. 2 o. s. ř.), ale je i logickým způsobem vyargumentován a má základ i v příslušných ustanoveních podústavního práva; v daném případě proto nešlo o aplikaci práva svévolnou. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) proto nelze obecným soudům nic vytknout.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti. Proto mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva, jehož se v podstatě stěžovatel dovolává. Podle ustanovení §14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v pravomoci Nejvyššího soudu jako vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů v občanském soudním řízení sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad běžného práva. To potvrdil Nejvyšší soud i v napadeném rozhodnutí v této konkrétní souzené věci. K zásahu do základních práv stěžovatele přirozeně nemohlo dojít pouze tím, že on sám s právním názorem obecných soudů nesouhlasí.
Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud zejména následující.
2) Stěžovatel zpochybňoval závěr soudů, že nenabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku vydržením. Namítal, že dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. se československý stát stal jeho oprávněným držitelem, neboť nemohl se zřetelem ke všem okolnostem vědět, že se žalobce stal vlastníkem uvedeného pozemku, jelikož nabyl své vlastnictví od A. H. a nikoli od žalobce; z tohoto důvodu vydržecí doba počala běžet již dne 24. 5. 1991, tj. dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb. V této souvislosti stěžovatel rozporoval závěr soudu prvního stupně, že stát nemohl být v dobré víře ohledně vlastnictví pozemku, neboť je tvůrcem zákona č. 172/1991 Sb., podle něhož se svého vlastnického práva vzdává, a to přechází ex lege na žalobce. Oprávněná držba státu a jeho právních nástupců trvala podle stěžovatele až do dne, kdy se jeho právní předchůdce A. V. seznámil se skutečnostmi, které mohly vyvolat pochybnost o tom, že mu pozemek po právu patří; tato skutečnost nastala nejdříve podáním žaloby dne 29. 4. 2002, kdy již byl pozemek vydržen. S ohledem na presumpci správnosti zápisu v katastru nemovitostí nemohla prý výzva jakési zastupující společnosti v právním předchůdci žalované důvodnou pochybnost o jeho vlastnickém právu vyvolat.
K tomu Ústavní soud poukazuje na přesvědčivou argumentaci soudů obecných. Podle ní výzva zástupce žalobce k vydání nemovitosti (dopisem ze dne 23. 4. 2001) musela u stěžovatele vyvolat pochybnost o jeho vlastnictví, která nadále vyloučila jeho dobrou víru (i přes stěžovatelem namítanou "presumpci správnosti" zápisu v katastru nemovitostí, jež je presumpcí vyvratitelnou), a tedy i jeho oprávněnou držbu; v posuzované věci je se zřetelem k této skutečnosti a k zákonné délce vydržecí doby nerozhodné, zda se československý stát stal k 24. 5. 1991 oprávněným držitelem nebo zda lze oprávněnou držbu usuzovat až u jeho právního nástupce, společnosti V. s., a. s. (srov. např. s. 4-5 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, s. 4 napadeného rozsudku městského soudu).
3) Stěžovatel dále zpochybňoval závěr, že byl dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení; žalobce měl prý podat žalobu na vydání pozemku dle §80 písm. c) o. s. ř. Došlo tím údajně ke zjevnému výkladovému excesu od ustálené judikatury. I zde však postačí odkázat na argumentaci soudů, že při určení vlastnického práva k nemovitosti je naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. dán tehdy, je-li stěžovatel zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník; pak má žalobce naléhavý právní zájem na určení svého spoluvlastnického práva, neboť takové rozhodnutí soudu může být podkladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí (srov. např. s. 4 napadeného rozsudku městského soudu). Ústavnímu soudu není zřejmé, že by šlo o "zjevný výkladový exces od ustálené judikatury". Naopak, sám městský soud odkazuje v napadeném rozsudku i na rozhodnutí publikované v Soudních rozhledech 2/95, strana 25. Totéž uvádí i uznávaná komentářová literatura, reflektující mj. judikaturu obecných soudů (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C.H. Beck, Praha, 2006, s. 356, 357, 360). Ostatně ani stěžovatel neuvádí žádná rozhodnutí, od nichž by se citovaný právní názor soudů přijatý v dané věci měl odchylovat.
4) Stěžovatel rovněž nesouhlasil se závěrem soudů, které odmítly jeho názor, že by uplatnění určovací žaloby bylo v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel uvádí, že v případě šikanózního uplatnění určovací žaloby naléhavý právní zájem nemůže být shledán. "Šikanóznost" jednání žalobce spatřuje v tom, že týž nesplnil povinnost učinit návrh na zápis svého vlastnictví do tehdejší evidence nemovitostí (§8 zákona č. 172/1991 Sb.) a po 11 letech se žalobou domáhá určení svého vlastnického práva, čímž zasahuje do právní jistoty několika v dobré víře jednajících subjektů. Nepříznivý výsledek sporu by prý měl pro stěžovatele přímo likvidační důsledek, neboť by se vůči svému právnímu předchůdci, který je nyní v konkurzu, nemohl již ničeho domáhat. I na tuto námitkou obecné soudy přesvědčivě reagovaly (mj. s poukazem na vlastní ustálenou judikaturu). Opět pro stručnost postačí citovat relevantní část napadeného usnesení Nejvyššího soudu (s. 5): "Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 4. 1997, sp. zn. IV. ÚS 147/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, pod č. 38, a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 2232/2000, publikovaném v Souboru pod C 1606, svazek 23, ročník 2003, uvedl, že lhůta stanovená obcím k podání návrhu na zápis vlastnictví k nemovitostem, které obce nabyly podle zákona č. 172/1991 Sb., je lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege, má pouze účinky deklaratorní. Z dovolatelkou citovaného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že uplatnění žaloby na určení vlastnictví nemůže být posuzováno jako výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 1999, sp. zn. 22 Cdo 471/99, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 8, ročník 1999, str. 429); ve výjimečném případě šikanózního zneužití práva by nebyl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze odepřít ochranu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1567/2004, publikovaný v Souboru pod C 2716, svazek 30, ročník 2004). Určení vlastnictví nemovitosti slouží zásadně k odstranění právní nejistoty, popřípadě k uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečným právním stavem. Žádná nová práva a povinnosti se jím nezakládají. Požadavek na takovéto určení tedy zpravidla nelze považovat za zneužití práva, nejsou-li zjištěny mimořádné okolnosti svědčící pro takový závěr. Pouhá skutečnost, že domnělý vlastník "ztratí" vlastnictví, které ve skutečnosti nikdy nenabyl, nebo že žalobce uplatnil své právo na určení ze zákona vzniklého vlastnictví se značným prodlením takovými okolnostmi nejsou. Namítá-li dovolatelka absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na straně žalobce s tvrzením, že jeho uplatnění určovací žaloby podle §80 písm. c) o.s.ř. je "šikanózní" a v rozporu s dobrými mravy, a to z důvodů v dovolání blíže specifikovaných, nepovažuje dovolací soud se zřetelem k výše uvedenému její námitky v posuzované věci za opodstatněné."
V projednávaném případě neshledal ani Ústavní soud, že by úvahy obecných soudů reagující na citovanou námitku stěžovatele bylo možné považovat za nepřiměřené, či dokonce extrémní, což by jedině mohlo jeho zásah odůvodnit.
K tomu Ústavní soud podotýká, že obdobná věc již před Ústavním soudem v minulosti napadla. V řízení pod sp. zn. I. ÚS 388/2000 šlo o případ, kdy soud prvního stupně dovodil, že "vedlejší účastník (poznámka: město) fakticky pozbyl možnost prokázat právní zájem k podání této určovací žaloby, pokud opomenul řádně se domáhat svého práva včasným návrhem na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí." Odvolací soud však přijal závěr opačný. Ústavní stížnost (mj.) proti tomuto rozsudku odvolacího soudu byla následně odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v obecné rovině poukazuje i na vlastní judikaturu, podle níž aplikace korektivu "dobrých mravů" je pole volné úvahy obecných soudů; to již dal Ústavní soud najevo ve svém usnesení sp. zn. II ÚS 249/97 (uveřejněném ve sv. 10 Sbírky nálezů a usnesení, C. H. Beck, 1998 str. 383: "Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod. Proto v tomto případě není dána kompetence Ústavního soudu, neboť neplní funkci další přezkumné soudní instance, ale je výlučně ochráncem ústavnosti."), na jehož odůvodnění, vyjadřující se i k interpretaci uvedeného pojmu, lze odkázat i v tomto případě. To platí o to více, jestliže stěžovatel v dané věci nerozporuje aplikaci korektivu "dobrých mravů", nýbrž non aplikaci tohoto korektivu coby (z povahy věci) institutu výjimečného.
Jako obiter dictum lze v této souvislosti jen dodat, že předmětem věci projednávané před obecnými soudy nebylo posuzování toho, zda porušení právní povinnosti žalobce (tj. dle §8 zákona č. 172/1991 Sb. povinnosti obce do jednoho roku od nabytí vlastnictví učinit návrh na zápis těchto nemovitostí do evidence nemovitostí) mohlo znamenat vznik škody na straně stěžovatele (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2232/2000).
5) Stěžovatel konečně rozporoval jako nesprávný závěr soudů, že bylo prokázáno, že žalobce byl ke dni 31. 12. 1949 vlastníkem sporného pozemku (pozn.: dle stěžovatele žalobce neunesl důkazní břemeno). Stěžovatel v tomto směru namítal pouhou nesprávnost skutkového zjištění, aniž by však jeho argumentace svědčila o excesu takové intenzity, že by měl povahu extrémní či svévolnou. Až to by danou věc (resp. hodnocení skutkového stavu) mohlo posunout do roviny ústavně právní.
Zde stěžovatel konkrétněji namítal, že z kopie části pozemkové knihy (předložené žalobcem) vyplývá pouze to, že pro hlavní město Praha bylo ke dni 17. 10. 1924 vloženo do pozemkových knih vlastnické právo; z této kopie však dle stěžovatele není zřejmé, zda se vklad vlastnického práva vztahuje k nemovitostem pod knihovní vložkou č. 440 nebo k jiným nemovitostem. Na tuto námitku však již náležitě reagovaly obecné soudy. Dovodily, že vlastnictví žalobce plyne z pozemkové knihy (číslo knihovní vložky 440, kat. obec Kunratice), neboť listem vlastnictví je list B (zde je zapsáno, že podle konkrétní smlouvy trhové "vkládá se právo vlastnické pro hlavní město Prahu."), který přitom číselně (s. 338, označený jako "B") navazuje na předchozí stranu (s. 337, označenou jako "B"), na které je zase uvedeno označení konkrétních parcel, mimo jiné předmětný pozemek (685/3 rokle). Z toho soudy zjevně logicky usoudily, že se vklad vlastnického práva vztahuje ke všem nemovitostem uvedeným pod knihovní vložkou č. 440. Jestliže na s. 338 absentuje uvedení konkrétních nemovitostí, tak zjevně proto, že se vlastnické právo pro žalobce vkládá ke všem nemovitostem uvedeným na předchozí straně, označené jako "A". [K tomu Ústavní soud dodává, že tomu se jeví korespondovat i zákon č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách (účinnost od 15.2.1872 do 1.4.1964, dle jehož §2 hlavy první platilo, že "Hlavní kniha se tvoří z knihovních vložek. Knihovní vložky (poznámka: zde číslo knihovní vložky 440) jsou určeny pro zápis: 1. knihovních těles a jejich změn (poznámka: zde list A); věcných práv vztahujících se na knihovní tělesa a jejich změn. (poznámka: zde list B)."]
Stěžovatel též namítal, že v předložené kopii části pozemkové knihy je rozpor v návaznosti jednotlivých stran pozemkové knihy, což následně konkretizoval. I na tuto námitku však soudy dostatečně reagovaly s tím, že se týkala oddílu C, tedy listu závad, který však vlastnictví neupravuje. Stěžovatel rovněž tvrdil, že těsně po druhé světové válce došlo k rozsáhlým majetkovým přesunům pozemků a nebylo proveditelné všechny změny do pozemkové knihy zapsat (vlastníci zapsaní v pozemkové knize přestávali být vlastníky dle skutečnosti, aniž by o tom byl učiněn jakýkoliv záznam v pozemkové knize apod.). Tím se adekvátně zabýval již městský soud, zdůrazniv, že u pozemkových knih platil intabulační princip (poznámka: tzn. vlastnictví k věci nemovité, o které právě v dané věci šlo, se nabývalo až provedením příslušného zápisu do pozemkové knihy, tj. ztotožnění okamžiku nabytí práva s okamžikem jeho veřejné publicity v pozemkové knize), který byl zrušen až ke dni 1. 1. 1951. Stěžovatel konečně uváděl, že ze sdělení Katastrálního úřadu Praha - město ze dne 13. 11. 2002 vyplývá, že prvním vlastníkem předmětného pozemku zapsaným při komplexním zakládání evidence nemovitostí po 1. 4. 1964 byla paní A. H.,; tu postačí odkázat na již shora vysvětlený intabulační princip pozemkových knih, popř. uvést, že i kdyby byl tento údaj pravdivý, neplyne z něj, kdo byl vlastníkem předmětného pozemku ke dni 31. 12. 1949, což v dané věci bylo rozhodné. Tedy ani tato námitka nevylučuje závěr soudů, dovozený nadto i z pozemkové knihy, že vlastníkem pozemku ke dni 31. 12. 1949 byl právě žalobce, hlavní město Praha.
IV.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi jejich skutkovými zjištěními a právnímu závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu