ECLI:CZ:US:2008:1.US.334.04.1
sp. zn. I. ÚS 334/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem se sídlem Čapky Drahlovského 18, 750 00 Přerov, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 131/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 9. 2003, č. j. 53 T 17/2001-1327, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "KS"), rozsudkem ze dne 8. 9. 2003, č. j. 53 T 17/2001-1327, uznal obžalovaného R. N. (dále jen "stěžovatel") vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen "tr.z."), jehož se měl dopustit tím, že v Olomouci, zneužívaje svého postavení jednatele a jediného společníka firmy GO DO BUSHI, s.r.o. Olomouc (dále jen "firma"), a) uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 1999, č. 99/03/027/N, na základě které vylákal pohledávku společnosti TAMA, s. r. o., Praha 5, v hodnotě 759.386,20 Kč, za dlužníkem Kovohutě Břidličná, a. s., Břidličná, když dohodnutou cenu pohledávky ve výši 727.071,93 Kč se zavázal zaplatit do 2. 4. 1999, přičemž jednal se záměrem cenu pohledávky postupiteli nezaplatit, pohledávku postoupit na další osobu a částku za to získanou použít k jiným účelům, jak se také stalo, čímž ke škodě firmy TAMA, s. r. o., Praha 5, sebe obohatil o částku 759.386,20 Kč, b) uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 31. 3. 1999, č. 99/03/025/N, na základě které vylákal pohledávku firmy Siemens Elektromotory, s. r. o., Mohelnice, v hodnotě 321.050,-Kč, za dlužníkem Adamovské strojírny, a. s., Adamov, když dohodnutou cenu pohledávky ve výši 302.598,- Kč se zavázal zaplatit do 21 dnů ode dne uzavření smlouvy, přičemž jednal se záměrem cenu pohledávky postupiteli nezaplatit, pohledávku postoupit na další osobu a částku za to získanou použít k jiným účelům, jak se také stalo, čímž na úkor společnosti Siemens Elektromotory, s. r. o., Mohelnice, sebe obohatil o částku 321.050,-Kč, c) uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 14. 4. 1999, č. 99/04/037/N, na základě které vylákal pohledávku společnosti Agro-družstvo Morava, Kojetín, v hodnotě 3.108.540,-Kč, za dlužníkem Hanácké cukrovary, a. s., Němčice na Hané, když dohodnutou cenu pohledávky ve výši 2.630.514, 80Kč se zavázal zaplatit do 14 dnů ode dne uzavření smlouvy, přičemž jednal se záměrem cenu pohledávky postupiteli nezaplatit, pohledávku postoupit na další osobu a částku za to získanou použít k jinému účelu, jak se také stalo, čímž na úkor společnosti Agro-družstvo Morava, Kojetín, sebe obohatil o částku 3.108.540,-Kč, čímž věřitelům uvedeným v bodech a) - c) způsobil škodu v celkové výši 4.188.976,20 Kč, když svůj záměr vyhnout se splnění smluvní povinnosti uhradit cenu postoupených pohledávek dne 27. 4. 1999 deklaroval převedením svého obchodního podílu ve firmě na P. P. Za to byl stěžovateli uložen v trestní sazbě §250 odst. 3 tr.z. nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu trvání 5 roků. Podle §228 odst. 1 tr.ř. byl stěžovatel zavázán zaplatit firmě TAMA, s. r. o., částku ve výši 727.071,93 Kč na náhradě škody způsobené jednáním pod bodem a) rozsudku.
KS v obsáhlém odůvodnění v prvé řadě uvedl, že po vrácení věci Vrchním soudem v Olomouci (Poznámka: usnesením ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 198/2002) doplnil dokazování výslechem a přečtením (Poznámka: za souhlasu státního zástupce a stěžovatele) výpovědí v něm uvedených svědků, provedl listinné důkazy a přečetl podle §213 odst. 1 tr. ř. důkazy (blíže rozvedené na č.l. 1306 a v protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 9. 2003). Podle přesvědčení KS došlo provedeným doplněním dokazování k významným změnám, a to jak z hlediska skutkových zjištění, tak i ve vztahu k právnímu hodnocení celé věci. KS zdůraznil, že obhajoba stěžovatele nebyla prakticky potvrzena žádným z provedených důkazů. Ty přímo vyvrátily obhajobu stěžovatele, a to zejména ve vztahu k jednotlivým bodům výroku o vině; existují i nepřímé důkazy, provedené v rámci doplnění dokazování, jež umožnily soudu uzavřít kruh všech nepřímých důkazů takovým způsobem, že bylo možno rozhodnout o vině stěžovatele. KS dále poukázal na to, že nebyl potvrzen motiv převodu firmy, který prezentoval stěžovatel, a to, že firma není zisková. Všichni zaměstnanci prakticky shodně jako svědci uváděli, že firma hospodařila dobře, platební morálka byla dobrá, firma rozhodně nebyla ve ztrátě a oznámení o prodeji firmy bylo velmi překvapivé. Řádný převod firmy na P. P. je zpochybněn řadou důkazů [mimo jiné nelogičnostmi ve výpovědích svědka P., prakticky zastavením činnosti firmy, předávacím protokolem, z něhož nelze dovodit, že mezi stěžovatelem a P. P. došlo k převzetí finanční hotovosti, neboť P. P. podpisem potvrdil převzetí dokumentace, výslechem pracovníků firmy (a zejména jednoznačným svědectvím svědkyně G.), zjištěním otevírací doby pobočky Komerční banky v Olomouci na ul. Litovelská, výslechem notářky a její pracovnice, chybějícím účetnictvím firmy)]. KS dospěl k jednoznačnému závěru, že stěžovatel neměl v úmyslu dodržet (výše uvedené) smlouvy, tedy řádně a včas zaplatit, věděl, že se chce firmy zbavit (v posledních dvou měsících se přestal se starat o její řádný chod). Nebyl sice proveden žádný přímý důkaz svědčící o dohodě stěžovatele s P. P. či svědkem P. o fiktivním převodu firmy, resp. o jejím přivedení ke krachu, nicméně byla provedena řada nepřímých důkazů (které tvoří ucelený kruh), jež ve svém souhrnu svědčí o tom, že k převodu firmy došlo pouze "papírově, přičemž ve skutečnosti k předání peněz v hotovosti nedošlo. Smyslem celé operace bylo získání značné finanční částky, která byla získána krátce před vlastním převodem, neboť v předcházejícím období se tak velké obchody v hotovosti realizovaly jen výjimečně.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "VS") usnesením ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 131/2003, podle §256 tr.ř. odvolání stěžovatele zamítl.
Odvolací soud v (rozsáhlém) odůvodnění svého rozsudku předně konstatoval, že řízení předcházející odvoláním napadenému rozsudku, nebylo zatíženo žádnou podstatnou procesní vadou, jež by měla vliv na správnost a zákonnost výroku napadeného rozsudku. Podle názoru VS nalézací soud (v souhrnu obou fází nalézacího řízení, tedy i po citovaném rozhodnutí o vrácení věci) v souladu s pokyny odvolacího soudu doplnil dokazování, fakticky vykonal nezbytné důkazy, na základě nichž bylo možné správně zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. KS nelze vytknout, že by (až na dále uvedenou výjimku, která se týká výpovědi P. P.) jednotlivé důkazy neprovedl, že by tyto důkazy nehodnotil, resp. že by hodnotil důkaz, který neprovedl. S hodnocením důkazů KS se VS zcela ztotožnil a uvedl, že KS logicky zcela přesvědčivě odůvodnil rozhodnutí a vysvětlil myšlenkové postupy, které jej k příslušným závěrům vedly. VS konstatoval, že je možno na rozsah citovaného hodnocení důkazů z odůvodnění rozsudku KS v podstatné míře odkázat. VS se následně obsáhle vyjadřoval k jednotlivým námitkám stěžovatele; mimo jiné poukázal na význam obsahu výpovědi P. P., kterou učinil v průběhu přípravného řízení jako obviněný v původně společné trestní věci. VS v dané souvislosti uvedl, že jako předběžnou otázku dle §9 odst. 1 tr. ř. především musel vyhodnotit, zda jsou dány zákonné podmínky pro možnost, v rámci důkazního řízení, vycházet z této výpovědi P. P. VS dospěl - a to s ohledem na změněné okolnosti [v důsledku odstupu času od právní moci rozhodnutí o zastavení trestního stíhání P. P. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř.] - k závěru, že svědek již nemá právo odepřít výpověď dle §100 odst. 2 tr. ř. Toto právo mu přísluší, jestliže by způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo dále v zákoně uvedeným osobám a ve vztahu k předmětu výslechu, jen tehdy, mohlo-li by být na základě jeho výpovědi obnoveno jeho trestní stíhání, které by vyústilo ve zhoršení jeho stávajícího postavení. Nelze-li již zahájit, resp. obnovit trestní stíhání svědka pro překážku věci rozhodnuté ani cestou mimořádných opravných prostředků, právo odepření výpovědi dle §100 odst. 2 tr. ř. mu již nepřísluší. VS se konečně podrobně zabýval i hodnocením toho, zda podmínky ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. umožňující číst dřívější výpověď svědka, lze vztáhnout i na výpověď, kterou P. učinil v odlišném postavení, v době před zastavením trestního stíhání, jako spoluobviněný. VS v této souvislosti dovodil, že označení "dřívější výpověď svědka" (v citovaném ustanovení v části "Protokol o dřívější výpovědi svědka se přečte ...") je nezbytné interpretovat tak, že se jedná o výpověď osoby, která má být vyslechnuta v řízení před soudem jako svědek, byť v dřívějších fázích měla i odlišné postavení jako spoluobviněný v dané věci (tedy nadále má jen postavení svědka). VS proto (a také s ohledem na již dříve vyslovený obdobný názor VS ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 1 To 106/2002) dospěl k závěru, že P. P. odepřel podat svědeckou výpověď bez oprávnění; jsou proto splněny podmínky pro přečtení jeho dřívější výpovědi, kterou učinil jako obviněný. VS současně zhodnotil výpověď P. P. a konstatoval, že z ní lze mít za prokázané skutečnosti, jež jsou v souladu i s dalšími (a VS uvedenými str. 29 až 36 napadeného usnesení VS) důkazními prostředky.
VS konečně poukázal (i s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. R 9/2001) na zásadu in dubio pro reo, kterou je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné, a v podstatných souvislostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti z hlediska rozhodnutí by musely být tak závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že důkazy jsou hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení soudce a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obžalovaného, svědčí-li důkazy o jeho vině. Dle VS není možno pochybovat o skutkových závěrech učiněných KS, a to i bez doplněného dokazování o výpověď P. P.; z provedených důkazů byl totiž vyvozen správný závěr, byť fakticky odvozený jen z nepřímých důkazů, neboť ty ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů, jež se vzájemně doplňují a navazují.
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 131/2003, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 9. 2003, č. j. 53 T 17/2001-1327, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel v podstatě uvedl, že oba soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1, právo na to, aby nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2, právo, že každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena podle čl. 40 odst. 2 a právo, aby státní moc byla uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví dle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva zakotveného v čl. 2 odst. 3 Ústavy a v čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na to, že ani KS ani VS v opakovaných rozhodnutích nerespektovaly závazný právní názor, týkající se uplatnění zásady in dubio pro reo, který zřetelně vyslovil VS v usnesení ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 To 198/2002, jímž původní rozsudek KS ze dne 6. 9. 2002, č. j. 53 T 17/2001-1142, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Stěžovatel se domnívá, že v rámci doplněného dokazování KS nebyly provedeny žádné nové důkazy, které by byly v neprospěch stěžovatele a domnívá se, že KS pouze upravil odůvodnění napadeného rozsudku, aniž by "důkladně stěžovateli" objasnil svůj postup a poukázal na nové důkazy. Stěžovatel dále zpochybnil výklad zásady in dubio pro reo podaný VS; ten (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) spočívá v zásadě v tom, že je správné, pokud soud jinak vyhodnotí stejné důkazy a dospěje k opačným závěrům, neboť je "např. podruhé hodnotil ´pečlivěji´, ale samozřejmě ´podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení ...". Stěžovatel poukazuje na změnu ve výrokové části prvního a druhého rozsudku KS, která se týkala toho, kdo se vytýkaným jednáním obohatil a dále uvádí, že v případě neodstraněných nejasnosti týkajících se předání či nepředání aktiv v souvislosti s předáním obchodního podílu, mu nelze klást za vinu, že předmětné peníze nepoužil k úhradě závazků, neboť tato povinnost byla na novém jednateli a společníkovi, který tyto prostředky držel. Stěžovatel za porušení uvedené zásady považuje také hodnocení důkazů VS, jež se týkaly vkládání finančních prostředků do společnosti Worldfin Group, s. r. o., neboť přes to, že prý stěžovatel doložil, že tyto prostředky získal půjčkami od třetích osob, VS považoval za nevyvrácené podezření, že se nejednalo o prostředky získané na úkor poškozených společností.
Stěžovatel dále poukázal na to, že VS použil jako důkaz protokol o výslechu P. P., k němuž došlo v průběhu přípravného řízení, kdy byl P. P. v procesním postavení obviněného a považuje tento důkaz za procesně neúčinný, porušující čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti se stěžovatel domnívá, že VS porušil zákon proto, že §211 odst. 3 tr.ř. umožňuje přečíst pouze protokol o dřívější výpovědi svědka (a nikoli obviněného). Výklad citovaného ustanovení podaný VS je podle stěžovatele zcela zavádějící, neboť - prý - podle názoru VS je označení osoby v trestním řádu pouze jakési formální označení osoby, která dříve v trestním řízení vypovídala. Nelze však bagatelizovat skutečnost, že zákonodárce opomněl uvést výslovně v §211 odst. 3 tr. ř., že lze číst i protokol o výslechu spoluobžalovaného. Podle stěžovatele se v tomto případě jedná o nepřípustnou analogii.
Stěžovatel dále kritizoval to, že oba soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že stěžovatel finanční prostředky nepředal P. P., a to přesto, že k tomu nebyl jediný přímý důkaz. Stěžovatel konečně brojí proti tomu, že zatímco se VS ztotožnil s tvrzením P. P., že od stěžovatele finanční prostředky neobdržel a považoval tuto část jeho výpovědi za pravdivou a usvědčující, jiné části jeho výpovědi "považoval soud II. stupně za jednoznačně nevěrohodné".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 131/2003, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 9. 2003, č. j. 53 T 17/2001-1327, zruší.
Stěžovatel současně navrhl odklad vykonatelnosti obou napadených rozhodnutí.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel namítá, že citovanými rozhodnutími Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v ustanoveních čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i z čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. i čl. 83 Ústavy). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na spravedlivé projednání jeho věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Nespadá proto zásadně do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 41).
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrh, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí.
Ze soudního spisu jasně vyplývá, že se hlavní líčení před KS konalo na základě obžaloby Krajského státního zastupitelství Ostrava, pobočky v Olomouci. V průběhu hlavního líčení probíhalo dokazování (a později i hodnocení důkazů), které Ústavní soud nemá důvodu zpochybňovat. Zde Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že soudy nerespektovaly předchozí závazný právní názor vrchního soudu (týkající se uplatnění zásady in dubio pro reo) a že v rámci doplněného dokazování KS nebyly provedeny žádné nové důkazy, které by vyzněly v jeho neprospěch. Z obsahu spisu a především z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku KS (č.l. 1331 a násl.) vyplývá, že v rámci doplnění dokazování byly prováděny výslechy svědků a čteny výpovědi svědků (a to za souhlasu nejen státního zástupce, ale i stěžovatele, srov. č.l. 1350). Ze stejného důvodu nemůže Ústavní soud přisvědčit stěžovateli, že si KS vyložil výtku odvolacího soudu jen jako pokyn formálně změnit vadné odůvodnění; z obsahu odůvodnění jeho rozsudku (stejně jako z napadeného usnesení VS) lze totiž jednoznačně dovodit úvahy a logické závěry obou soudů vyplývající z doplněného důkazního řízení. Za spektakulární proto Ústavní soud považuje stěžovatelovu úvahu týkající se vyhodnocení údajně stejných důkazů, jež vede k opačným závěrům; stěžovatel tento důvod spatřuje v subjektivistickém vnitřním přesvědčení soudu a nikoli ve schopnosti syntetické úvahy soudu v soustavě (kruhu) nepřímých důkazů. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, neboť by tím - jak již zdůraznil výše - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla - jak bylo již výše zmíněno - porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O argumentaci uvedené v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů významnou pochybnost, která by jej ústavně opravňovala k výraznější ingerenci do dané věci.
Zásadní námitka stěžovatele se týká i toho, že VS použil jako důkaz protokol o výslechu P. P. (dříve spoluobžalovaného), k němuž došlo v průběhu přípravného řízení, jež stěžovatel považuje za procesně neúčinný. Ústavnímu soud nezbývá než dodat, že to byl sám VS, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že o skutkových závěrech učiněných KS není možno pochybovat i bez doplnění dokazování o výpověď P. P. Ústavní soud však navíc nemůže dát stěžovateli za pravdu ani v jeho tvrzení, že VS porušil ustanovení §211 odst. 3 tr. ř. Zavádějící je stěžovatelův názor na interpretaci citovaného ustanovení Vrchním soudem v Olomouci (totiž, že prý označení osoby v tomto ustanovení trestního řádu je pouze "jakési formální označení osoby, která dříve v trestním řízení vypovídala"). Ústavní soud konstatuje, že takovou interpretaci VS přisuzovat nelze, neboť P. P. z důvodů, které byly jasně a přiléhavě v odůvodnění VS vysvětleny (a jež Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat), má v této fázi řízení postavení svědka (byť v dřívějších fázích řízení měl postavení spoluobviněného). Nejedná se proto o žádné opomenutí zákonodárce (a tedy ani o použití analogického výkladu ze strany VS), ale o interpretaci podmínek, za kterých lze podle §211 odst. 3 tr. ř. přečíst protokol o (dřívější) výpovědi. Ohledně výpovědi bývalého spoluobviněného nebo spoluobžalovaného, u něhož toto postavení zaniklo, se lze dovolat i jednoznačného názoru v uznávané komentářové literatuře, podle něhož se ten vyslýchá jako svědek (In: Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F., Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C.H. Beck 2005. str. 1623, 1618, 1632-1633). Ústavní soud konečně - k stěžovatelovu tvrzení, že zatímco VS jednu část výpovědi svědka P. P. považoval za pravdivou a usvědčující a jiné části za jednoznačně nevěrohodné - uvádí, že toto tvrzení opomíjí hodnocení předmětné výpovědi P. P., které v odůvodnění svého usnesení provedl VS, totiž, že z této výpovědi lze vzít za prokázané ty skutečnosti, jež jsou v souladu i s dalšími důkazními prostředky.
Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů za řádná a v dané věci přiléhavá. Lze na ně odkázat a proto není důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze jen připomenout, že napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem podústavního práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést je jen ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatele (a to zásadní intenzity, zasahující rovinu ústavnosti), tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořené napadáním veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech soudních orgánů. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.
Se závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta a s jejich postupem v daném případě se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Podle názoru Ústavního soudu jsou tyto závěry výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou logická, jasná a přesvědčivá. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není.
Stěžovatelova argumentace, která je v ústavní stížnosti do značné míry opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání (jež byly v předmětem jednání před odvolacím soudem), současně nevede Ústavní soud ani k názoru, že by bylo porušeno stěžovatelovo základní právo zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, které ostatně stěžovatel jinak (než v souvislosti s odkazem na uvedená ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy) blíže nerozvedl.
Ústavní soud proto neshledal, že by rozsudky obecných soudů byla porušena základní práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 40 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Za tohoto stavu - kdy ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost - se Ústavní soud již nezabýval návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení VS ve spojení s rozsudkem KS.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu