ECLI:CZ:US:2008:1.US.50.06.1
sp. zn. I. ÚS 50/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem v Hradci Králové, Komenského 241, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2420/2005-263 ze dne 23. listopadu 2005, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 1/2005-214 ze dne 23. března 2005 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č. j. 15 C 124/2002-170 ze dne 25. srpna 2004 spolu s návrhem na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2420/2005-263 ze dne 23. listopadu 2005, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 1/2005-214 ze dne 23. března 2005, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kladně č. j. 15 C 124/2002-170 ze dne 25. srpna 2004. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o určení, že je vlastníkem pozemkové parcely č. 1021/1 o výměře 8.358 m2 zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, pracoviště Slaný na LV č. 320 pro katastrální území a obec Jarpice. Současně stěžovatel předložil návrh, aby byly jím formulované předběžné otázky předloženy Evropskému soudnímu dvoru a navrhl, aby bylo řízení o ústavní stížnosti do jeho rozhodnutí přerušeno. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1, čl. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 14 mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Porušení svého práva na spravedlivý proces, včetně rovnosti v právech, a dále porušení práva na ochranu nezletilých spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
V ústavní stížnosti nejprve popisuje výsledek sporu (zamítnutí žaloby okresním soudem, potvrzení zamítavého rozsudku krajským soudem a odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem) a následně obsáhle polemizuje s rozhodnutími obecných soudů. Tvrdí, že tyto soudy svými rozhodnutími porušily především čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a dále též čl. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii a čl. 14 Paktu; to řadou svých pochybení, např. vyslovením nepřípustnosti dovolání, porušením zásady dvojinstančnosti řízení a zásady přímosti, neposkytnutím ochrany jeho základním právům tím, že nerozhodoval senát, který dle rozvrhu práce rozhodovat měl, odmítnutím předložit Soudnímu dvoru navrženou předběžnou otázku aj. Tvrzení o porušení svých základních práv podrobně odůvodňuje. Nejdříve upozorňuje na nesprávný výklad dekretu č. 12/1945 Sb. a navazujících výměrů správních orgánů obecnými soudy; za stěžejní otázku celého sporu považuje svoji nezletilost v době údajné konfiskace svého majetku, neboť jako nezletilec měl být v konfiskačním řízení bezpodmínečně zastoupen opatrovníkem a měla mu být zajištěna zvláštní ochrana. Posléze snáší argumenty k tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces; upozorňuje, že není restitučně oprávněnou osobou, takže nebylo možné využít závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a o jeho dovolání neměl rozhodovat senát č. 28, ale senát č. 22. Stěžovatel nesouhlasí ani se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.) a ztotožňuje se s odlišným stanoviskem soudců Wagnerové a Výborného. V této souvislosti upozorňuje na odlišné nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 ve věci sp. zn. III. ÚS 50/04 a ze dne 8. 6. 2005, ve věci sp. zn. II. ÚS 504/04, které jsou s tímto stanoviskem v rozporu, a vyslovil překvapení, že příslušní soudci hlasováním pro přijetí stanoviska popřeli závěr přijatý ve vlastním nálezu.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval, že v řízení před dovolacím soudem uplatnil "návrh na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství". Šlo o otázku týkající se možnosti přenesení rozhodovací pravomoci v konkrétní věci na soudy jiného členského státu, pokud soudci určitého členského státu ztratí svoji nezávislost a nestrannost. Dovolací soud jeho návrhu nevyhověl a tím porušil jeho právo na přístup k soudu a na soudní ochranu. Protože stěžovatel má za to, že potřeba předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru nadále trvá, navrhl Ústavnímu soudu, aby Soudní dvoru byla předložena otázka tohoto znění:
Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost?
Pokud odpověď na otázku č. 1 bude záporná, obsahuje komunitární právo jinde výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů z důvodů vyjádřených v otázce č. 1?
Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie?
Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokrát kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?
Stěžovatel navrhl, aby bylo až do rozhodnutí Soudního dvora řízení o ústavní stížnosti přerušeno.
Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 15 C 124/2002 vedený u Okresního soudu v Kladně. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel žalobou proti obci Šlapanice a obci Jarpice domáhal určení, že je vlastníkem výše označené nemovitosti. Okresní soud v Kladně rozsudkem č. j. 15 C 124/2002-170 ze dne 25. srpna 2004 žalobu zamítl s odůvodněním, že dekret č. 12/1945 Sb. se na žalobce vztahoval a že na základě něho byl ke dni účinnosti dekretu konfiskován žalobcův majetek, který po otci získal, a tedy i pozemek, jenž je předmětem sporu. Dalším důvodem zamítnutí žaloby je i to, že majetek byl konfiskován na základě správního rozhodnutí, které soud nemůže přezkoumávat. Soud prvního stupně konečně uvedl, že v dané věci připustil vlastnickou žalobu s ohledem na naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Zabýval se však i "otázkou právní kvalifikace věci, tedy posouzením účelu žaloby". Ze samotného obsahu žaloby dovodil, že má primárně restituční charakter, že žádá nápravu křivd, protože žalobce uvádí, že ho stát protiprávně zbavil vlastnického práva a v podstatě žalobou směřuje k restitučnímu účelu, který byl v daném případě vyčerpán restitučními zákony. Zdůraznil, že restituční zákony stanovily hranici uplatnění nároků a nemohlo být vůlí zákonodárce odčiňovat staré křivdy, ke kterým mohlo dojít před rokem 1948. Konečně prohlásil, že žalované obce předmětnou nemovitost v dobré víře vydržely.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 1/2005-214 ze dne 23. března 2005 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se velmi podrobně odvolacími námitkami stěžovatele zabýval.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2420/2005-263 ze dne 23. listopadu 2005 odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jímž nebyla řešena právní otázka, která by byla rozhodována zásadně rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka v rozporu s hmotným právem a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Zabýval se i posouzením návrhu stěžovatele na postoupení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru a dospěl k závěru, že jím namítané okolnosti "postrádají aspekt práva Evropských společenství", a proto dovolacímu soudu nevzniká ani povinnost ani oprávnění obrátit se s předběžnou otázkou na uvedený orgán.
III.
Znění příslušných článků Listiny, Úmluvy, Ústavy, Smlouvy o Evropské unii a Paktu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Ćl. 32 odst. 1 Listiny:
Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 Listiny:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii:
Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům.
Čl. 14 Paktu:
1. Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.
3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky:
a) má být neprodleně a podrobně informován v jazyce, jemuž rozumí, o povaze a důvodu obvinění proti němu;
b) má mít dostatek času a možností pro přípravu své obhajoby a aby se mohl spojit s obhájcem podle své vlastní volby;
c) má být souzen bez zbytečného odkladu;
d) má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě;
e) má mu být dána možnost, aby provedl výslech nebo dal provést výslech svědků proti sobě a aby měl možnost účasti a výslechu svědků svědčících v jeho prospěch za stejných podmínek jako u svědků svědčících proti němu;
f) má se mu dostat pomoci tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku nebo nemluví jazykem, jehož se užívá u soudu;
g) nesmí být nucen svědčit proti sobě nebo přiznat vinu.
4. V trestním řízení proti mladistvým se vezme v úvahu jejich věk a skutečnost, že je žádoucí usilovat o jejich nápravu.
5. Každý, komu bylo dokázáno, že se dopustil trestného činu, má právo, aby důkazy a rozsudek byly přezkoumány vyšším soudem.
6. Jestliže bylo někomu dokázáno spáchání trestného činu a jestliže byl později tento důkaz vyvrácen nebo byl zproštěn obžaloby na základě toho, že nějaká nová skutečnost přesvědčivě ukazuje, že výrokem soudu byl porušen zákon, poskytne se tomu, kdo byl potrestán na základě takového důkazu, náhrada podle zákona, pokud se nedokáže, že včasné uvedení ve známost dříve neznámé skutečnosti nejde zcela nebo částečně na vrub této osoby.
7. Trestní stíhání nelze zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl obžalovaný uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítal zejména porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tu Ústavní soud uvádí - v návaznosti na svou dosavadní judikaturu - že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by bylo stěžovateli upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo ani vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. určení tvrzeného vlastnického práva. Tu je však třeba zdůraznit, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a na unesení důkazního břemene žalobcem.
Odborné veřejnosti, a konečně též právnímu zástupci stěžovatele, je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1. 11. 1005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) o. s. ř., a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Právní názor Nejvyššího soudu v posuzované věci se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, naopak byl uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu potvrzen. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti. Poukaz stěžovatele na údajné, s tímto stanoviskem rozporné (a jemu časově předcházející) nálezy na tom nemůže nic změnit, neboť účelem uvedeného stanoviska bylo právě - mimo jiné - i sjednotit případně rozpornou judikaturu Ústavního soudu.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení (před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích) na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně (určeného k tomu, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého), zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém případě ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp. zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. ledna 2006). Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zcela opomíjí, že provádění jím navržených důkazů by muselo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, protože by se tu hodnotily skutečnosti staré desítky let (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 98/04 ze dne 29. června 2005). Typickým příkladem jsou i stěžovatelem namítané "opomenuté" důkazy a skutečnosti, které údajně nebyly obecnými soudy vzaty v úvahu a které není možné po šesti decéniích, jež od té doby uplynuly, v jakémkoliv představitelném procesu smysluplně provést. Eventuálním vyhověním určovací žalobě by se ve skutečnosti protiústavně zasáhlo do vlastnického práva obce. Jak totiž ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 Ústavní soud uvedl, "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů".
Ústavní soud dále upozorňuje, že podle své vlastní judikatury zásadně nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu, zda v daném případě šlo či nešlo o rozhodnutí zásadního právního významu. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které: "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. února 1994, usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 116/94 ze dne 21. února 1995, usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. prosince 2003 a mnohé další). Z tohoto pohledu jsou výtky zaměřené vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu bezpředmětné. Ústavní soud v případech usnesení Nejvyššího soudu, jimiž jsou odmítána tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejich změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod" - viz nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. února 2004, publikován pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu v této věci vyhovělo více než dostatečně.
K tvrzení, že stěžovatel byl v řízení před Nejvyšším soudem odňat svému zákonnému soudci, Ústavní soud odkazuje na vysvětlení Nejvyššího soudu, stěžovateli známé též z jeho dalších obdobných věcí rozhodovaných Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, podle něhož k projednávání věci byl příslušný senát 28 Cdo, který je rozvrhem práce povolán k rozhodování v restitučních věcech. Pokud Nejvyšší soud vyhodnotil věc stěžovatele jako restituční a následně tuto věc svěřil senátu 28 Cdo, není na takovém postupu nic protiústavního.
Ve zbývajících argumentech pak Ústavní soud plně odkazuje na citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS 21/05 a na nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04 ze dne 25. ledna 2006.
Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru (ESD) k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení před ESD je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, a proto by předložení věci ESD postrádalo jakýkoliv smysl. Ústavní soud dále připomíná, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 této smlouvy je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně vymezených oblastí působnosti Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU, avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie; zde platí, že čl. 6 stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázce, kterou formuloval stěžovatel a jež se týkala posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o jeho žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný, neboť není v jeho pravomoci rozhodovat a přímo určovat příslušnost vnitrostátních soudů. Shodné argumenty lze uvést též ke stěžovatelově výtce, že jím formulovanou otázku nepředložil Evropskému soudnímu dvoru Nejvyšší soud.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Jestliže informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Totéž se týká i souvisejícího návrhu na přerušení řízení a na předložení předmětné otázky Evropskému soudnímu dvoru.
Stejně rozhodoval Ústavní soud ve srovnatelných případech i v jiných ústavních stížnostech téhož stěžovatele (srov. I. ÚS 33/06, I. ÚS 114/06, II. ÚS 715/05).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu