ECLI:CZ:US:2008:1.US.3113.07.1
sp. zn. I. ÚS 3113/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelů M. B. a A. B., obou zastoupených JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pražská 45, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 33 T 5/2004-1463 ze dne 11. května 2005, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1471/2006 ze dne 14. února 2007 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 31/2007 ze dne 19. dubna 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 33 T 5/2004-1463 ze dne 11. května 2005, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1471/2006 ze dne 14. února 2007 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 31/2007 ze dne 19. dubna 2007. Napadenými rozhodnutími byla podle jejich názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřují stěžovatelé zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelé vycházejí z toho, že škoda způsobená trestným činem (v návaznosti na stanovení trestní sazby) musí být škodou reálnou, musí se vycházet z částky představující majetkovou hodnotu, o kterou byl majetek poškozeného zkrácen. Nelze prý proto do výše škody započítávat pro účely trestní sazby úroky ani faktoringové poplatky. Stěžovatelé tvrdí, že pokud by obecné soudy správně vypočítaly způsobenou škodu, pak by musely vycházet z ustanovení §250 odst. 1 a 3, neboť jednáním, které je jim kladeno za vinu, mohla být způsobena škoda značná, nikoliv však škoda velkého rozsahu. Rovněž namítají, že obecné soudy nepřihlédly k jejich tvrzení o částečném zaplacení dodávky zboží, což by též mohlo vést ke snížení celkové způsobené škody a tím i k jinému posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Dále uvádějí, že obecné soudy po celou dobu trestního stíhání neprovedly jimi navrhovaný znalecký posudek z oboru účetnictví, jímž by mohla být prokázána skutečná výše škody.
Další pochybení spatřují stěžovatelé v právním závěru Nejvyššího soudu, podle něhož při zastavení trestního stíhání, byť z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, nelze na stěžovatele hledět jako by nebyl trestán. Pokud by totiž zastavení trestního stíhání mělo být použito jako přitěžující okolnost v případě hodnocení osoby pachatele trestného činu, jednalo by se pouze o jiný způsob obcházení ústavní zásady presumpce neviny.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavní soud výše uvedená napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Krajský soud v Plzni ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze se ve svém vyjádření vyslovil k námitce týkající se způsobu stanovení výše škody, kterou nepovažuje za důvodnou. Na druhou stranu uvedl, že za důvodnou považuje námitku týkající se právního závěru vysloveného Nejvyšším soudem. Podle názoru Vrchního soudu v Praze skutečnost, že trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno, ať již z jakéhokoliv důvodu, má z hlediska hodnocení osob obžalovaných obdobný význam, jako by byli v daném řízení zproštěni obžaloby, a ani k okolnostem zjištěným v řízení, které skončilo zastavením trestního stíhání, nelze jakkoliv přihlížet. Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem - podle názoru Vrchního soudu v Praze - je v rozporu s presumpcí neviny a promítl se i do použité přísnější právní kvalifikace i v uložení nepodmíněného trestu jednomu ze stěžovatelů.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření v podstatě uvedl, že "nebylo důvodu nepřihlédnout k postupu podle §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu jako k relevantní skutečnosti", jež měla vliv na posouzení stupně nebezpečnosti jednání obviněných pro společnost, protože trestní stíhání bylo zastaveno z toho důvodu, že trest, k němuž by trestní stíhání stěžovatelů mohlo vést, je zcela bez významu vedle trestu, který je podle očekávání postihne v jiné věci (té, která je předmětem ústavní stížnosti).
Krajské státní zastupitelství v Plzni ve svém vyjádření uvedlo, že postup stanovení výše škody podle pravidel hodnocení důkazů "in dubio pro reo" bez důvodných pochybností vycházel pouze z plateb převedených do dispozice FRESH Cosmetics, s. r. o., tedy jen z majetkových hodnot, o které byl zmenšen majetek poškozeného a zvětšen majetek FRESH Cosmetics, s.r.o. K námitce týkající se obžaloby, u níž bylo trestní stíhání zastaveno, krajské státní zastupitelství poukázalo na to, že stěžovatelé se proti zastavení trestního stíhání nebránili a nedomáhali se projednání věci v hlavním líčení, byť byli poučení o právu trvat na projednání věci. Usnesení, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, není rozhodnutím o vině a trestu, ale zjištění v něm uvedená a obviněnými stanoveným způsobem akceptovaná s stala jedním z podkladů pro hodnocení osoby obou stěžovatelů - obviněných. Podle jeho názoru tímto postupem právo stěžovatelů na spravedlivý proces nebylo porušeno.
Nejvyšší státní zastupitelství a Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení o ústavní stížnosti výslovně vzdala.
Vyjádření Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze stejně jako vyjádření Krajského státního zastupitelství v Plzni bylo zasláno cestou právního zástupce stěžovatelům k případné replice. Ti ve své replice uvedli, že opakovaně v průběhu řízení poukazovali na nesprávnost vyčíslení škody a opětovně předložili vlastní rekapitulaci. Rovněž znovu zdůraznili, že nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, které se týkají nezbytnosti přihlédnout ke skutkům stíhaným v řízení, které bylo zastaveno, a podpořili v tomto směru stanovisko Vrchního soudu v Praze.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 33 T 5/2004 vedený u Krajského soudu v Plzni. Ze spisu zjistil, že stěžovatelé byli napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 33 T 5/2004 ze dne 11. 5. 2005 uznáni vinnými jako spolupachatelé pokračujícím trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona. Za tento trestný čin byli odsouzeni podle ustanovení §250 odst. 4 trestního zákona, a to stěžovatel k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle ustanovení §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dohledem, a stěžovatelka za použití ustanovení §40 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon jí byl podle ustanovení §58 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen; podle ustanovení §59 odst. 1 trestního zákona jí byla stanovena zkušební doba 5 let. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 4 To 55/2005 ze dne 6. 10. 2005 zrušil rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu a podle ustanovení §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu sám znovu rozhodl tak, že oba stěžovatele uznal vinnými trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona (ve znění zákona č. 265/2001 Sb.) a uložil jim podle ustanovení §250 odst. 3 trest odnětí svobody v trvání 2 let. Současně podle ustanovení §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona byl výkon trestu u obou stěžovatelů podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Poškozený byl rovněž se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Vrchního soudu podali dovolání jak stěžovatelé, tak i Nejvyšší státní zástupkyně. Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 230/2006 ze dne 17. 5. 2006 bylo odmítnuto dovolání podané stěžovateli; k dovolání nejvyšší státní zástupkyně byl však rozsudek Vrchního soudu v Praze v plném rozsahu zrušen a byla zrušena i všechna rozhodnutí na něj navazující. Vrchnímu soudu v Praze bylo podle ustanovení §265l odst. 1 trestního řádu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle názoru Nejvyššího soudu není možné přijmout argument, že jestliže účelem jednání obviněných nebylo vlastní obohacení, ale jednalo se jim "pouze" o udržení obchodní společnosti v beznadějné ekonomické situaci, jde o okolnost, kterou lze z hlediska společenské nebezpečnosti posuzovat tak, že by ve prospěch obviněných mohla být hodnocena jako okolnost tuto společenskou nebezpečnost snižující. Nejvyšší soud poukázal na samotné vymezení skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 trestního zákona, z něhož vyplývá, že obohacení sebe nebo jiného je zde kladeno naroveň; proto je posouzení rozdílu mezi těmito dvěma znaky z hlediska trestnosti irelevantní a je zřejmé, že žádná z těchto variant nemůže být posuzována jako pro pachatele příznivější či nepříznivější ani při hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost. Nejvyšší soud přisvědčil rovněž námitce Nejvyšší státní zástupkyně, že v situaci, kdy byli stěžovatelé souběžně stíháni na podkladě dalších obžalob a trestní řízení proti nim bylo zastaveno z důvodů uvedených v ustanovení §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, je nutno k okolnostem zjištěným v těchto obžalobách přihlédnout jako k okolnosti významnou měrou zvyšující nebezpečnost jednání stěžovatelů. Uvedl rovněž, že zastavení jejich trestního stíhání pro jednání obdobného charakteru v daném případě neumožňuje hledět na stěžovatele, jako by nebyli trestně stíháni.
Vrchní soud v Praze věc znovu projednal a rozsudkem sp. zn. 4 To 40/2006 ze dne 24. 8. 2006 rozhodl stejně jako ve svém dřívějším rozhodnutí.
Proti opakovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podala Nejvyšší státní zástupkyně dovolání, v němž poukazovala na odůvodnění napadeného rozsudku, které je v rozporu s právním názorem vysloveným v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud tomuto dovolání vyhověl a napadeným usnesením sp. zn. 3 Tdo 1471/2006 ze dne 14 2. 2007 tento rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil v celém rozsahu a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění pak argumentačně rozvedl své právní názory vyjádřené již v prvním zrušovacím rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze pak napadeným usnesením sp. zn. 4 To 31/2007 ze dne 19. 4. 2007 odvolání stěžovatelů zamítl při respektování právního názoru dovolacího soudu. Dovolání stěžovatelů proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 964/2007 ze dne 12. 9. 2007 odmítnuto. Toto poslední rozhodnutí Nejvyššího soudu, jak plyne z podání advokátky ze dne 18. 1. 2008 ("oprava petitu ústavní stížnosti"), však stěžovatelé nenapadli.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a zásady presumpce neviny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
První námitka stěžovatelů směřuje proti způsobu vyčíslení škody v předmětné věci. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje především na to, že stěžovatelé tuto námitku uplatnili opakovaně jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v opravných prostředcích podaných proti rozhodnutím obecných soudů (zejména pak v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně). Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí velmi podrobně rozebral jednotlivé fakturační případy a vysvětlil tak průhledně a průkazně vzniklou škodu a její výši. Odvolací soud - Vrchní soud v Praze se rovněž opakovaně zabýval námitkou týkající se vyčíslení výše škody z pohledu posouzení stupně společenské nebezpečnosti trestného činu. Své závěry podrobně v odůvodnění napadeného rozhodnutí rozebral. Ústavní soud v postupu obecných soudů pochybení neshledal, obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona i trestního řádu a objektivně bez důvodných pochybností výši škody posoudily. Pokud stěžovatelé v této souvislosti namítají i to, že obecné soudy neprovedly jimi navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru ekonomiky, pak Ústavní soud ani této námitce nepřisvědčil. Obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy; v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu jsou povinny provádět dokazování v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí tak, aby byl zjištěn skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Uvedenou zásadu trestního řízení - vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu - podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy dodržely. I když se obecné soudy tímto důkazním návrhem nezabývaly verbis expressis, nelze přehlédnout, že z jejich podrobné argumentace jednoznačně vyplývá, že provedené důkazy pro zjištění škody a její výše plně a bezpečně postačovaly. Na tomto závěru Ústavního soudu nic nemění ani replika stěžovatelů k vyjádření obecných soudů a Krajského státního zastupitelství v Plzni.
Druhá námitka stěžovatelů směřovala proti právnímu názoru Nejvyššího soudu, který uvedl, že při zastavení trestního stíhání, byť z důvodu uvedeného v §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu, nelze na stěžovatele hledět jako by nebyl trestán. Tento názor považují stěžovatelé za porušení zásady presumpce neviny, která je vyslovena v čl. 40 odst. 2 Listiny. Z vyjádření Vrchního soudu v Praze vyplývá, že se tento soud neztotožňuje s právním názorem dovolacího soudu, pokud jde o posouzení okolností, k nimž je nutno přihlížet při posuzování společenské nebezpečnosti a tedy i při zhodnocení chování stěžovatelů, které bylo předmětem obžaloby, ohledně níž bylo řízení zastaveno z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Ústavní soud této námitce stěžovatelů - co do principu - přisvědčil. Presumpce neviny je v ustanoveních Listiny, ale i mezinárodních dokumentů formulována jednoznačně a nelze ji proto jiným způsobem obcházet a chování, které nebylo prokázáno a o němž nebylo rozhodnuto, posuzovat jako okolnost, k níž je nutno přihlížet. Z ústavního hlediska je účelem trestního řízení vyslovení výroku o vině či nevině jen na základě důkazů, jež vzešly ze spravedlivého procesu, v němž měla obhajoba rovnou příležitost podílet se na procesním formování a verifikaci obžalobou shromážděných důkazů (obdobně konstatoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 375/06 ze dne 17. 12. 2007). Je proto nutno dovodit - ve vztahu k právnímu názoru Nejvyššího soudu - že okolnosti, které byly předmětem obžaloby, ve vztahu k níž bylo trestní stíhání zastaveno, nelze zhodnocovat jako další "přitěžující" okolnosti a zejména z nich nelze vyvozovat, že se na obžalované nemůže hledět, jako by dosud nebyli trestně stíháni.
Ústavní soud se dále podrobně zabýval otázkou - v souvislosti s uvedenou druhou v pořadí uplatněnou námitkou - zda tento právní názor Nejvyššího soudu byl jediným, event. rozhodujícím důvodem, proč neakceptoval rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve vztahu k právní kvalifikaci souzeného trestného činu; šlo o diference mezi právní kvalifikací Krajského soudu v Plzni (ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona) a právní kvalifikací Vrchního soudu v Praze (ustanovení §250 odst. 1, odst. 3 trestního zákona). Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterými byl opakovaně zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze vyplývá, že Nejvyšší soud vytýkal vrchnímu soudu další zásadní nedostatky obsažené v jeho právních závěrech, s nimiž vrchní soud spojoval mírnější právní kvalifikaci trestného činu (podrobněji viz část III tohoto usnesení). Současně je nutno poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který posoudil skutek podle přísnější kvalifikace ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, aniž by byl přihlížel ke skutkům, které byly obsaženy v obžalobě, ohledně které bylo trestní řízení zastaveno. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu - napadený námitkou stěžovatelů - nebyl tím rozhodujícím důvodem, o který by bylo posouzení trestného činu podle ustanovení §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona opřeno; ve vztahu k této souzené věci proto tento právní názor Nejvyššího soudu - který Ústavní soud nesdílí - ústavněprávní relevanci nemá.
Ze všech těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelé dovolávají, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu