ECLI:CZ:US:2008:1.US.425.05.1
sp. zn. I. ÚS 425/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem Křižíkova 56, Praha 8, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2004, č. j. 30 Co 570/2003-773, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 28 Cdo 216/2005-811, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha - východ z 26. 9. 2002, čj. 3 C 17/92-548, byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky), aby žalovanému Dětskému domovu Strančice bylo uloženo uzavřít se žalobkyní dohodu o vydání domu čp. 175 s pozemky parc. č. 306, parc. č. 277/1, parc. č. 277/2 v katastrálním území Strančice a domu čp. 92 a pozemků parc. č. 156, parc. č. 159/11, parc. č. 159/9 a parc. č. 207 v katastrálním území Všestary (se všemi součástmi a příslušenstvím). Okresní soud uvedl, že žalobkyně je právní nástupkyní původního vlastníka nemovitostí a je tedy oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Pokud šlo o posouzení otázky, kdy došlo k odnětí nemovitostí původnímu vlastníku, vzal soud za prokázáno, že k odnětí došlo dílčím výměrem Ministerstva průmyslu z 10. 11. 1949, č. 157870/40, tedy v rozhodném období (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru soudu prvního stupně došlo ke znárodnění žalobkyní uváděných nemovitostí v rozporu s tehdy platnými předpisy, protože tyto nemovitosti nesloužily k obchodním účelům znárodněné firmy Thymolin, ale pouze pro účely rodiny žalobkyně a jejího předchůdce. Soud prvního stupně proto usoudil, že tu došlo k přechodu nemovitostí na stát podle ustanovení §6 (pozn.: bližší údaj soud neuvedl) zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou žalovaného, že nemovitosti nelze oprávněné osobě vydat (ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Dospěl k závěru - s poukazem na znalecké posudky, podané v tomto soudním řízení - že u staveb domu čp. 175 ve S. a domu čp. 207 došlo provedenou přestavbou k tomu, že tyto stavby jsou používány ke zcela jinému účelu (pro účely dětského domova) než byl původní účel jejich používání; u „základů svislých nosných konstrukcí, vodorovných nosných konstrukcí a zastřešení je tu nadpoloviční objemový podíl nových konstrukcí“, takže uvedené stavby ztratily provedenou přestavbou nadpoloviční podíl původních konstrukcí. Soud prvního stupně proto dovodil, že tyto stavby nelze vydat, protože zásadní přestavbou ztratily svůj stavebně technický charakter (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Okresní soud Praha - východ vydal k uvedenému rozsudku z 26. 9. 2002 ještě opravné usnesení z 18. 9. 2003, čj. 3 C 17/92-656, a doplňující rozsudek z 18. 9. 2003, čj. 3 C 17/92-658. Těmito rozhodnutími došlo zejména k tomu, že byl připuštěn vstup České republiky, zastoupené Úřadem pro zastoupení státu ve věcech majetkových, do tohoto řízení; bylo však zastaveno řízení ohledně vstupu Obce Strančice do tohoto řízení jako vedlejšího účastníka.
Krajský soud v Praze k odvolání stěžovatelky doplnil dokazování ještě posudkem znalce z oboru stavebnictví a z oboru ekonomiky (ceny a odhady); to k objasnění otázky, zda zásadní přestavbou došlo ke změně původního stavebně technického charakteru domu čp. 175. Dovodil, že v důsledku přestavby tohoto domu došlo ke změně základů stavby, svislých nosných konstrukcí, vodorovných nosných konstrukcí i zastřešení (tedy u čtyř prvků dlouhodobé životnosti stavby, a to u těchto uvedených prvků v rozsahu nadpolovičního objemu podílu všech konstrukcí toho kterého prvku). Stavební úpravy, provedené po převzetí nemovitostí státem, nespočívaly pouze v provedení přístavby k původnímu objektu, ale týkaly se prvků dlouhodobé životnosti původních částí stavby. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že v důsledku těchto stavebních změn došlo ke ztrátě původního stavebnětechnického charakteru stavby – domu čp. 175 a že tedy bylo na místě posoudit věc podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Ohledně pozemku parc. č. 306 odvolací soud uvedl, že pozemek byl po převzetí státem nově zastavěn (stavbami domku zahradníka, prádelny, skladů a dílny). Proto podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (pozn.: správně §8 odst. 3) nebylo možné tento pozemek oprávněné osobě vydat. Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo o vydání domu čp. 175 a pozemku parc. č. 306, jako věcně správný potvrdil. Oproti tomu odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že neprováděl důkazy k posouzení otázky, zda došlo k zásadní stavebně technické přestavbě domu čp. 92 a že také nebyly provedeny odpovídající důkazy ohledně „možné zastavěnosti ostatních sporných pozemků“. Odvolací soud proto v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání stěžovatelky proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27.5.2004, č. j. 30 Co 570/2003-773, podané dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že „Ve smyslu obsahu a znění uváděných ustanovení i citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů nebylo v daném případě přesvědčivě možné přisvědčit názoru, že tu rozhodnutím odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (tedy s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.), popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Odvolacímu soudu tu nelze vytýkat nesprávný výklad těchto uváděných ustanovení při jejich aplikaci na posouzení případu, v němž došlo k přestavbě stavby obytného domu pro účely provozu dětského domova, představující tuto funkční změnu přestavěné nemovitosti; došlo také na jednom z pozemků, ke stavbě přiléhajícím, ke zřízení nových staveb, nikoli dočasných nebo staveb s povahou věcí movitých.“
II.
1) Stěžovatelka se ústavní stížností (kterou koncipovala velmi obšírně), v níž namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a bodu 1 Dodatkového protokolu čl. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), v podstatě domáhá přehodnocení důkazů provedených obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na řadu svých rozhodnutí, v nichž vyslovil (srov. Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 9, Vydání 1., Praha C. H. Beck 1998, nález č. 139, str. 245 – 252), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, 90 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, že zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelů [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V souzeném případě však obecné soudy provedly řadu důkazů a řádně a přesvědčivě je zhodnotily. Ústavní soud nemá důvod k tomu, aby do tohoto procesu zasahoval, pokud v provedeném řízení nevznikla taková vada, jež by je ve svých důsledcích činila jako celek nespravedlivým. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
Krajský soud – zejména - se pečlivě zabýval otázkou splnění podmínek podle ust. §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Vycházel především ze znaleckého posudku znalce Ing. K. (dokonce doplněného) a z jeho výpovědi; to směřovalo k objasnění otázky, zda zásadní přestavbou došlo ke změně původního stavebně technického charakteru domu čp. 175. Podle obsahu spisu tento dům tvořila tzv. střední část a tzv. levé křídlo a pravé křídlo. Všechny tyto části byly po převzetí domu přestavěny. Odvolací soud dovodil, že v důsledku této přestavby došlo ke změně základů stavby, svislých nosných konstrukcí, vodorovných nosných konstrukcí i zastřešení, tedy u čtyř prvků dlouhodobé životnosti stavby, a to u těchto uvedených prvků v rozsahu nadpolovičního objemu podílu všech konstrukcí toho kterého prvku (pozn.: pokud byly u obou uvedených křídel stavby provedeny přístavby, staly se součástí původního objektu; stavební úpravy, provedené po převzetí nemovitostí státem, nespočívaly - podle názoru odvolacího soudu - pouze v provedení přístavby k původnímu objektu, ale týkaly se prvků dlouhodobé životnosti původních částí stavby). Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že v důsledku těchto stavebních změn došlo ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby – domu čp. 175 a že tedy bylo na místě posoudit věc podle §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., resp. že takovéto stavební zásahy odůvodňují závěr, že došlo ke změně stavebně technického charakteru stavby ve smyslu §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud zde připomíná, že ke změně stavebně technického charakteru stavby ve smyslu §8 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. dojde - s ohledem na ustálený výklad obecných soudů, aprobovaný z ústavněprávních hledisek i Ústavním soudem (srov. kupř. usnesení III. ÚS 876/07, II. ÚS 528/06, II. ÚS 679/2000 a mnoho dalších) - tehdy, jestliže v důsledku zásadní přestavby alespoň u jednoho z prvků dlouhodobé životnosti dojde k obměně, reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku; to bylo v nyní posuzované věci splněno. Co do interpretace podmínek, jež podle §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. brání restitučnímu nároku v podobě vydání věci, vycházely tedy obecné soudy z ustálených výkladových zásad. Podle přesvědčení Ústavního soudu relevantní hledisko obměny „alespoň jednoho z prvků dlouhodobé životnosti“ stavby aplikovaly obecné soudy – ve vztahu k zjištěním vycházejícím ze znaleckého posudku – přiléhavě a jasně. Nadto lze poukázat na jejich závěr, že přestavbou došlo do značné míry i ke změně účelového určení domu. S argumentací zejména krajského soudu se ztotožňuje i Ústavní soud. Nezjistil, že by závěry soudu byly svévolné, či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními; proto je nelze považovat za stojící v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, jehož ochrany se stěžovatelé dovolávají. Ústavní soud tedy nevidí důvod, aby se - se zřetelem na ústavně právní aspekty věci – od stanoviska krajského soudu odchyloval (srov. obdobnou metodologii přezkumu obdobných věcí ve shora citovaných usneseních Ústavního soudu).
Pokud jde o právo stěžovatelky na „spravedlivý proces“ vůbec (článek 36 odst. 1 Listiny), ze spisu neplyne, že by byly v řízení před obecnými soudy porušeny základní procesní principy, neboť soudy postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a základní práva stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny respektovaly. Sama stěžovatelka byla zastoupena advokátem, který v řízení její zájmy prosazoval a aktivně hájil.
Stěžovatelka se konečně dovolávala čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který zakotvuje právo na pokojné užívání majetku. Tu však přehlíží ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž ochrana vlastnického práva se týká jen vlastnictví již existujícího a nikoli pouze tvrzeného nároku na ně.
2) Ústavní soud – nad rámec věci – dále reaguje i na konkrétní námitky stěžovatelky, byť ústavněprávní charakter v podstatě postrádají.
Stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že vyšel nikoli z faktického stavu, nýbrž pouze z projektové dokumentace, tedy bez zjištění skutečného provedení prací. V obdobném duchu však argumentovala i v odvolacím řízení, namítajíc, že znalec Ing. K. neprováděl žádná vlastní měření ohledně předmětné nemovitosti; sám tento znalec však na tuto výtku reagoval ve svém znaleckém posudku ze dne 23. 4. 2004 (srov. 719 a 722 spisu) a při jednání před odvolacím soudem (srov. str. 763), kdy uvedl: „Potvrzuji, že jsem vycházel z projektové dokumentace včetně původní dokumentace tak, jak je založena jako příloha ve spisu a dále z vlastních měření. Já jsem tehdy při původním místním šetření obešel celý dům…a všechno jsme zadokumentovali a všechno jsem změřil. Změřil jsem i komín, neboť jsem vlezl i na střechu.Projektová dokumentace po přestavbě z roku 1959 souhlasí se současným stavem.“). Znalcovy závěry byly jasné a přesvědčivé a proto je obecné soudy právem vzaly za základ svého zjištění.
Stěžovatelka rovněž namítala, že neexistuje kolaudační rozhodnutí. Tu postačí odkázat na ustálenou judikaturu obecných soudů (s níž seznámil stěžovatelku v napadeném rozhodnutí již Nejvyšší soud), že pro vydání nemovité věci není rozhodné, zda existuje stavební povolení, které počítá s rekonstrukcí domu, jenž má být vydán (§8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), nýbrž je rozhodné, že tyto stavební úpravy byly provedeny (srov. rozhodnutí uveřejněném pod č. 34/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); stěžovatelka ostatně ani nijak neargumentuje, proč by shledávala takový výklad za protiústavní.
Stěžovatelka dále konstruuje svůj vlastní pozitivní výčet toho, jaké stavební práce byly provedeny po převzetí předmětné nemovitosti státem, aniž by však konkrétně uváděla, v čem jsou odlišná skutková zjištění soudu - která byla učiněna především na podkladě znaleckého posudku znalce Ing. K. (a jeho výslechu), vycházejícího z konkrétních důkazů jako kupř. projektové a stavební dokumentace, fotodokumentace jakož i místního šetření - nesprávná (srov. např. str. 7 ústavní stížnosti).
Lze ještě dodat, že pokud stěžovatelka nesouhlasila s úvahami a závěry znalce Ing. K. (na podkladě kterých rozhodl i krajský soud), měla možnost kupř. při jeho výslechu před odvolacím soudem dne 26.5.2004 argumentovat a klást mu otázky; to se však stalo jen z části. V závěru odvolacího jednání se stěžovatelka, resp. její právní zástupkyně omezila toliko na neurčitá tvrzení, např. ve smyslu: „Jedná se o klasickou přístavbu a součást domu. Poukazuji nato, že je třeba vyřešit, zda došlo či nedošlo k zásadní přestavbě původní stavby, a to závisí na uvážení soudu. Podle nás došlo spíše ke zhodnocení původní stavby.“ (srov. str. 756-766 spisu). Tímto pohledem tak lze hodnotit podstatnou část ústavní stížnosti jako tzv. nova, které jsou však s ohledem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu nepřípustná.
3) Žádné extrémní pochybení neshledal Ústavní soud ani v závěru krajského soudu, že vydání pozemku p.č. 306 brání (i) §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., dle kterého „Pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává.“ (pozn.: omylem je uveden §8 odst. 2). Ostatně ani zde nelze argumentaci stěžovatelky považovat (z hlediska jejího obsahu) za způsobilou doložit pochybení soudů v takové intenzitě, která by zakládala exces protiústavní. Jestliže bylo v řízení prokázáno, že po převzetí státem byl pozemek p.č. 306 z části nově zastaven (domek zahradníka, zbudovaný převážně na jiných základech než původní stavba; nová stavba prádelny se sklady a dílnou) [stěžovatelka v tomto směru ostatně nic relevantního konkrétního nenamítala], pak závěr o splnění podmínek ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se excesivní být nejeví.
4) Stěžovatelka napadla ústavní stížností též (v záhlaví citované) usnesení Nejvyššího soudu. Tu však je zřejmé, že se Nejvyšší soud věcí stěžovatelky nezabýval meritorně, neboť odmítl její dovolání pro nepřípustnost, a to na základě vlastního uvážení [tedy dle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, neboť postup Nejvyššího soudu byl ústavně konformní. Diskreci Nejvyššího soudu, zda se v tom kterém případě jedná o otázku zásadního významu po stránce právní, považuje Ústavní soud za projev nezávislého soudcovského uvážení v rámci soustavy obecného soudnictví, a proto mu zásadně nepřísluší do ní ingerovat. Proti postupu Nejvyššího soudu navíc stěžovatelka v podstatě nic konkrétního nenamítala.
5) Ústavní soud tedy shrnuje, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou logická, přesvědčivá a – jak již uvedl – nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní nesoulad ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
III.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, týkající se neúměrné délky řízení, Ústavní soud uvádí, že v tomto rozsahu je ústavní stížnost nepřípustná. To proto, že poslední novela zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zavedla s účinností od 27. 4. 2006 (zákon č. 160/2006 Sb.) nový prostředek k ochraně práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to uplatněním nároku na náhradu škody a na zadostiučinění v příslušných řízeních. Takto rozhoduje ve své aktuální judikatuře i Ústavní soud (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1499/07 či nález sp. zn. II. ÚS 2339/07). Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka své tvrzení o průtazích ve věci v podstatě nijak blíže nekonkretizovala.
IV.
Návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. má akcesorickou povahu a sdílí osud ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu (srov. obdobně např. usnesení II. ÚS 1096/08). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv či svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu